Ví ministr Dobeš, jaké testy potřebujeme?

Jak by měly vypadat ostré testy pro žáky pátých a devátých tříd, aby splnily, co od nich ministerstvo školství očekává?

Česká školní inspekce zveřejnila na svých stránkách testy použité při pilotním testování v pátých a devátých třídách. Jejich podoba vybízí k debatě, co by vlastně takové testy „měly umět“ a co bychom od nich měli chtít.

Smyslem pilotního testování byla především zkouška logistiky a v tomto směru uspěla. Testy z matematiky, češtiny a angličtiny byly pouze provizorní, protože firma, která by měla připravit ostré testové baterie, bude teprve vybrána. Není ale jasné, jestli ministerstvo ví, jaké testy si vlastně přeje. Výroky jeho představitelů svědčí spíš o opaku.

Ministr školství Josef Dobeš často mluví o tom, že půjde o srovnávací testy na minimální úrovni, které budou ověřovat nově připravený standard základního vzdělávání a poskytnou školám a rodičům zpětnou vazbu, jak na tom konkrétní dítě je, v jakém percentilu se pohybuje.

Je ale třeba upozornit, že jde o nesmyslný výrok, protože tyto tři různé požadavky jeden test na minimální úrovni splnit nemůže!

Objasněme si pojmy:

Srovnávací test. Takový test umí na základě počtu správných odpovědí rozřadit děti do skupin podle úspěšnosti. Percentilem se rozumí procento v pořadí, kde se dítě umístilo. Dozvíme se z něj ale jen to, jak je na tom žák ve srovnání s ostatními, kteří vyplňovali stejný test. Nedozvíme se ale, jestli žák dosáhl požadovanou úroveň znalosti či dovednosti (resp. do jaké míry znalosti a dovedfnosti ovládl).

Ověřovací test. Pokud ale chceme vědět, jestli žák zvládl standard, museli bychom použít takzvaný ověřovací test. Ty se konstruují jiným způsobem než srovnávací testy a umožňují říci, na jaké úrovni žák ověřovaný standard zvládl. Dokáže děti rozřadit do skupin podle míry zvládnutí onoho standardu.

Minimální standard. Pokud by byl ovšem ověřovací test nastavený opravdu na minimální úroveň, byla by jeho vypovídací schopnost velmi omezená. Dozvěděli bychom se, kdo je na propadnutí, ale o ostatních žácích bychom se nedozvěděli prakticky nic (resp. zjednodušeně řečeno, že na propadnutí nejsou). Tedy kromě bazální informace, že žák nezvládl například dělení nebo neurčil přísudek jmenný se sponou. Celé plošné testování by bylo jen vyhazováním státních peněz.

Shrnutí. Jednoduše řečeno – srovnávací testy nám řeknou, jak je na tom žák vzhledem k ostatním, a ověřovací nám řeknou, co umí. Je tedy třeba vybrat, co je pro nás důležitější informace. Pokud ale řekneme například, že žák splňuje standard, pokud se umístil na dvacátém percentilu, tak vlastně říkáme, že standardem je to, co musí žák předvést v testování, aby se dostal mezi první čtyři pětiny žáků. Standard by se tedy měnil podle toho, jaká by byla momentální úroveň žáků, kteří test vyplňují, a nebyl by standardem - pevně nastavenou laťkou. Jde tedy o nesmyslný výrok.

Doporučení. Bylo by vhodné, aby si představitelé ministerstva před vyhlášením zakázky ujasnili, co vlastně od plošných testů chtějí. A samozřejmě do zadání a vyhodnocení započítali i fakt, že mnoho podstatných kompetencí ani srovnávacím, ani ověřovacím testem zjistit neumíme.

Tomáš Feřtek, tiskový mluvčí EDUin, řekl:„Je potěšující, že Česká školní inspekce ihned zveřejnila testy, které použila při pilotním testování, a to i se správnými odpověďmi. Vzhledem k tomu, že nešlo o ostré testové baterie, nesluší se kvalitu testů příliš komentovat. Jen konstatujeme, že v případě češtiny a matematiky jsou testy výrazně orientovány na nepříliš užitečné učivo, a vyvozovat z nich, jak na tom jsou čeští školáci se vzdělaností, by bylo poněkud odvážné. U skutečných testových baterií by si pak mělo ministerstvo ještě před vyhlášením zakázky ujasnit, jestli opravdu chce testy srovnávací, nebo chce spíše ověřovat vzdělávací standardy. Z výroků představitelů ministerstva zatím bohužel vyplývá, že v téhle věci příliš jasno nemají.“