Petr Chlebek: Hlavně se nenechat zaskočit

Zamyšlení nad tématem "ICT vs. kompetence" aneb Co vlastně školy čeká?


Přicházím do školy s připravenou písemkou, kterou za chvíli proženu kopírkou. Geniální technika, říkám si v duchu. Hned vše vypadá tak nějak digitálněji, jak si ostatně dnešní vzdělávací doba žádá. Už nepíšu žákům zadání na špatně smazanou mokrou tabuli křídou, která se mi drolí v prstech. Už mám vše pěkně pod kontrolou, připravím si potřebné množství kopií a žáci žasnou, jak jim vše zjednodušuji.

Vcházím do třídy, rozdávám namnožené papíry a uděluji příslušné pokyny. Všichni se pouští do práce. "Jak to, že máš v ruce mobil?" vrhám zlý pohled na jednoho rušitele. "To je iPod, mám na něm kalkulačku". "To je jedno, nebudeš sledovat, kdo ti volá." "Ale to je iPod, ten netelefonuje, je to mp3 přehrávač," brání se žák. Mne však nezaskočí, včera jsem v televizi viděl, jak s takovým přístrojem někdo telefonuje. Sebejistě pronáším: "To můžeš zkoušet na někoho jiného, já to znám." Nicméně, pod mojí bedlivou kontrolou jej nechám počítat, protože uznávám, že jeho kalkulačka vypadá vybaveněji než můj vlastní stroj.

Po hodině odcházím ze třídy a na chodbě mne zastavuje studentka s dotazem, proč nejde Wifina. Nejdříve chci odpovědět, že pozdní příchody spolužaček mne moc nezajímají, ale pohled na něco placatého v jejích rukou mne zarazil. Pochopil jsem, že nejde o jméno a flexibilně reaguji: "Ukaž, co to máš, co že nejde?" Dívka mi podává obrazovku, jejíž obraz se ale náhle v mých rukou otáčí. Leknutím placku pouštím na zem. "Co to je?" zděšeně zírám. "Vy jste mi rozbil nový iPad, co řeknu doma?" brečí holka. Pořád se nemůžu vzpamatovat, nevím, jestli pod vidinou faktu, že budu splácet něco pro mne hůře definovatelného, ale v každém případě asi dost drahého, nebo z toho, že někdo brečí. Prchám do kabinetu a přemýšlím, co bude dál.

Celý článek na spomocnik.rvp.cz