Soumrak vlasteneckých kantorů a českého humoru

Několik slov k „otevřenému dopisu ministru školství".


Ve středu 12. října 2011 byl na stránkách internetového deníku Referendum zveřejněn text otevřeného dopisu, jejž zaslala ministru školství Dobešovi sedmičlenná skupina učitelů ze tří plzeňských středních škol. Uvedený dopis se vyznačuje zarážející obsahovou prázdnotou a stylistickou úrovní natolik nízkou, že nás nutí v zájmu uchování profesionální cti českých učitelů reagovat.

Chápeme, že lze mít konkrétní výhrady, a to i velmi zásadního charakteru, k práci kteréhokoli ministra školství, a rozhodně nechceme nikomu upírat právo veřejně se kriticky vyjadřovat k tomu či onomu rozhodnutí či záměru MŠMT, avšak je-li takové veřejné vyjádření podepřeno odkazem na učitelské povolání svých autorů, je na místě očekávat, že se bude vyznačovat vytříbenou formou, spisovným jazykem, logickou argumentací a absencí věcných chyb. To se bohužel o zmíněném otevřeném dopise říci nedá. Naopak, nese všechny charakteristické znaky stylistického diletantismu.

Jeho forma je rozkolísaná, volně přechází z vážně míněného textu do ryzí ironie, a to i v rámci jediné věty, takže si čtenář nemůže být na řadě míst zcela jistý, jak jsou vlastně míněna. Autoři otevřeného dopisu například píší ministrovi toto: "Sebevědomí budované na pouhém faktu příslušnosti k jakékoli skupině je ve skutečnosti rezignací na svobodu a odpovědnost. Ujišťujeme Vás, že budeme učit o Karlu IV., zvlášť o tom, v jakém smyslu byl takzvaným Čechem,..." Z kontextu ostatních pasáží lze vytušit, že první větu míní vážně, zatímco druhá má být ironická. Jaký smysl ale potom má v oné druhé větě spojení „takzvaný Čech"? Má-li jít o ironické vyjádření údajných národoveckých představ o Karlu IV., je slovo „takzvaný" nepatřičné. Nevyjadřuje přece názor hypotetických národovců, nýbrž autorů „otevřeného dopisu". Ti jsou ovšem zformulováním tohoto svého názoru uchváceni natolik, že se nedokážou zříci jeho prezentace, byť zcela narušuje zamýšlený ironický charakter příslušné věty. Takové chyby obvykle pramení z dychtivé touhy něco sdělit a lze je odstranit potřebnou jazykovou kázní. U žáků na druhém stupni základní školy působí až dojemně. U ambiciózní skupiny učitelů píšících ministrovi bohužel nikoli.

Podobně rozkolísaný jako forma „otevřeného dopisu" je i jeho jazyk užívající místy výrazů hovorových až slangových, místy naopak odborných termínů a slov archaických. Tak se čtenář setká se zmínkami o „náckovství", což je obsahově nejasný, o to však expresivnější výraz převzatý z anarchistického slovníku, ale také se spojeními jako „duchaprostá rétorika", „mytologická nacionální klišé", „ultrakonzervativní katolíci" a podobně.

O logické argumentaci autorů „otevřeného dopisu" pak téměř nelze hovořit. Místo věcné diskuse o návrhu ministra Dobeše posílit výchovu k národnímu sebevědomí, na který prý reagují, označují autoři dopisu ministra posměšně za „materiál" k výuce o druhé republice a podsouvají mu úmysly a názory, které nikdy nehájil, které si však oni sami jaksi automaticky spojují s „náckovstvím"(například zavádění ústavů a káznic nebo seznamů zakázané literatury). Ani skutečnost, že na ministerstvu pracuje dr. Bátora, který kdysi kandidoval za Národní stranu, ani zdrženlivost ministra ve věci zavádění povinné sexuální výchovy, ani jeho „záliba v měření, vážení a nálepkování studentů", jak autoři otevřeného dopisu dramaticky označují projekt srovnávacích zkoušek na základních školách, nepředstavují ve skutečnosti žádné důkazy „náckovství".

Chápeme, že autoři dopisu mají své politické názory, jako učitelé by si však měli uvědomit, že žijí a působí v pluralitní společnosti, a naučit se respektovat také názory občanů konzervativní politické orientace. Řada pasáží „otevřeného dopisu" totiž naznačuje, že takový přístup rozhodně není pro jeho autory samozřejmý. Když například ironicky doporučují ministrovi zavedení seznamu povolené a zakázané literatury, sami mimoděk cenzurují a kádrují podle trapného vzorce Harry Potter = moderní = dobře, Karafiátovi Broučci = zastaralé = špatně.

Samostatnou kapitolu pak představují různé věcné „omyly" roztroušené v textu otevřeného dopisu. Jak například rozumět tomu, proč autoři dopisu spojují Kollárovu Slávy dceru s antisemitskými texty? Čím si to vysloužila? Proč zpochybňují středověké češství Karla IV., když je z jeho vlastních textů dostatečně známo, že se přes spjatost svého rodu i císařské hodnosti s německým prostředím osobně cítil být Čechem? Proč se autoři tváří, že nechápou souvislost úspěchů hokejisty Jágra s jeho češstvím? Je přece zřejmé, že dokáže-li malý národ kvalitou svých hokejových hráčů dlouhodobě držet krok s velmocemi disponujícími masovou zásobou talentů, je to velmi dobré vysvědčení pro jeho systém sportovní výchovy, trenéry i rodiče malých sportovců a docela oprávněný důvod k hrdosti. Co na tom skupina učitelů podepsaných pod otevřeným dopisem nechápe? Nezbývá než se ptát, zda za všemi těmito jejich omyly, chybami a nedorozuměními stojí spíše intelektuální mělkost či zlá vůle. Těžko říci, co je horší.

Vůbec nejsmutnějším rysem otevřeného dopisu ovšem je totální nedostatek humoru. Ironicky míněné pasáže jsou natolik prvoplánové a instrumentální, že prostě nemohou působit skutečně vtipně. I v tomto aspektu autoři dopisu zjevně přecenili své síly.

Krátce řečeno, stylistický výkon sedmičlenné skupiny plzeňských učitelů by zasluhoval pětku dvakrát podtrženou a maně připomíná známou posměšnou glosu, že kdo neumí, ten učí.

Jeho stručnou kritikou proto chceme českou veřejnost ujistit, že autoři otevřeného dopisu rozhodně nepředstavují representativní vzorek naší pedagogické obce, k níž náležíme, a text, který poskytli médiím, není ničím více, než exhibicí jejich vlastní nedostatečnosti. Naštěstí!
Markéta Bahníková - SPŠ stavební Josefa Gočára
PhDr. Věra Bokorová - učitelka v penzi
Nea Brkičová - lektorka jazykové školy, Praha
Jana Brožová - ZŠ K dolům, Praha 4
Jiří Bujnoch - ZŠ Andělská Hora
Stanislava Burdychová - SOŠ a SOU Polička
Lukáš Doksanský  - Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze
RNDr. Otto Jarolímek, CSc. - Technická univerzita v Liberci
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, katedra fyziky
Ing. Petr Ježek, Ph.D. - VŠES Praha
Prof. RNDr. PhDr.Evžen Kindler, CSc. - vysokoškolský pedagog v penzi
PaedDr. Vladimír Kolouch, Ph.D.,- bývalý vysokoškolský pedagog, instruktor kulturistiky
Martin Lexa, učitel - ZŠ Polná
PhDr. Radomír Malý - bývalý vedoucí katedry dějin, TF JČU
Mgr. Vít Michalec - Fakulta humanitních studií UK
Ing. Jiří Moravec - vychovatel, Dětský domov Čeladná
Olga Paulusová - Unie křesťanských pedagogů
RNDr. ThMgr. Ivan Ploc - SOŠ Stavební a zahradnická
Pavel Richtár - ZŠ Heleny Salichové, Ostrava
Mgr. Irena Rosíková - Unie křesťanských pedagogů
Arjana Shameti - ZŠ Kuncova, Praha
Ing. Eduard Šamonil - vyučující na gymnáziu v Praze
František Štill - SPŠE a VOŠ  Pardubice
Mgr. Jaroslav Valašťan - ZŠ Tusarova, Praha
Aleš Valenta - bývalý vysokoškolský učitel
Zbyněk Wasserbauer - ZŠ Polná