Mám svědomitě, umělecky a mravně řízené divadlo za lepší školu než národní…
(Dopis „Příteli v Nymburce“)
Byl nadšený, ale Hilmerova herecká kočovná společnost, to byla vznešená bída, často nebylo co jíst, nebylo ubytování a když bylo, tak jen to nejlevnější, ve špinavých hostincích. Ubohé kostýmy se denně spravovaly. Herci, skoro všichni ochotníci, byli vesměs špatní, prkenně popocházeli po jevišti, přehnaně deklamovali… prostě šmíra.
O datu, v kterém se Josef stal hercem, si zapsal: Je to v životě mém osudný den – začátek mé herecké dráhy, na nížto jsem k ničemu nedospěl. Ale snažil se: hrál, zpíval, tančil, maloval kulisy. Pak onemocněl. Ale copak herec může nehrát? Bylo mu zle, účinkoval v horečce, se zimnicí, držel se kulis, aby neupadl. A tehdy se o něj začala starat Magdalena Forchheimová.
Byla o pět let starší než Josef, jedna z mála skutečných hereček, inteligentní, krásná, zkušená. Hlavně kvůli ní si Josef Hilmerovu společnost vybral. Říkalo se, že mu svou péčí zachránila život. Že to byla jeho první láska a první žena, kterou poznal jako muž. Tak či tak, byl jí vděčný. Oba předpokládali, že budou dál jezdit ve voze pod plachtou, hrát českému publiku, hlavně Škroupova Dráteníka, kde Magdalena tak nádherně zpívá…
Společnost se však rozpadla. Jen bylo v pokladně víc peněz, Hilmer s ní zmizel a pátrání po něm bylo marné. Magdalena se vrátila do Prahy k rodičům. Ale Josef už bez divadla nemohl být. Jiná kočovná společnost než německá mu místo nenabídla – hrál tedy německy. Rok jezdil „po vlastech českých“, dostal se i do Bavorska. Pak se vrátil do Prahy.
Bylo mu dvacet dva let, byl vychrtlý, chudý. Co má dělat? Peníze nemá, nic pořádného neumí… Zase pomohla Magdalena – její otec získal pro Tyla místo v kasárnách, kde mohl i bydlet. Deset let se Josef staral o dodávky zásob pro armádu, objednával zboží, vyplňoval lejstra, a večer hrál ve Stavovském divadle. Pak redigoval časopis Kwěty. Deset let čekala Magdalena na svatbu.
Já od něj neupustím – já nevím proč? – ale nemůžu. Mně se zdá, že by mi bez něho denní světlo scházelo – že bych bez něj ani dejchat nemohla.
(Strakonický dudák)
Žila s Josefem, ale lidé pomlouvali, a Tyl slíbil, že se vezmou. Na cestě bylo dítě a Magdalena chtěla, aby bylo manželské. Neměla štěstí, děťátko se narodilo mrtvé, ona sama sotva přežila. A čekaly ji ještě horší věci… Unavená, zestárlá, další děti mít nebude. Josef si ji vzal z vděčnosti, z povinnosti. Magdalena ví, koho doopravdy miluje – její vlastní sestru! Mladší o jednadvacet let…
Znám tvou bázeň i tvé naděje,
věrné lásce ale mohu věstit,
že jí bude zlaté květy pěstit,
milenec tvůj svého cíle dospěje.
(Strakonický dudák)
Aničce bylo sedm, když Josef vstoupil do rodiny. Pomáhal jí s učením, nacvičoval s ní role, když se taky rozhodla pro divadlo. Vymyslel jí i umělecké jméno: Anna Rajská. Rajská… z ráje… Prožíval s ní ráj na zemi? Zamiloval se do ní. Srdce nic nekupuje, nic neprodává, zapsal si. Miluje Annu. Možná je mu také nakloněna. Ale copak může Magdalenu zklamat? Po všem, co pro něj udělala? Tyl s láskou bojuje. Navíc Anna odjíždí hrát do Haliče, vzdálenost snad všechno vyřeší…
Myslel si Tyl, že zapomene? Kdyby bylo jeho dítě zůstalo naživu, snad by byl zapadl do rodinného života. Ale zůstali s Magdalenou sami. Anna se vrátila po dvou letech. A Tyl si uvědomil, že jeho láska je stále stejně živá. A Anna? Mohla to přehlédnout? Zamilovala se do Josefa, skutečně, vřele. Ne, vůbec ne platonicky. A nezůstalo to bez následků, narodilo se dítě. Jak bylo Magdaleně? Měla právo být nešťastná, zhrzená. Jistě se trápila.
Já nemám žádný spolek s nevěrníky a hejřilci. Jdi svou cestou a na mne nemysli, já nejsem pro tebe na světě.
(Strakonický dudák)
Myslela si tohle? Snad. Jenže Magdalena byla taky neuvěřitelně obětavá. Měla ráda svou sestru Aničku, stále milovala i Josefa. Nechtěla ztratit žádného z nich. Viděla tu velkou, vášnivou lásku. A rozhodla se být i Tylovi sestrou, být tetou chlapce, který se Anně narodil.
Nemysli teď na své žaly,
udus hněvu divé paly,
nech květ lásky propuknout,
sladkým smířením se dmout…
(Strakonický dudák)
Stala se příbuznou ve společné domácnosti. Anna hrála divadlo a Magdalena se převážně starala o děti. Tyl s Annou jich nakonec měli sedm… Opovržení a pomluvám čelili všichni tři s hrdým čelem. I když si Josef zapsal: Pravda bolně pálí…
Magdalena se společně s Annou starala o domácnost, tak umožnily Tylovi věnovat se dramaturgii ve Stavovském divadle, založit Ochotnické divadlo, psát, prosadit se jako poslanec. Byl to naplněný život. Ale protože kritizoval politickou situaci, zbavili ho funkce dramaturga. Obrátili se k němu zády. Co zbývalo? Znova kočovné divadlo – jako na počátku kariéry. A znovu bída, znovu onemocnění. Tuberkulóza. Tentokrát nevyvázl. Za jeho rakví šly v černém dvě vdovy…
Tento a další milostné příběhy významných českých osobností naleznete v knize Lásky českých spisovatelů.
0 komentářů:
Okomentovat