David Novák: Jeho veličenstvo internet

Nedávno jsem účastnil pedagogické rady jedné školy. Řešil se problém, že studenti místo naslouchání výkladu surfují na síti nebo hrají hry. Místo aby se učili, tráví hodiny na chatu nebo facebooku. Místo aby poctivě vypracovávali eseje, dopouštějí se plagiátorství, protože stahují články z internetu. Před pár týdny jsem se vrátil z jedné mládežnické dovolené, kde část mládežníků trávila odpoledne spojena v síti, kde pařila counter - strike. Myslím, že to znají mnozí učitelé, vychovatelé i studenti. Zkrátka: To, co bývalo pomocí a usnadňovalo život, se postupně stává problémem ...

Před pár měsíci jsem procházel jakousi systematickou teologií s touhou něco se dozvědět o eschatologii. Autor v jedné stati ukazoval na dvacet jmen, která byla v dějinách ztotožňována se sjednotitelem světa, který se bude stavět Bohu na roveň. Seznam začínal římskými vládci a končil Stalinem. O několik hodin později se mi dostala do rukou moje oblíbená četba – Revue Prostor. Začtěte se spolu se mnou pozorně do některých myšlenek. “Od Alexandra Makedonského až po Třetí říši jsou dějiny napěchovány jmény těch, kdo se snažili provést svůj sen o sjednocení zdánlivě nesjednotitelného, jmény Caesarů, Karlů Velikých, Džingischánů, velkých podmanitelů – žádný z pokusů o vytvoření trvalé universality neuspěl. A dnes – přichází král internet. Přichází vítězně. Snad proto vítězně, že přichází podmanit říši ducha, ne vítězit na válečných polích. Ale jeho taktika je lstivá. Dobývá ne tím, že by podmaněné porážel, ale tím, že jim namlouvá – že vítězi jsou oni.“ (E. Martin, Revue Prostor, č. 52)

Jedná se pochopitelně o určitou nadsázku, zároveň skutečně platí, že díky internetu se svět sjednotil. Sjednotil se jinak, než lidstvo v minulosti očekávalo, nejedná o sjednocení politické, ani náboženské, ani násilné, ale o sjednocení se v síti. Kdo dnes není na síti, jakoby nežil. Platí to dvojnásobně pro současnou západní civilizaci a kulturu. Díky internetu má veliká část světa nejen přístup k informacím, ten má už díky televizi. Na rozdíl od televize ale může informace vyrábět a publikovat. Pokud jste chtěli něco publikovat v době „předinternetové“, museli jste prokázat určitou schopnost, nebo alespoň vyvinout jisté úsilí. Navíc se vaše publikace těžko dostala dál než za hranice vašeho města, případně země. To příchodem internetu končí. Dnes může publikovat své výtvory či názory úplně každý. Navíc se sebevětší nesmysl i perverze rychle dostane na druhý konec světa. Kdosi tuto realitu komentoval tak, že internet se stal novým kontinentem.

Zároveň však jde o kontinent, který jsme během několika let proměnili v ohromný odpadní kontejner. Obrovské odpadní haldy jsou na okraji každého velkoměsta a na první pohled mohou vypadat zajímavě. Internetová skrumáž se na první pohled rovněž zdá zajímavá, ale má podobný charakter. Převažují bezcenné a nepotřebné obsahy. Snažit se toto smetiště interpretovat může jen ten, kdo jej má prolezlé a dokonale prohrabané.

Jakkoli na internetu existují dobré informace, převažuje odpad. Problém je, když se člověk tímto odpadem probírá příliš dlouho, nebo když se odpad stane zdrojem jeho výživy. Odpadem nemám na mysli pouze pornografii, ale i zjednodušené informace, které dávají pocit „snadno a rychle“. Jenže stojí za to dodat – i velmi povrchně. Jako člověk, který publikuje a přednáší, si začínám tváří v tvář této realitě klást vážné otázky nad smyslem své práce. Generace vyrůstající v prostředí internetu nechce myslet či promýšlet. Stačí kliknout! Jako učitel filozofie pociťuji stále větší skepsi, když slyším námitky typu proč číst složité texty, když na internetu visí „čtenářské deníky“ – tedy když už to někdo za nás přečetl a předžvýkal.

Jako kazatel si někdy kladu otázky nad smyslem svých doslovných příprav, když někteří posluchači za rok přečtou pouze noviny a potom žijí z informací z internetu. Může takovýto člověk vůbec kriticky přemýšlet (kriticky přemýšlet neznamená kritizovat, ale zvažovat argumenty na základě určitých smysluplných zdrojů informací)? Problém hory snadno dostupných informací je v tom, že máme možnost mít na všechno názor. A navíc máme pocit, že tento názor dává smysl. Jenže ono to tak velmi často není.

Kam se poděla moudrost?

Až díky internetu můžeme říci, že žijeme v jedné velké globální vesnici. Proč? Mimo jiné i proto, že když se něco stane v jednom koutě vesnice, za pár minut to ví kout druhý. Přeneseno do globální reality, jakmile se něco stane na jednom konci světa, za pár minut to ví konec druhý. Rozdíl přesto existuje. Pokud se dozvíte o deseti utonulých v rybníku na druhé straně vesnice, něco to s vámi udělá. Pokud se dozvíte o deseti lidech, kteří utonuli kdesi v Mexiku, je to pro vás jen další informace, kterou rychle vytěsníte.

Člověk nikdy neměl přístup k tolika informacím. Díky internetu jej má. Stejně pravdivé však je, že nikdy neměl přístup k tolika zbytečným informacím. Od nepaměti byla vševědoucnost vlastností, která lidi fascinovala a přitahovala. Dokonce jeden ze zakázaných stromů v ráji ji sliboval. Lidská touha po vševědoucnosti se vyskytuje i v pohádkách a mýtech (např. děd Vševěd, moudrý král, postavy mudrců). Ve skutečnosti je vševědoucnost vlastnost, která náleží jen Bohu. Až najednou - přichází internet! Obyčejnému smrtelníkovi stačí zmáčknout klávesu a má podobně závratný pocit jako měli Adam a Eva z hadových slov „budete jako bohové“. Skrze jedinou klávesu najednou získáváme iluzi vševědoucnosti. Problém však je, že mnoho vědět ještě neznamená být moudrý.

Ale nejedná se pouze o vševědoucnost. Protože internet spojuje světadíly, jsme téměř všudypřítomní. Co na tom, že ona přítomnost je pouze virtuální. V současném světě dochází k paradoxu, kdy virtuálnímu světu je přisuzována větší realita, než světu naší každodenní zkušenosti. A tak najednou dochází k podivnému paradoxu – přestáváme žít a místo toho se díváme (nejen skrze internet, ale i skrze další média), jak žijí jiní, bavíme se tím, že se díváme jak se baví jiní… v podstatě se z nás stává jakýsi zvláštní druh voyerů.

Je známým sociologickým pravidlem, že s velikostí davu klesá jeho schopnost uvažovat. Proto všichni diktátoři měli zálibu v hromadných přehlídkách a proto se reklama zaměřuje na dav. Současný „dav“ se již neschází na náměstí, dokonce ani před televizí, ale v síti. Tam se probírají a diskutují všechny důležité otázky: co má internetový dav nakupovat a koho volit. Účast v davu je umožněna bez ohledu na prostor a čas. (W. Giegerich, Revue Prostor 52). Pokud procházíte webem, brzy zjistíte, že zaklínadlem je slovo prezentace. Web musí hrát všemi barvami, nejlépe poblikávat, „omráčit“ příchozího. To je šance, jak udržet návštěvníkovu pozornost. (Je zajímavé, že když většina mých přátel hodnotila moje webové stránky, potom zpravidla ani slovo nepadlo o obsahu. Že by i oni pomalu ztráceli schopnost číst?) Obsah může být sebehloupější, hlavní je forma. Skrze web se vrací stará sofistická klička, proti které se tak důrazně ohrazovali Sókrates a Platon, a která je i v protikladu ke křesťanství, kdy důležitější je, jak pravdu prezentuješ, než pravda samotná.

Slovo jako smetí

Pokud se dnes něco chceme dozvědět, stačí, když zadáme patřičné heslo do vyhledavače. Za pár vteřin máme jasno. Je to ale opravdu tak? Problém těchto informací je v tom, že za nimi nestojí žádná redakční rada, neznáme jejich autora a tedy ani původ. Za těmito informacemi nestojí žádný garant. Je to právě síť, díky které se událo to, co popisuje N. Postman v knize Ubavit se k smrti: „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace…Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjisti, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává?“ Postman sice nezmiňuje internet, i ten však vytváří „řeky otrávených slov plynoucích odnikud nikam“.

Francouzský kulturní teoretik Paul Virilio tvrdí, že každá nová technologie s sebou nese i nový druh katastrofy. Vynález automobilu byl zároveň vynálezem hromadné havárie. Vynález televize nás oddělil od reálného prožívání času a prostoru atd. V současné době ještě nedokážeme předpovědět, jaký typ katastrofy bude přinášet další rozvoj masových médií globálního typu, mezi něž internet bezpochyby patří.

Novinářka Nataša Tanská mi mluví z duše, když vyznává „že se bojí dětí, které se k ní obracejí s prázdným pohledem, násilím vyrušeny od počítače, dětí, z nich vyrůstají sice odborníci, ale lidsky negramotní, citoví zombiové, protože neměli čas získat přímé informace o osobnosti a citové sféře druhého člověka, a tudíž nejsou schopny navázat přímý kontakt ani s ním, ani s realitou kolem.“

Co s tím?

Z pohledu židovsko-křesťanské tradice, která stojí na slově, ale i na autenticitě osobního prožitku s Bohem sestupujícím v osobě Krista, stojíme před velikou otázkou: co s tím? Přiznávám, že si s tím příliš rady nevím.

Především, je třeba si s plnou vážností uvědomit, že internet, stejně jako jakákoli jiná technologie, pomáhá, ale i ničí. Internet podmaňuje naše myšlení, dává pocit „snadno a rychle“, a tím je zákeřný.

Pořád platí, že nejlepší informace nejsou na internetu, ale v knihách. To neznamená, že bychom neměli na internetu hledat informace, nebo že na internetu nelze najít dobré informace, ale pokud chcete jít v nějaké oblasti skutečně do hloubky, potom musíte otevřít knihu.

Pokud vyučujeme, vysvětlujeme či kážete druhým, od dětí až po dospělé, přemýšlejme nad formou i nad obsahem. Slovo není smetí., hodnotný obsah si zaslouží hodnotnou formu.

Bedlivě sledujme vztah našich dětí k webu. Neuchráníme je jistě od všeho, zároveň se ale příliš rychle nezříkejme své zodpovědnosti s tím, že jim dáváme svobodu. Do jistého věku se nejedná o jejich svobodu, ale naší slabost a nezodpovědnost.

Pokud někdy v životě praktikujete půst, zkuste si někdy dát půst od internetu. Pokud u něj sedíte příliš často, zamyslete se upřímně, zda se nejedná o jistý druh závislosti. Závislost je moc zlá a je s ní třeba něco dělat s cílem se jí zbavit. Nehrajte před sebou hru typu „přece o nic nejde“. Jde o váš život, který můžete strávit v realitě nebo ve virtualitě. Doporučuji to první.

Bc. David Novák, M.Th. (*1969), pracuje s mládeží, vyučuje teologii, přemýšlí a píše


Převzato z KonzervativníListy.cz