David Mikoláš: Vzdělávání v prostředí počítačových sítí aneb Downesův svět konektivismu

Spojit se, či nespojit se? Toť otázka!“

Tento text budiž chápán jako záznam toho, co pro sebe považuji za důležité si uvědomit v rámci tématu teorie konektivismu. A protože se k následujícím myšlenkám budu v budoucnu jistě vracet, uveřejňuji je na svém blogu, aby mohly být případně konfrontovány i s názory či postřehy jiných členů sítě.

Čas plyne jako voda v řece a náš kurz „Vzdělávací technologie pro 21. století“ se nezadržitelně přehoupl do své druhé poloviny. V pořadí již páté on-line setkání proběhlo tentokrát o dva dny a o dvě hodiny dříve než obvykle a jeho hostem byl jeden z duchovních otců konektivismu Stephen Downes. Hlavním konverzačním jazykem se celkem logicky stala angličtina, což pro mě, člověka „poznamenaného“ spíše jazykem Goethovým, znamenalo jisté znevýhodnění. Nicméně rozhodl jsem se s tímto handicapem poprat a připojit alespoň jako pasivní posluchač.

Teorie konektivismu

Za ideový průsečík webináře lze označit teorii konektivismu, která svým pojetím překonává individuální přístup vlastní všem dosavadním teoriím. Konektivismus pohlíží na vzdělávání jako na proces, který se odehrává v prostředí počítačové sítě přesahující rámec jednotlivce. Vychází ze skutečnosti, že množství existujících informací nezadržitelně stoupá. Navíc jsou snadno dostupné. Není více možné, aby se jedinec v této spleti orientoval sám, aby všemu porozuměl a aby se vše naučil. Proto konektivismus chápe porozumění jako vlastnost sítě, v níž každý člen obhospodařuje jen určitou část znalostí. Aktuální potřeba řešit daný problém či konkrétní úkol tedy vede k dočasnému vytváření dynamicky proměnných propojení mezi uživateli sítě.

Principy konektivismu

Konektivismus chápe učení jako proces propojení specializovaných uzlů všeobecné komplexní sítě. Členové sítě disponují různorodými zkušenostmi, důležitější však než momentální znalosti jsou pro ně schopnosti poznávat, dále rozeznávat souvislosti mezi jednotlivými tématy, problémy nebo předměty a v neposlední řadě také dovednost rozhodnout se, popřípadě měnit postoje. Podmínkou pro soustavné vzdělávání v síti je navazování a údržba spojení, tudíž faktor související s motivací a pracovní morálkou – obě v prostředí a podmínkách českého školství často absentují. Neméně důležitý je i důraz na aktuálnost informací (nic nemusí být zítra pravda). A právě poslední dva jmenované principy představují možná negativa teorie konektivismu. Nicméně, ruku na srdce, která vzdělávací teorie je bez chyby.

Kolaborace a kooperace

Vzdělávání v prostředí počítačových sítí (virtuální prostředí) vyžaduje spolupráci členů. Ta probíhá spíše kooperativně, kdy každý člen má v týmu svou nezastupitelnou roli. Je zodpovědný za svou část. Pokud selže, společný úkol nebude splněn. Kooperativní výuka vyhovuje nejlépe homogenním skupinám, jejichž členové disponují srovnatelnými schopnostmi. Jinou formou spolupráce je kolaborace, kdy skupina pracuje na plnění jednoho úkolu dohromady. Členové diskutují o nejvhodnějším postupu, pomáhají si navzájem a za konečný výsledek nesou všichni stejný díl zodpovědnosti. Kolaborace se lépe hodí pro heterogenní skupiny.

Downesovy čtyři základní charakteristiky spolupráce

Tabulka níže představuje porovnání čtyř základních charakteristik dvou typů spolupráce – kolaborace a kooperace. Navíc je doplněna screenem z on-line přednášky Stephena Downese, která se uskutečnila v pondělí 17. října 2011.

Závěr

Teorie konektivismu reaguje na změny ve společnosti, které nastaly s rozvojem informačních technologií. Přichází s novým virtuálním vzdělávacím prostředím, které umisťuje do počítačových sítí. V duchu dynamického kooperativního učení klade důraz na autonomii, diverzitu, otevřenost a konektivitu. Nechce být jedinou správnou univerzální vzdělávací teorií, taková ostatně ani neexistuje, snaží se nabídnout alternativu, aby vyhověla obecným požadavkům na takovou školu, která bude jedince efektivně připravovat na život v 21. století.

Zamýšlím-li se nad Downesovými elementy kooperace, docházím k závěru, že jejich praktickým naplnění je v podstatě náš společný kurz „Vzdělávací technologie pro 21. století“. V určitých fázích a výstupech se do něj může zapojit kdokoli, pokud má zájem. Odlišné názory jsou přijímány, každý člen se kurzu účastní na základě svých časových a pracovních dispozic, a to buď plně, nebo alespoň částečně. Hranice mezi členy a nečleny je de facto stírána, i když je pravdou, že většina studijních materiálů zůstává nečlenům skryta. Nicméně na druhou stranu mají možnost se s nimi zprostředkovaně seznámit a komentovat je v našich příspěvcích v blozích, Google Docs, na YouTube a jinde. Neexistuje žádný „big boss“, který všechno řídí a bez něhož není žádná aktivita možná. Jsme propojeni každý s každým, a abychom neupadli do chaosu, máme svého kooperátora, z jehož strany vycházejí základní zdroje, náměty, komentáře a s nímž pravidelně komunikujeme „live“ prostřednictvím webináře. Jsme „networked“.

Zdroje:

BRDIČKA, Bořivoj. Kolaborace nebo kooperace? 2011. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/14151/KOLABORACE-NEBO-KOOPERACE.html.

BRDIČKA, Bořivoj. Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí. 2011. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/10357/KONEKTIVISMUS—TEORIE-VZDELAVANI-V-PROSTREDI-SOCIALNICH-SITI.html

DOWNES, Stephen. Connectivism and Personal Learning. 2011. Dostupné z: http://www.downes.ca/presentation/280

Převzato z blogy.rvp.cz