Je vhodné vyučovat všechny děti bez rozdílu ve třídách běžných škol? Pouze pokud se žákům s problémy věnují speciální pedagogové.
Jádrem úspěchu Finska jsou speciální pedagogové
Podstatou úspěchu školství Finska (které stoupenci inkluzivního školství často dávají za příklad) není to, že se ve třídách spolu učí děti bez ohledu na své schopnosti a úsilí.
Inkluzivní vzdělávání na základních a středních školách ve Finsku vděčí za svůj úspěch speciálním pedagogům.
Speciální pedagogové se ve finských běžných školách věnují třetině žáků, což je mnohem vyšší podíl než v jiných zemích. Většině žáků s problémy stačí krátkodobé speciální programy, které doplňují běžnou výuku s cílem udržovat tempo všech žáků v souladu se standardem.
Téměř jedna šestina žáků ve finských základních a středních školách trpí podle vyhodnocení školních psychologů vážnějšími problémy s učením a chováním. Tito žáci jsou umísťováni do speciálních tříd.
Ve speciálních třídách se žákům věnují učitelé kvalifikovaní pro práci s nejrůznějšími poruchami učení a chování, které způsobují problémy v rámci vzdělávacího procesu. Získat kvalifikaci pro práci ve speciálních třídách vyžaduje absolvování výběrových vzdělávacích kurzů a náročných zkoušek.
Příležitosti pro děti nadané, průměrné i znevýhodněné
Podle mezinárodních hodnocení (např. detailních vyhodnocení testů PISA) naše školství poskytuje dobré příležitosti pro nadané děti s dobrým socio-ekonomickým zázemím.
Výsledky testů ale naznačují, že náš vzdělávací systém trpí dvěma problémy:
- Děti ze slabších sociálních skupin mají bez ohledu na své schopnosti menší šance na kvalitní vzdělání.
- Podíl dětí, které mají ve škole nedostatečné výsledky, je příliš vysoký (vyšší, než je průměr ve vyspělých zemích).
I přes určité zlepšení v posledním desetiletí, české školství ve vztahu k žákům ze slabších sociálních skupin pokulhává za většinou ostatních vyspělých zemí.
Je nerealistické očekávat, že řešením bude jednoduché začlenění všech žáků do běžných tříd.
Žáci, kteří nemají podnětné prostředí k učení doma, či trpí poruchami učení nebo chování, potřebují kvalitní speciální pedagogy, ať už jsou v jakékoli třídě.
Celé řadě problémů je navíc možno předejít kvalitními výchovně-vzdělávacími programy pro rodiče a děti v útlém a předškolním věku.
Převzato s laskavým souhlasem autorky z jejího blogu.
21 komentářů:
Získat kvalifikaci pro práci ve speciálních třídách vyžaduje absolvování výběrových vzdělávacích kurzů a náročných zkoušek.
Což se musí odrazit v hodně, ale hodně speciálním platu.
Prosím, nezavádějme tentokrát diskuzi na platy. Chápu, že to někoho může trápit, ale tento článek je tak zajímavý, že bych upřednostnila věcnou diskuzi.
1. Kolik studijního času je na pedagogických fakultách, obor učitelství, věnováno speciální pedagogice? V poslední době se ukazuje, že by to měla být alespoň polovina.
2. Ministerstvo má peníze z EU - je nějaká možnost, aby je "vrhlo" právě na takto pojaté inkluzivní vzdělávání? Má někdo ze své pozice tu možnost prosazovat to?
3. Jednou z možností rychlé pomoci by mohly být přednášky a kurzy přímo na školách pro všechny učitele, protože teď se to zatím týká všech.
Velmi děkuji. Po dlouhé době opravdu konstruktivní návrh.
A ještě malá poznámka pro administrátora: paní Brixi je Hana.
JP
Tady to kdosi vůbec nepochopil. Na finských školách učí normální učitelé jako u nás, ale buď přímo ve třídách nebo ve třídách speciálních jim pomáhájí speciální pedagogové. Speciálních pedagogů produkují naše VŠ školy obrovské množství, bohužel však nenajdou práci, protože v našem sytému školství to funguje jinak a ředitel na ně nemá a ani v dohledné budoucnosti nebude mít peníze.
To jsem samozřejmě pochopila. To vržení finančních prostředků jsem myslela právě na zapojení speciálních pedagogů, ale s tím je spojena i otázka rozšíření kapacity školy o další učebny apod. A než by se toto všechno mohlo realizovat, i "obyčejný" učitel by potřeboval mít základy speciální pedagogiky. I proto, že mnohé dnešní děti tzv. v normě občas potřebují speciálně-pedagogické metody a přístupy. (Pokud by na takové řešení vůbec MŠMT přistoupilo, zavedení standardů a následných kroků tomu zatím neodpovídá.)
Učím na střední škole,hlavně matematiku, většinou žáky maturitních oborů. V letošním školním roce jsem měla ale možnost učit také matematiku v prvním ročníku žáky, které by měl učit speciální pedagog. Byla to pro mě práce mnohem náročnější (časově) a možná i zajímavější - než ta, které se jsem se věnovala doposud. Ve třídě bylo pouze pár dětí, tři kluci a čtyři děvčata. Ale každý žák vyžadoval individuální přístup, Kája velmi špatně vidí, Klárka nenapíše souvislou větu, Pavla téměř nemluví, Jirka je... Jedno ale měli žáci této třídy společné. Velmi se snažili něco dokázat, pochopit, naučit se, navzájem si pomáhali a chovali se k sobě i ke mně velmi slušně. A dokonce poctivě vypracovávali domácí úkoly!!! Také přístup rodičů byl úplně jiný, než bývá běžné.
Po této zkušenosti (jen roční) je pro mě těžké si představit, že by těmto dětem bylo lépe ve třídě třiceti obráběčů kovů, kde jsem občas ráda, že přežiji vyučovací hodinu. Kdo nezkusil, neuvěří,...
Článek je výborný, souhlasím s autorkou.
Co se týče výuky i praxe ve spec. pedagogice, fakulty, u kterých jsem se dívala, mají v nabídce výuky pod katedrami pedagogiky desítky předmětů spec. ped., pro MŠ, 1. a 2. st. ZŠ i pro SŠ, a to povinných, povinně volitelných i výběrových, dokonce i speciální praxe v několika semestrech. Vím, že o toto studium (je možná i certifikátová forma) je nebo aspoň byl u studentů značný zájem.
Problém bude spíš v možnostech uplatnění - náš systém s tím zatím nepočítá, jen na nějakých specializovaných pracovištích - kterých ovšem ubývá (viz komentář v 15:00).
A.S.
Zcela souhlasím s autorkou. Mylné pojetí inkluzivního vzdělávání u nás spočívá v tom, že se integrovaní žáci učí se včemi ostatními v jedné třídě. Nezřídka dochází k situaci, kdy je ve třídě 30 žáků a mezi nimi 5 s dyslexií a dalšími poruchami. O tom, že by učitel měl k dispozicici speciálního pedagoga, vůbec nelze uvažovat. Maximálně mu pomáhá asistent s maturitou a rychlokurzem, který to dělá za plat uklízečky. Tak prosím vypadá inkluzivní vzdělávání u nás ještě v tom lepším případě. V tom horším nemá učitel k dispozici ani toho asistenta. Ono je to bohužel všechno o penězích a peníze EU to nezachrání. Ty k nám budou ve větší míře proudit už jen pár let a co potom. Chtělo by to systémové řešení. Na to však NEJSOU PENÍZE.
Své komentáře jsem napsal už pod původním článkem, takže jen zdůrazním to nejpodstatnější.
Já si prostě myslím, že tam, kde jsou závažné zdravotní indikace, mělo by jít o problém zdravotnický a nikoliv školní.
Žákům, kteří mají rozsáhlejší mentální či psychické postižení je třeba vytvořit pro jejich vzdělávání takové podmínky, které jsou v běžné škole nerealizovatelné.
Ve všech ostatních případech je třeba řešit situaci ve škole, často za spolupráce rodičů či dalších institucí.
Z toho ovšem vyplývá
- nutnost snížení počtu dětí ve třídě,
- zaškolení VŠECH současných učitelů
- příslušné doplnění obsahu studia u studentů kantořiny, tedy i těch, kteří si doplňují vzdělání formou DPS
- zavedení asistentů do škol jako běžné součásti sboru a nikoliv něčeho exotického
- zavádění speciálních tříd tam, kde je to potřebné
- zavedení detenčních místností s dohledem pro nezvladatelné jedince
- zavedení institutu vyloučení z výuky
- systémovou podporu domácího vzdělávání pro specificky postižené
atd.
Suma sumárum pokud to někdo opravdu chce myslet vážně, bude to stát pěkné peníze.
A realita?
Vždyť ani na to pitomé školení první pomoci, kde by se člověk dozvěděl, jak má pomoci žákovi s diagnostikovanou epilepsií nebyly peníze kvůli dobešovskému krácení prostředků na vzdělávání učitelů.
Otázka zní, zda nezavedení uvedených opatření nás nebude stát mnohem více.
O odpovědi nepochybuji, ale pochybuji, že to dojde i těm, kdo mají reálnou možnost rozhodovat.
To by totiž museli v čele státu pracovat ekonomové a národohospodáři a nikoliv účetní a "střihači nákladů".
článek je tak zajímavý, že bych upřednostnila věcnou diskuzi
Nic nemiluji tak, jako věcnou diskusi. Dalo by se říci, že po ní vyloženě prahnu, neboť věcná diskuse se z podstaty týká věcí, ne ideí.
Mám ale nejspíš trošku zmatek v pojmech. Speciální (pedagogika) je ve smyslu slova zvláštní, tedy ne obecná, jednotlivá, tedy pro jedno každé dítě, jedinečné, tedy studijně poněkud exkluzivní, pro učitele s výjimečnými schopnostmi a charakterovými kvalitami?
Inkluzivní vzdělávání je takové, při kterém učitel nečiní rozdílu mezi dětmi a jejich vzdělávacími potřebami a věnuje se jim zcela rovnocenně?
Pokud ano, pak inkluzivní škola se speciálními třídami (což považujete, paní JP, konstruktivní pojetí) se mi jeví obdobně jako speciální škola v inkluzivním městě nebo z druhé strany inkluzivní třída se speciální skupinou. Tedy model Finský, zopovrženíhodněný model Český zastaralý a zpseudomoderněreformovaný model současný. Skoro bych řekl, že inkluzivní jsou všechny asi tak, jak je dřevěné dnešní prkénko na toaletní míse nebo zaručeně domáci buchty v prášku.
Díky pane Blaho, s kolegyněmi se už dlouho touto tematikou zabýváme, a tak mi nedošlo, že si mnozí asi nevšimli velmi podstatné věty v textu - ČÁST výuky se odehrává "mimo" třídu, MAXIMÁLNĚ MOŽNÁ ČÁST společně s ostatními žáky. Tedy je to kombinace, která umožní pružně reagovat na možnosti daného dítěte. Ale k tomu je nutné vše to, co píše poste.restante, čímž se dostáváme do oblasti sci-fi.
Speciální pedagogika se skutečně týká něčeho netypického (v původním slova smyslu), ale doba se mění a v době, kdy má každý druhý žák nějakou dg, také potřebuje speciální přístup. Proto pouze s obecnou pedagogikou dnes na ZŠ nevystačíme. Leda bychom se začali seriozně(!) a objektivně(!) zabývat otázkou příčin. Jenže to málokdo chce, protože nás to zavádí ke kouzelnému zrcadlu, které by nám mohlo říct, že my nejsme ti nejkrásnější...
A ještě k tomu třetímu modelu (zpseudomoderněreformovaný - musela jsem to zkopírovat) - díky plošným testům se z něj skutečně stává fraška, protože určitou dávku svobody, kterou školy dostaly (viz článek Jakuba Ž.), jim začíná ministerstvo okrajovat dřív, než se s ní školy naučily žít.
Zdravím. JP
Jinak řečeno - Bruselu by nevadily speciální třídy v obvyklé škole, pokud budou mít aspoň některé činnosti společné všechny děti dohromady. Ale speciální školy vadí. Vidím to správně?
Proč Bruselu? Já myslela, že to děláme (my učitelé, ne my stát) proto, že chceme!
v době, kdy má každý druhý žák nějakou dg, také potřebuje speciální přístup ...
se stává původně speciální pedagogika pedagogikou obecnou a práce se zdravými dětmi záležitostí speciální.
Možná je na čase začít přemýšlet o tom, jak začít co možná nejlépe včleňovat děti bez dg do kolektivů většinové populace.
Osobně bych se velmi přimlouval za finský model speciálních tříd se společnými aktivitami s ostatními žáky. Namátkou třeba obědy.
Moje zkušenosti s inkluzivitou na gymnáziu jsou takové, že můj zarputile rovnocenný přístup k dětem vede k nemalým problémům v souvislosti s hodnocením mojí práce učitele informatiky.
Moment, tak to jsem asi trochu mimo, já myslela, že mluvíme o inkluzi (integraci, začleňování) na ZŠ, protože na základní vzdělání má právo každý. Gymnázium je už školou výběrovou (mělo by být), takže tam se může např. objevit student s motorickým (fyzickým), popř. lehkým smyslovým handicapem (mimochodem, četl jste The Story of My Life, v češtině jako Via Lucis od J. Jarošové - o Heleně Kellerové??? To by měla být povinná četba na PedF.), ale jinak odpovídajícími schopnostmi (např. IQ).
Pokud tomu tak není a nejste sám, komu to vadí, něco proti tomu dělejte! (Budu Vám držet palce a dál začleňovat na ZŠ, ráda, i když s potem na čele).
Možná byste se mohl, pane Blaho, zkusit začít na vedení školy ohánět novými trendy ve vzdělávání (když může být předmět speciální pedagogika pro SŠ, proč ne taky speciální třídy...) a navrhnout - když ne spec. třídy, tak třeba speciální oddělení ve třídách, tedy jestli vyučujete ICT u počítačů, tak to nějak vyřešit s rozmístěním studentů. Hledisko dělení by se mohlo navrhnout třeba: žáci vyžadující protekční chování učitele (u okna), a žáci nevyžadující speciální protekční chování učitele (u dveří).
Rozdíl oproti ZŠ by byl ten, že žáci by se posadili sami do skupiny, kde chtějí být.
Teď ovšem nevím, jak potom řešit dvě verze maturity, přidat další stupeň náročnosti... ?
A.S.
Nic se nesmí přehánět - a s tzv. individuální integrací se to přehání obzvláště!
Žák s LMD nebo nízkým IQ nemá co dělat mezi žáky zdravými - jenom brzdí celou třídu ve výuce, nestačí výuce a v důsledku je poškozena nejenom ona třída, ale také on sám. Tato forma individuální integrace bez debat škodí jednotlivcům i společnosti.
Žák se smyslovým nebo pohybovým postižením naopak mezi děti zdravé patří - stačí tempu (s pomocí ped. asistenta) a výuka obohacuje nejen jeho, ale také děti zdravé, které si zvykají na to, že mezi námi běžně žijí lidé fyzicky znevýhodnění.
Petr S.
Gymnázium je už školou výběrovou
Jeden by ani nevěřil, kolik inkluze si člověk může užít i na gymnáziu. Řekl bych, že počtem speciálních vzdělávacích a výchovných potřeb žáků si nižší gymnázium nezadá s běžnou základní školou.
Poprvé vědomě jsem se začal inkluzí zabývat, když jsem zdědil třídnictví po zzástupněné kolegyni a inkluzivně jsem do třídního kolektivu začlenil dítka kolegyň tak, aby požívaly stejných práv i povinností jako většinové žactvo. Záhy jsem byl obviněn ze sklonů k nekolegyalitě, neboť vyšlo najevo, že dotčené matky snad ani nevědí, jak se správně vyplňuje omluvný list, protože, jak pravily, na to nebyly zvyklé.
Běžně průběžně řeším různé speciální zkompetentňovací potřeby potomků okresně postavených rodičů. V poslední době se pak intenzivně zabývám v odborné litaratuře doposud neuvedenou mozkovou dysfunkcí, která se projevuje třeba tak, že premiantka třídy, s jedničkou z matematiky samozřejmě, není schopna v tabulkovém procesoru vygenerovat řadu čísel, kde je každé o deset procent větší než to předcházející.
Můj nezřízený a jen těžko ovladatelný smysl pro spravedlnost pak vede k jen dobré závěrečné klasifikaci dotyčné, což je při přidělování tělocvičného úvazku, jakkoli je informatiky dost, na příslušných místech okomentováno slovy: Tak jsi dosáhl svého. Nevím tedy přesně čeho, když kvalita školní práce a následně i její hodnocení je plně v rukou, lépe hlavě žákově. Nemohu přidat ani ubrat ani kdybych nakrásně chtěl, protože systém klasifikace je tak průhledný, že křišťálově čistý obsah igelitky Grossova strýce je proti tomu antracit.
Osobně cítím, že nějaký ten kurzík nebo školeníčko speciální pedagogiky potřebuji jako prase drbání.
Mnohdy s panem Petrem S. nesouhlasím. Tentokrát však ano. A ten nápad MŠMT, který byl avizován ve čtvrtek 28.7. v MF Dnes, je naprosto zcestný. Jako stát si nejsme schopni obhájit před EU svůj systém zvláštního vzdělávání a volíme unáhlená nesystémová řešení, která v konečném důsledku odskáčou žáci. To, co tam bylo napsáno, snad nemůže nikdo myslet vážně. A předpokládám, že k tomu, aby mohlo být dítě doslova přehozeno ze zvláštní školy do normální, bude potřeba souhlas rodičů. Co takový unáhlený a neuvážený přesun do jiného kolektivu, který je výukově úplně někde jinde udělá s dítětem, o tom proboha nikdo nepřemýšlí?
Dovolím si pana Petra S. jenom doplnit. Pokud je žákovo IQ O.K., ale chybí mu základní hygienické a společenské návyky a morálně volní vlastnosti atakují nulu, pak takto „vychované“ dítě nemá, podle mého názoru, rovněž co pohledávat v běžné třídě. Cílem podobných žáků potažmo jejich rodičů totiž není získání dovedností a znalostí nutných k řádnému prací naplněnému životu, ale příprava na získání sociálních dávek jaké mají rodiče, prarodiče a příbuzenstvo. Na rozdíl od běžných dětí nemají uvedení snahu (pokud jsou ji vůbec schopni alespoň krátkodobě vyvinout) školu dokončit, zlepšit se, změnit své chování, návyky, postoje a hlavně cíle. Proti žákovi, který neumí poslouchat, v jehož bytostním zájmu je hulvátství, nic neumět, nic neznat a nic nedokončit je každý učitel bezmocný. Ostatní žáci ve třídě tu učitelovu bezmoc vidí, líbí se jim způsob jejího naplnění a tak pružně mění své chování a cíle, což se mi jeví skoro až jako společensky nežádoucí. Stát by měl hledat odpovídající nástroje, které přimějí rodiče k plné odpovědnosti za řádnou výchovu svých dětí a také hledat způsob, který zamezí šíření pandemie mezi žactvem. Přijde mi, že stát již vykročil. Opačným směrem.
VM
Proces, kdy skupina přebírá takřka zákonitě nevhodné chování jednotlivce, je znám ze světové literatury jako Goodbodyho krok.
Funguje to i v širších společenských souvislostech. Principiálně každý pohozený papírek z naméná hrozbu rozsáhlé černé skládky.
Když k tomu přidáme fakt, že ochránci všelijakých práv zásadně upřednostňují práva kdejakého spratka na úkor práv hodných dětiček, dostáváme koktejl téměř smrtící.
Tak vám strčí do první třídy autistu, který neustále vykřikuje, narušuje výuku,vyčurá se do rohu místnosti,..Ve třídě je 30 žáků, matka však trvá na absolvování klasické ZŠ. Tento žák snad patří na ZŠ speciální, kde v kolektivu 8-10 žáků bude mít veškerý servis od speciálních pedagogů a asistentů. Co těch dalších 29 žáků ? Mimochodem - 7 žáků odchází na jinou ZŠ. Nelze jim snad vytknout to, že chtějí, aby se jejich dítě naučilo číst, psát počítat. Tady bych to jako selhání učitele nebral. Je to systémová chyba, kdy se tlačí na to, aby žáci s IQ vyšším jako 70 navštěvovali běžné ZŠ. Není to náhodou tlak na to, aby vznikaly nové soukromé ZŠ ? Již bez těchto žáků ?
Okomentovat