Tomáš Pecina: K povinnosti školy poskytovat ve školní jídelně alternativní stravu

Otázku, zda je škola povinna zajišťovat pro žáky veganskou stravu, řešil v rozsudku č. j. 2 Aps 3/2010-112 Nejvyšší správní soud, a to tak, že každý má právo na alternativní životní styl, ale takříkajíc za svoje. Ježto znám kasační stěžovatelku i její případ osobně (a chovám k ní dlouhodobé sympathie), jsem asi v hodnocení tohoto judikátu podjatý, ale přesto se mi zdá, že závěry NSS jsou snad až příliš příkré a jeho uvažování poněkud simplistické a anachronické.

Způsob stravování je těsně svázán s osobností každého člověka, s jeho filosofickými a/nebo náboženskými východisky, a bývá tudíž předmětem velmi silné osobní identifikace. Za normálních okolností je člověk schopen toto své přesvědčení realisovat způsobem, který pro něj ani pro jeho okolí nepředstavuje nijak enormní zátěž: potraviny může nakupovat ve specialisovaných obchodech, místo běžných restaurací může navštěvovat specialisované vegetariánské nebo košer podniky atp. Existují však situace, kdy je tato možnost omezena, např. při pobytu v nemocnici, ve vězení, během služby v armádě a také, jde-li o dítě, ve škole. Ve všech těchto případech je možné vyjít individuálním stravovacím návykům vstříc, avšak je to nákladné a často i logisticky obtížně zajistitelné.

Druhý senát NSS (odpovídají-li skutečnosti neoficiální zprávy ze soudu, soudce zpravodaj Radovan Havelec) v zásadě vyslovil, že tyto náklady musí jít plně k tíži alternativně se stravujícího jedince, instituce je povinna zajistit mu toliko určitou základní součinnost. To je však krok zpět téměř až před r. 1989, kdy cokoli odchylujícího se od průměru bylo podezřelé a obvykle i nežádoucí: všichni jsme měli být stejní, unifikovaní a vzájemně zaměnitelní. V této věci jistě nelze absolutisovat a např. tvrdit, že alternativní strava musí být zajišťována za stejnou cenu jako standardní, avšak závěr NSS je od rozumného uspořádání podle mého názoru vychýlen opačným směrem.

Pro úplnost dodejme, že toto posouzení soud učinil toliko obiter dictum, ratio decidendi se točilo ohledně tzv. rozhodnutí v materiálním smyslu, což je postkomunistický výmysl non plus ultra, spočívající v tom, že – jak se v praxi velmi často stává – zašle-li nám úřad namísto řádného správního rozhodnutí inkoherentní disjunktní blábol, obvykle bez výroku, s nezřetelným odůvodněním a téměř vždy bez poučení, musíme se bez ohledu na míru jeho nesmyslnosti přesto tvářit, že jde o rozhodnutí (v materiálním smyslu) a jako takové je napadnout těmi opravnými prostředky, které máme k disposici u rozhodnutí skutečného.

Tato právní fikce (tj. že byl vydán správní akt) může v některých případech řízení urychlit, podle mé zkušenosti jsou ale mnohem častější případy, kdy je účastníkova posice oslabena, protože při troše zlé vůle může být jeho posouzení soudem shledáno chybným a podle jeho názoru buď rozhodnutí vůbec rozhodnutím není (a pak bylo nutno brojit proti průtahům), anebo naopak je, ale účastník nesprávně napadl průtahy místo merita.

Navíc je tu otázka, do jaké míry mají být tolerovány formální nedostatky. Mám např. sdělení presidentské kanceláře, které není elektronicky (ani nijak jinak) podepsáno a které jsem obdržel e-mailem: je to rozhodnutí v materiálním smyslu, když nelze prokázat ani jeho authentičnost? A je-li, je rozhodnutím v materiálním smyslu o odložení žádosti, jak naznačuje jeho proto-výrok, anebo o jejím odmítnutí, jak by se mohlo podávat z buněčného odůvodnění?

Bohužel, ani v tomto směru judikát NSS neučinil příliš jasno a prostor pro úřední a soudní šikanu nezúžil.

Převzato z blogu autora paragraphos.pecina.cz.