Přečtěte si: Co se za dvacet let v našem školství zlepšilo

Mediální konzument musí mít za poslední rok dva pocit, že vzdělávací systém v České republice se propadl na samé dno. Kritických článků jsou desítky a nepamatuji se, že by naše školství taky někdo chválil. Ostatně kdybych se sebekriticky podíval na seznam svých blogů a článků, nedopadl by konečný součet lépe. Takže se protentokrát soustředím na výčet toho, co je za posledních dvacet let v našich školách lepší. Takové věci určitě existují, i když občas jsou poněkud paradoxní.

Z článku Tomáše Feřteka na jeho blogu fertek.blog.respekt.ihned.cz vybíráme:

• Už víme, že máme problém. Ten první paradox je nejzajímavější. Za nesporný posun k lepšímu totiž považuji samotný fakt, že jsme k našim školám tak kritičtí. Pokud to není srozumitelné, doporučuji si vzpomenout na devadesátá léta, kdy byly všechny reformní snahy obvykle odbyty s tím, že naše tradiční školství nemá ve světě konkurenci a cokoli na něm měnit je holý nesmysl. To už dnes opravdu neuslyšíte. To, jak to na školách funguje, kritizují prakticky všichni a hádají se spíš o to, čím je to způsobeno a jak to napravit. Pro začátek dobré.
• Umíme problémy pojmenovat. Alespoň některé. Od roku 1990 se způsob vzdělávání na většině našich škol skoro nezměnil. Když nahlížím svým dětem přes rameno, vidím často prakticky to samé učivo a metody, které jsem absolvoval já na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dlouho jsme se domnívali, že je to tak dobře. Dnes už alespoň víme, že učit stále stejně v permanentně se měnícím světě k dobrým výsledkům nevede. A umíme pojmenovat konkrétní nedostatky. Například, že je problém, když se školy nevěnují výcviku čtenářské gramotnosti (proto se zhoršujeme), nebo když nevedeme studenty ke schopnosti vyjadřovat svoje názory a kvalifikovaně je obhájit. Definovat slabá místa je nutný krok ke zlepšení.