Student David: Uspokojil jsem vás paní profesorko?
Učitelka: Co mě uspokojuje, to vás vůbec nemusí zajímat.
Srdce chlapců je jiné než srdce dívek
Na hlavní třídě se na tablu letošní krásky oktavánky nechaly vyfotit v kloboučku s černým závojíčkem. Model, který nosívala ještě moje babička a po ní občas maminka, ale už před 73 léty. Já v tomto svém kmetském věku tu ještě pořád straším a ubírám státu jeden průměrný důchod, ačkoliv bych taky mohl fňukat na perzekuci. Jmenovky a gesta na tomto tablu jsou sama ženská něha a faleš v jednom objetí: Tyhle Jarunka a Blanička se milují… I zde je ve skupině jakýsi Tomášek ve třídě úplně samotinký, ale zato v máchovsky romanticky zlověstném černém klobouku. V jiné třídě zas hromotlukovi říkají Mireček, a vládne tam i jiná nekonvenční matriková exotika- Dany, Terka, Vandy, Lemy, Hanelka. Na jiném tablu čtu i s internetovou adresou další chlapské přezdívky. Pod secesními rámy fotek obchodně- podnikatelské školy jsou u nohou spolužaček cílevědomě vytvarované čtyři kulturistické trupy těl Thuma, dueta Lukášů a Georga v roli nosičů. Jako bájní Atlasové mají vypracované údy a ramena a jejich svalnatá těla jsou ochranitelskou náručí. Proč ne? Muž prý má mít i podle Johna Eldredge jen tři hlavní touhy: Podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní. Ale jeho srdce je voda hluboká, má zůstat divoké, nebezpečné, neomezené a volné. Knihu o Srdci muže by si měl i u nás prý přečíst každý chlapec se svojí milou, ale také každá matka každého chlapce. Jsou to hlavně matky, které nám tu dnes traumatizují a devastují mužskou populaci. Krize a úpadek školství započal po mých zkušenostech se školstvím určitě zavedením koedukace a od té doby se jen prohlubuje. Hulvátství dívčích mužatek předčí dnešní chlapce. Proto možná ubylo na tablech toho věčného slovanského lyrismus i sentimentality? Ať pravá ženskost a pravá mužnost má na tablech New Czeska znovu zelenou, ale jinou než jen popovou nebo hip-hopovou tvář.
Tak už dnes dost! Mohu jít spát…
***
Z tabla: Až na konci poznáš, jak jsi měl začít
Pragmatikům tu vždy stačilo, že to nějak“ prolezou”s odřenými zády”.
Za ty léta co set tisíc lidí na různých typech středních škol se trápilo na pověstném “potítku” a svádělo slovní souboje s komisemi středoškolských učitelů-profesorů o známku. Už bude po klasických maturitách , a ještě pár dnů budeme nahlížet do dětských tváří na profesionálně vyvedených tablech. Čeká je ale plošné testování. Zas jeden sofistikovaný tunel do rozpočtu školství, festovně vymakaný, ale na nic. Možná se ale už opravdu nedalo nic dělat, taková to byla někde u maturity šaškárna? Zrale, odpovědně a dospěle na tablech už nevypadají často ani paní učitelky. A těch je tu většina! Učitel nebo ředitel jsou v českém školství rarita. A pořádného chlapa? Toho ve školství sotva nenajdeš! Vida, tyhle maturitní fotky jsou přestylizované - většinou hravě, rozverně, někde pseudo-romanticky předvádějí, jak se tu „děcka“ trumfují vzájemně.
Skončí časy, kdy se ředitelé škol složitě domlouvali?
Co dávat žákům raději jen výstupní vysvědčení, a ať si vysoké školy nebo stát a podniky jejich “kompetence” změří jinde a jinak dle svých potřeb. Co to je vzdělanost už v postmoderním světě nikdo pořádně neví? Slovo maturita je prý z latinského maturus - zralý, dospělý. Když byla před víc než sto padesáti lety zavedena, byla míněna i jako iniciační rituál vstupu do skutečné dospělosti. Laťka byla nasazena vysoko - zkoušelo se ze všech předmětů. Zákonodárci brzo slevili. Přesto dlouho maturita stačila jako vstupenka do “lepšího” a často celoživotního zaměstnání. Před válkou býval i “maturant s odřenými zády ” nejen “dospělý”, ale formálně potvrzený “vzdělanec”. Komise o tom hlasovala a sám kandidát měl vědět, kudy a kam chce v životě dojít a sebekriticky to posoudit.
Až mnohem později bylo maturitní vysvědčení jen úřední doklad pro přijetí na vysokou školu a jen občas se přihlíželo ke známkám. Tradiční písemné a ústní maturitní zkoušky v Česku mají už “jen” význam formální, administrativní , a tímto směrem se posunuje i význam nižších akademických titulů na vysokých školách. Státní byrokracie tu pozbyla soudnosti a požaduje papírová osvědčení na profese, kde jsou důležitější jiné předpoklady. Slavnému českému básníkovi stačila maturita rovnou ke jmenování universitním profesorem samotným císařem, ačkoli ji složil jen s odřenýma ušima… Závěrečnou zkoušku proto hlavně dělají i paní učitelky a jejich ředitelé a jsou zavaleni stále většími kupami papírů. Svoje žáky většinou nenechávají. Nákazu neodpovědnosti „ po sametu “ nastartovala utra-liberální vyhláška. Klekla jednoduchá a finančně nepříliš nákladná , důmyslná celostátní organizace i za využití rozhlasu, výběr a zadávání témat , namátkový ostrý dohled probíhajících zkoušek.
Na středních a základních školách vedle klasických kantorských typů působily dost dlouho nekompromisní profesorské osobnosti, ba i vědci. Někteří z nich bádali, hojně publikovali a po čase odcházely ze středních škol na university. To byli tzv. středoškolští učitelé - středoškolští profesoři. Jejich oslovování vymýtil až současný školský systém. Tak se podařilo to, co nezvládli za čtyřicet let komunisté. Mělo to ještě hlubší příčiny!
Jojo efekt - slevování a přitvrzování - to bylo a je dodnes hlavní slabé místo maturitní zkoušky.
Přesněji, tak jak to cítí naše Ela na blogu, první zkoušky lidské zralosti. Teď to dovršili po-sametoví ministerští machři, kteří si vymysleli dvoj-rychlostní maturitu- rozuměj: ty pro chytřejší a ty pro hloupější. Má taková osekaná maturita dnes vůbec smysl a není to další pokrytectví?
Švédové, Američané, Japonci si to před léty uvědomili a obejdou se bez ní a přešli na jiné způsoby hodnocení. My vymýšlíme, jak mladým lidem vstup na vysoké školy dále a více komplikovat, jak je dál stresovat ještě další standardizovanou tzv. “ státní maturitou” - a postupně dalším testováním i v nižších ročnících a pak ještě přijímacími zkouškami na fakulty. Je vidět, že po hegemonii učitelů základních škol tu dnes veslo převzali behaviorističtí psychologové zvyklí na testování všeho druhu. Prohlubují a šíři pandemii školního testování, před kterou mě i kolegy osobně ještě v šedesátých letech varoval dnes už zesnulý nestor reformní školy - geniální a neuvěřitelně vitální a plodný Profesor Václav Příhoda. Není to záměr, že jeho zásadní spisy tu nikdy nebyly znovu vydávány ani po roce 1990?
0 komentářů:
Okomentovat