Tomáš Hazlbauer: Žákovské parlamenty na základních školách ČR

Fungující žákovský parlament v současných českých školách se může stát efektivním nástrojem v procesu demokratizace prostředí vzdělávacích institucí. Žákům může přinést radost z podílení se na běhu školy, zažití úspěchu ze zvládnuté odpovědnosti, rozvoj občanských a osobnostních dovedností, zažití zkušenostního učení. Žákovský parlament se však utváří v kontextu celoškolního komplexního procesu, během něhož dochází především ke změně klimatu, ale i vztahu mezi vedením školy, zaměstnanci a samozřejmě žáky směrem k partnerství, spolupráci, participaci, společnému rozhodování i dělbě moci.

Úvodem…

Tématem žákovských parlamentů (ŽP) se intenzivně zabývám od roku 2008, kdy díky zkušenostem z projektu POLITEIA, který byl financován z ESF, vzniklo Centrum pro demokratické učení[1] (CEDU), v jehož rámci se mimo jiné zabýváme právě podporou zavádění žákovských parlamentů a také prací s nimi. V září téhož roku jsem společně s kolegyní z CEDU začal vytvářet žákovský parlament jako koordinátor na ZŠ Táborská a podílet se i na zlepšení fungování parlamentu na ZŠ Kunratice.

Při tvorbě metodických materiálů a programů seminářů DVPP pro koordinátory ŽP se v CEDU opíráme o zkušenosti zahraničních kolegů, především z Velké Británie, kde je existence fungujících school councils zcela běžnou praxí na většině tamějších škol. Současně jsme vycházeli ze zkušenosti vlastní, vyplývající z pedagogické, lektorské či koordinátorské činnosti, kontaktu se školami a jejich parlamenty, ale také z konzultací a dílen s řediteli a učiteli českých škol. Tuto skutečnost zmiňuji především proto, že ve své práci využívám tohoto souhrnu znalostí vcelku podobně, jelikož k žákovským parlamentům neexistuje v České republice adekvátní množství odborné literatury, která by se problematice konkrétně věnovala. Na pomoc si koordinátor ŽP může vzít pouze několik knih věnujících se demokratickému prostředí ve školách, britské metodické materiály a články z českých pedagogických periodik.

Svou pozornost zaměřím na žákovské parlamenty výlučně z prostředí základních škol. Důvodů je hned několik – v Rámcovýém vzdělávacím programu pro gymnázia se neobjevuje průřezové téma výchova demokratického občana, navíc mé zkušenosti se žákovskými parlamenty se týkají pouze základních škol.

Situace v ČR

I když už dvacet let je český politický systém demokratický, demokratické principy se ve společnosti usazují teprve pozvolna. Stejně, možná ještě více se tato skutečnost projevuje v dílčích částech společnosti, v malých obcích, jakými jsou například právě vzdělávací instituce. Ředitelé na základních školách sice uznávají demokratické principy tak, jako tomu je u členů většinové společnosti, ale sami je z pozice své funkce ve svých školách nežijí – respektive svým počínáním neumožňují ostatním účastníkům školního života je zažívat. K tomu, aby kantoři a především žáci[2] mohli zažívat participativní demokracii přímo v prostředí svých škol, slouží několik nástrojů, přičemž jedním z nejvýraznějších a nejefektivnějších může být dobře fungující žákovský parlament.

V současnosti jsou u nás žákovské samosprávy a všechny jejich odnože v dosti nezáviděníhodné pozici – mnoho ředitelů je přesvědčeno, že jsou důležitou součástí školního života, avšak nevědí si rady, jak je přivést k životu. Všichni ostatní, kdo je totiž v minulých desetiletích reálně zažili, na ně nevzpomínají zrovna dobře. Proč také, když žákovské parlamenty jsou ve většině škol dosud jen formálním seskupením zřízeným „shora“ (od vedení školy), na nějž se musí povinně docházet a tvářit se, že se řeší opravdu důležité věci, pro které je na pokyn či výzvy učitelů, jenž parlament vede, třeba zvednout ruku a odsouhlasit je?

Problematiku školních parlamentů je třeba vidět v celém kontextu školy a nelze na ně spoléhat jako na odtrženou a jedinou možnou páku, která může prostředí ve škole otočit od direktivismu a centralismu k partnerství, spoluúčasti, podílení se, mentorování atd. Je tomu opět stejně jako ve společnosti – jednotliví členové pospolitosti věří principům demokracie, ale sami je ve svém životě nerealizují a nežijí je. Od ředitele přes učitele a všechny ostatní zaměstnance školy je třeba demokracii skutky podporovat a demonstrovat, jak je důležitá pro zdravé fungování jakékoliv obce. Není to jen utopie a ideál, k němuž se nelze ani jen přiblížit. Stačí poměrně málo – vůle a snaha vedení a zaměstnanců škol principy demokracie prosazovat ze svých pozic, a tím svým žákům dokazovat, že to je možné – nelze však demokratickým hodnotám učit nedemokratickými prostředky.

Žáci však nepotřebují jen slyšet, jak je demokracie skvělá a úžasná, nebo jen vidět, jak bezvadně se učitelům v demokracii žije – potřebují ji taky společně s nimi zažívat a pociťovat na vlastní kůži v každodenní školní praxi. Právě k tomu je mimo jiné velmi efektivním nástrojem žákovský parlament. Samozřejmě výrazně přispěla i kurikulární reforma z roku 2004, která dává ředitelům i více „praktických“ důvodů k tomu, aby na škole parlament zřídili a usilovali o jeho kvalitní fungování.

Ředitelé slyší na naplňování klíčových kompetencí z Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání a jsou si vědomi toho, že k jejich naplňování nedochází jen v samotných vyučovacích hodinách. Činnost žákovského parlamentu je jednou z těch, která nenásilnou, přirozenou a účinnou cestou pomáhá klíčové kompetence žáka utvářet[3]. V jeho rámci je také možné propojit různé vědomosti a dovednosti žáka a působit tak komplexně na rozvoj jeho osobnosti. Velkým přínosem může být také forma zkušenostního učení, při kterém mohou žáci v samosprávných žákovských orgánech zdokonalovat své komunikační a organizátorské schopnosti, navíc zažívat, jaké to je, když o všem rozhodují sami. Východiskem této koncepce učení je autonomní jedinec, který se při splnění určitých základních podmínek cítí odpovědnější za obsah a výsledky svého učení.

Stav ve školách a role ředitele

České školy zatím nejsou na žití v duchu demokracie příliš připraveny a také nastaveny. V současné době na většině základních škol žákovský parlament existuje, avšak téměř všude také trpí spoustou neduhů, které z něj dělají jen uměle vytvořenou formalitu, která na škole ničemu nepomáhá ani nic nemění – snad jen vytváří lepší dojem při prezentaci školy na webových stránkách.

Typickou chorobou žákovského parlamentu je to, jakým způsobem ho vytvoří ředitel – často je problém už v samotném rozhodnutí ředitele zřídit žákovský parlament „shora“, které by naopak mělo jít z potřeby a chutě žáků, tedy „zdola“. Ředitel samozřejmě může tuto „chuť“ žáků všemožně podporovat a zvyšovat, ale sám by neměl chtít parlament zřídit direktivně a zasahovat do něj či jej dokonce řídit. Mělo by mu jít o autonomii žákovské samosprávy, kterou bude moci časem brát jako partnera v rozhodování a řízení a současně jako oponenta v nějakých jiných procesech. Proto je také v některých případech vhodné, aby parlament nevedl učitel zevnitř školy, ale koordinátor z venku, který svými postoji nebude vstupovat do osobních konfliktů s ostatními zaměstnanci školy.

Z výše řečeného logicky vyplývá, jak důležité je pro myšlenku kvalitně působícího žákovského parlamentu získat ředitele školy. Hlavně on v českých školách může změnit nastavení celé instituce – musí chtít mít na škole fungující parlament, musí mu záležet na tom, aby se žáci aktivně podíleli na běhu školy. K tomu však je třeba mít trochu odvahy a být přesvědčen, že je správné dát žákům důvěru, naložit na ně adekvátní odpovědnost za svěřené úkoly.

Získat může takovýto moudrý a do určité míry odvážný ředitel mnoho – v prvé řadě zlepšení vztahů mezi zaměstnanci školy (nelze totiž demokratizovat jen určité oblasti školy, žádná polovičatá cesta neexistuje, je třeba být otevřený i svým kolegům a spolupracovníkům, začít participovat i s učiteli a delegovat svou moc níže), což v konečné důsledku vede k odpovědnějšímu přístupu všech, jelikož se na chodu všichni podílejí. Dále také na základě rozdělení moci začne docházet ke zlepšení vztahu i mezi učiteli a žáky, jelikož toto delegování moci se týká právě i zástupců žáků, tedy žákovského parlamentu, který se rázem může stát důležitým, prestižním orgánem, který nejen že je prostředníkem mezi kantory a žáky, ale současně se také stává jakýmsi „hlasem žáků“, jenž může dění na škole aktivně ovlivňovat a měnit.

Lze předpokládat, že se vzhledem k bezpečnější, otevřenější a dialogičtější atmosféře ve škole rázem změní i vztah žáků s učiteli, což mívá za následek zlepšení jejich společné interakce, což dále samozřejmě vede ke zlepšení studijních výsledků a ke snížení kázeňských problémů. Toto je jen nástin toho, co může „demokratický“ ředitel získat, vydá-li se cestou participativní demokracie, za jejíž nástroj si na úrovni žáků zvolí žákovský parlament (a to i v případě, že jej založí sám, což se v praxi ukazuje jako nejčastější způsob).
Řečeno již bylo, že pouze parlament schvalovat je nedostačující, je třeba jej opravdu aktivně podporovat. Je ovšem nutné zmínit, že v dnešní době ředitelům nic jiného vlastně ani moc nezbývá než přenést žitou demokracii do své školy, jelikož bude-li spoléhat na direktivní a centralistické rozhodování své „osvícené“ osoby, snadno se může stát, že nebudou spokojeni jak učitelé, tak žáci, což má za následek mnoho dalších obtíží, jejichž řešení je často nesnadné a lopotné.

Nemusíme však pouze spoléhat na to, že jen ti moudří ředitelé se rozhodnou pro participaci a ostatní monarchové budou dál tvrdošíjně razit svou individuální představu o tom, jak řídit a vést školu. I vedoucím pracovníkům je třeba nabídnout pomocnou ruku a pomocí různých konferencí, workshopů, skrze zapojení do projektů či další jinou spoluprací s neziskovými či státními organizacemi jim poskytovat informace, předávat znalosti, činit nabídky a celkově je podporovat. Dalším z prostředků by mohlo být nařízení pro školy, které by je srozumňovalo s tím, že musejí prostředí své instituce demokratizovat a prokazovat výsledky této své činnosti. „Konečně vnější odpovědnost a s ní stále zřetelnější tlak na školy, aby skládaly účty z vlastní práce (accountability), jsou v posledních dekádách nesmlouvavým požadavkem školské politiky většiny vyspělých zemí. Poukazy na to, že úspěch školy má rovněž co do činění s tím, jak je uspořádán život uvnitř a vně školy (směrem k demokratičnosti poměrů), tak nabývají v tomto kontextu na významu. I proto je téma demokracie ve škole tématem zcela zásadním.“[4]

Jak na to?

Vlastním přesvědčením, osvětou či nastavením nějakých kritérií (accoutability) ovlivněný ředitel, jenž je rozhodnutý pro participativní demokracii, je tedy zásadní prvek v cestě za proměnou české školy. Jak tuto metamorfózu zrealizovat a jak dále postupovat, aby se prostředí vzdělávací instituce zdemokratizovalo a na úrovni žáků si k tomu vedoucí pracovníci zvolili za nástroj žákovský parlament, který bude výkonný, se dozvíte v následujících odstavcích.

Půda pro parlament:
Dříve, než začneme připravovat půdu pro žákovský parlament, je třeba o jeho důležitosti a přínosu informovat celý pedagogický sbor. Ředitelka či ředitel by měli svým zaměstnancům sdělit, jaké plány s žákovským parlamentem mají a proč si myslí, že je pro celou školu nezbytný, jelikož bez podpory kantorů půjde opět o boj, a ne o participaci s jasně vymezenými vzdělávacími cíli. Takovéto prohlášení ovšem nesmí zůstat jen rétorickým vyjádřením, je nutné, aby ho ředitelé podporovali skutky (ideální pak je, jak už bylo zmíněno, když se rozhodne demokratizovat i vztahy mezi vedením a zaměstnanci a svou moc rozdělí a deleguje níže). Současně by měl všechny kantory nechat absolvovat workshop či vzdělávací seminář, na kterém se učitelé dozví více informací o tom, jak vypadá fungující parlament, čím může být všem zúčastněným přínosný, jak toho lze dosáhnout a čím mohou oni sami každý za sebe přispět.

Cílem těchto kroků je, aby se z celého učitelského sboru stal jednotný a informovaný kolektiv, jenž si uvědomuje důležitost žákovského parlamentu pro život školy. Tedy jak „občankáři“, tak i učitelé fyziky, tělocviku či hudební výchovy by měli v této oblastí být vzděláni. Je to důležité nejen pro informovanost samu, ale i pro zlepšení klimatu celé školy – jako by si učitelé, kteří pochopí princip demokratických nástrojů na půdě školy, náhle mohli znovu uvědomit a připomenout si, že bychom svým žákům měli být vzorem a přistupovat k nim partnersky a s důvěrou, a ne skepticky a s kritikou připravenou na rtech. Avšak i proškolený sbor je většinou rozčleněn na skeptiky a optimisty, ale je žádoucí, aby skeptici „neházeli klacky pod nohy“ a optimisté občas koordinátorovi ŽP vypomohli.

Formální podmínky:
Jakmile jsou parlamentu nakloněni ředitel a učitelský sbor, je třeba začít žákovskému parlamentu vymezovat dostatečný prostor. Nelze jej totiž mít na škole jen polovičatě, taková varianta je tím nejhorším (a na českých školách bohužel nejčastějším), co se může stát. Parlament buď není zřízen, rodí se, je narozen, ale učí se chodit, nebo je zrozen a žije svým vlastním životem (případně hledá cestu ven z krize, do které se dostal). Splnění formálních podmínek je stejně důležitou složkou při zavádění žákovského parlamentu jako získání si na svou stranu ředitele a kantory, jelikož je tím vyjádřena podpora a zainteresovanost ředitele, jenž podmínky realizuje, a jelikož to přispívá ke zvyšování prestiže a kvality tohoto orgánu. Některé prvky jsou méně důležité a jsou spíše „na okrasu“, jiné jsou elementární a nezbytné. Pro zlepšení dojmu a kvality práce je příjemné, když školní parlament získá pro svá setkávání:

• vlastní prostor – učebnu (je totiž obrovský rozdíl, když se scházíte v učebně přírodopisu plné koster zvířat, minerálů a různých jiných přírodovědných pomůcek a když v učebně neutrální či přímo uzpůsobené a vybavené pro potřeby parlamentu)
• nějaké potřebné pomůcky (k nim prostor pro jejich ukládání)
• vlastní bankovní účet s drobnými pravidelnými finančními příspěvky, které jeho členy naučí zacházení s penězi a hospodaření, a současně tím zajistí větší akceschopnost parlamentu

Podstatné pak také je zástupce parlamentu, jakožto reprezentanty „hlasu žáků“, zvát jako poradce a partnery k některým důležitým rozhodnutím o životě školy, které do té doby řešil pouze ředitel. Účastnit by se měli zástupci parlamentu i pedagogických porad (pedagogických rad jako takových by se žáci účastnit neměli), což je obrovský krok k otevřenosti a demokratizaci prostředí školy. Tím vším mohou ředitelé zvyšovat váhu parlamentu a postupně pak projevovat tomuto orgánu větší důvěru a předávat mu část své odpovědnosti. Nic nesmí být jen naoko – pokud parlament něco pořádá, za něco ručí, o něco se stará, je třeba, aby za výsledky své práce nesl odpovědnost i obdržel případné vavříny.

Nezbytné také určitě je, aby se při sestavování rozvrhu dbalo o to, aby v něm měl parlament své místo. Často se totiž stává, že pro něj místo v rozvrhu není, a tak se zasedání konají buď před první vyučovací hodinou, nebo pozdě odpoledne po vyučování. Snad nejméně vhodným řešením je, když se setkání parlamentu kříží s nějakou vyučovací hodinou některé z tříd. Ani jedno z těchto chybných rozhodnutí prestiž parlamentu určitě nezvyšuje a současně mu znemožňuje efektivní fungování, jelikož tím mnoho potenciálních zájemců z řad žáků odradí.

Důležité je také rozhodnout, jaký volební systém bude ve škole uplatňován. Rozhodnout, kolik žáků a z jakých ročníků bude do parlamentu voleno a jak. Způsobů je mnoho, nicméně tím nejefektivnějším se ukazuje volba 2–3 zástupců z každé třídy a ideálně pak mít rozdělen parlament pro první a pro druhý stupeň. Na prvním stupni se žáci spíše připravují na činnost na druhém stupni a trénují některé základní dovednosti a zvykají si na svou roli zástupce třídy. V praxi má nejvíce škol parlament složený ze žáků 4.–9. třídy, přičemž jsou z každé třídy voleni vždy dva zástupci. Ideální volební systém ale neexistuje – je opravdu na každé škole, jakou cestou se vydá, jaké jsou její možnosti a kde uvidí hranici mezi tím, že je nutné zapojovat všechny žáky školy a že některé z nejmenších je vhodné zatím netrápit.

Samostatným tématem, které je třeba při zřizování žákovského parlamentu důkladně promyslet a vyřešit, je volba koordinátora. Model, v němž parlament vede jeden z ochotných, ale nezainteresovaných učitelů, je nedotažený a bezduchý. Koordinátor by měl být v tom, jak vést žákovský parlament, řádně proškolen a vzdělán – jde o práci specifickou, při níž je ještě důležitější než při oborové výuce být spíše konzultantem, motivátorem a poradcem žáků. Lépe se většinou na roli koordinátora hodí například učitel výchovy k občanství, který bude mít svým zaměřením k parlamentu blíže než učitel chemie, ale nemusí to být samozřejmě pravidlem.

Ideálně (!) by koordinátor neměl svou činnost vykonávat navíc nad svůj pracovní rámec, ale měl by být za tuto práci dostatečně ohodnocen, jelikož je to práce náročná a závažná (v reálných podmínkách by koordinátorem mohl být kantor či odborník, který má dostatek chuti se této práci věnovat – dobrý ředitel ho za to nějakým způsobem ohodnotí a prostředky si na to sežene).

Jako možnost se také nabízí, aby tuto roli vykonával někdo „zvenku“, tedy ne učitel ze školy. Výhodou určitě je, že takovýto člověk může být trénovaný a proškolený (oproti jedním seminářem přeškolenému učiteli ze školy), může mít s podobnou prací již mnoho zkušeností, které může zužitkovat[4]. Jeho výhodou také může být, že na práci a přípravu má dostatek času, což u plně vytíženého kantora nelze vždy zaručit. Takovýto koordinátor zvenku současně má větší možnost navázat s členy parlamentu neformálnější a důvěrnější vztah, ve kterém budou žáci otevřenější, jelikož se nebudou obávat, že se jejich názory, postoje či projevy zneužijí a otočí proti nim v nějaké běžné vyučovací situaci.

Koordinátor se také nemusí obávat chodit do „konfliktu“ s ostatními učiteli z důvodů jakési loajality a profesní soudržnosti a některým situacím se tedy nebude snažit vyhnout. Člověk zvenku by také oproti kantorovi zevnitř nemusel být zatížen zvykem, zaškatulkováním některých žáků, setrvačností školy – mohl by tedy být i jakousi novou šancí pro všechny, kdo ji třeba už ani kvůli svým prohřeškům neočekávají. Nevýhodami pak mohou být například právě malý kontakt s žáky a celková neznalost prostředí – neúčast při běžném školním provozu, možnost nedostatečné autority plynoucí z nejednoznačnosti své pozice ve škole.

Jak připravit žáky?
Pokud je ředitel školy rozhodnut aktivně žákovský parlament podporovat, učitelský sbor je proškolen v tom, proč je důležité mít na škole parlament, pokud ten má svého koordinátora s dostatkem znalostí, ale i chuti a času se mu věnovat, pokud má vlastní prostor, ve kterém se může scházet, a je mu vymezena adekvátní vhodná pozice v rozvrhu, je třeba začít připravovat ty, kvůli kterým se všechno děje – žáky. Přípravné období může trvat klidně celý školní rok nebo i déle, důležité je však zmínit, že se ve své podstatě netýká jen žáků samotných, ale i kantorů, ředitele a koordinátora, kteří si zvykají na nový způsob práce a komunikace, na existenci takového orgánu, jakým žákovský parlament je, přičemž si mezi sebou vyjasňují všechny nesrozumitelnosti a detaily. Nejvíc jasno by měli mít přirozeně ředitel s koordinátorem, optimálně i učitelé, aby na žáky už byli jaksi připraveni a věděli, čeho chtějí dosáhnout a jak, avšak přípravné období má při vzniku žákovského parlamentu své pevné místo.

Zásadní je, aby žákovský parlament, jak již bylo zmíněno, vznikl z potřeby žáků, tedy „zdola“, což znamená, že na něj žáci chodí dobrovolně a z vlastní iniciativy, a nebyl tedy zřízen jako povinný či povinně volitelný předmět (i když i to je v jistých podmínkách variantou nikoliv nevhodnou). Zde se může zdát, že narazíme na největší odpor a nejspíš se nespleteme (na spoustě škol však může být cítit stejná nedůvěra a nechuť už od ředitele či kantorů, kteří v duchu argumentace žáků dopředu předjímají, co se určitě stane: „Stejně to je k ničemu, protože žáci to dobrovolně nebudou chtít dělat.“). Optimální samozřejmě je, když se při prezentaci (koordinátorem, ředitelem, učiteli, kampaní) vznikání orgánu, který bude moct na škole věci ovlivňovat a měnit, podílet se na rozhodováních, přihlásí hrstka aktivních žáků, které takováto možnost a myšlenka zaujme a s chutí se pustí do práce. Není to úplná utopie, jelikož někde žáci, ač se to nezdá, na takovouto příležitost čekají a práce v žákovském parlamentu, u něhož už zpočátku uvidí, že by mohl být funkční, a ne jen formální, je pro ně atraktivní.

Žáci tomu zpočátku samozřejmě příliš nevěří a ani si nedokáží představit, že by oni sami mohli něco zvládnout – na pomoc proto mají koordinátora, který jim při úvodních krocích pomáhá více a současně je také k práci neustále motivuje (důležité je si rychle ze stížností žáků vybrat něco, co je v jejich silách zrealizovat a změnit, případně navrhnout nějaký svůj nápad a poprosit je o spolupráci – úspěch takovéhoto projektu pak může práci skupinky nastartovat a současně nalákat nové, do té doby nevěřící žáky).

Často se tedy může stát, že v přípravném období se na škole vytvoří „pouze“ akční skupinka o 2–5 členech, kteří se navíc často z různých důvodů mění. Nicméně je to základ pro vytvoření stabilní skupiny, která se s vydatným přispěním koordinátora učí spolu diskutovat, analyzovat situaci na své škole, hledat problémová místa a možné způsoby jejich řešení. Pokud se všem společně podaří dotáhnout do zdárného konce menší projektíky (ty mohou být různého druhu: Co se nám tu nelíbí? Učebna matematiky? Tak ji vyzdobíme a přemalujeme! Co je u nás ve škole za problém? Je tu nuda. Tak uspořádáme taneční, pěveckou či jinou zábavu pro všechny ostatní!), je pravděpodobné, že to zaujme i jiné žáky, a skupina se začne rozrůstat. Pokud se tak nestane, proběhne minimálně další důležitá věc – na škole se o skupince a její činnosti (třeba i neúspěšné) začne hovořit, začne být součástí školního života, čímž může vzniknout oficiální či přirozený dialog o tom, zda mohou žáci zasahovat do života školy, zda sami mohou prostředí, v němž tráví tolik času, proměňovat a ovlivňovat, zda to chtějí a zda to zvládnou apod.

Úspěšnou realizací projektů, vytvořením prezentační nástěnky, která je živá, zajímavá a proměnlivá, diskusí o aktuálních problémech a celkovým usazením se v životě školy se určitě něco změní. Skupinka žáků začne být na škole viditelná a populárnější, jelikož i ti nejméně bystří postřehnou, že vykonává něco ve svém volném čase pro zlepšení klimatu celé instituce. Učitelé přestanou být skeptičtí a zjistí, že opravdu někteří žáci mají chuť, sílu a schopnosti podílet se na běhu školy. Žáci sami najednou uvěří svým schopnostem a hlavně možnosti, že opravdu mohou sami do něčeho mluvit a nejen si planě po chodbách stěžovat, že opravdu mohou nějaké věci změnit či vytvořit, a nejen to plánovat, že jsou ve škole respektováni, bráni vážně a podle toho také mohou adekvátně svou školu aktivně proměňovat a podílet se na jejím utváření. To nejsou drobnosti, jedná se o velké změny, které nesmírně zlepší klima celé vzdělávací instituce.

My však chceme jít dál a vytvořit něco, co bude mít dlouhodobější charakter a co bude systematicky demokratizovat prostředí – fungující žákovský parlament. Velkou nevýhodou malé skupinky aktivních žáků je jejich nestabilnost (jeden člen onemocní, druhý se ze setkání omluví a už se sejdete jen ve dvou) a malá akceschopnost – v nízkém počtu je veškeré počínání více namáhavé a oblast činnosti díky specifickým schopnostem pár jedinců značně omezená. Je proto třeba za takovéhoto stavu nabírat nové členy a získávat do svých řad co nejvíce žáků.

Toto období utváření žákovského parlamentu na škole je často charakterizováno dvěma typy činností – realizace menších projektů, které zpříjemňují prostředí a dokazují možnost něco na škole změnit, a vymýšlení různých zábavných aktivit pro skupinu aktivních žáků či pro všechny ostatní děti. Za cíl mají především zviditelnění a zatraktivnění, což by mělo vyústit rozšířením členské základny. Důležité však vždy je, že vše dělají žáci sami (za poradní a motivační podpory koordinátora parlamentu), a ostatním tak ukazují, co všechno zvládnou a že to vůbec je možné. Takovéto zažití úspěchu či uspokojení z dobře odvedené práce, za kterou stojí hodiny úsilí, může žáky nesmírně naplňovat. Jejich úvodní pasivita se vhodným a usilovným motivováním a současně předáním odpovědnosti za svěřené úkoly přetaví když už ne v aktivní, tak alespoň ve vstřícný postoj. Žáky nesmírně povzbudí dobře zvládnutá a „unesená“ odpovědnost, na což nikým zatím nejsou připravováni a ani k tomu vedeni.

Jestliže k tomu ještě ředitel aktivně žáky v jejich činnosti podporuje a předává jim část své odpovědnosti či je nějakým z výše popsaných způsobů motivuje k účasti na školním dění, vzniká určitý soubor „lákadel“, které mohou začít určité typy žáků zajímat. Určitě to nezačne přitahovat všechny a určitě bude na škole mnoho jedinců, kteří budou činnost parlamentu shazovat a jeho zásluhy znehodnocovat – taková je však realita a snad bychom ani nemohli očekávat, že by byla jiná. Podstatné ale je být i těmto žákům otevření a nesoupeřit s nimi – všichni přeci mají možnost se k věci vyjádřit. Nicméně více už pro to, aby se po přípravném období na setkání žákovského parlamentu sešlo alespoň 8–12 žáků, udělat nemůžeme.

Fungující parlament

Skupina okolo deseti žáků je už dostatečně početná, abychom mohli začít usilovat o vznik opravdového žákovského parlamentu. Nic se však nesmí uspěchat, takže ihned nezvolíme předsedu, jeho zástupce, vedoucí výborů a další role a nezačneme organizovat vznik školního časopisu... Zvládli jsme zatím pravda to nejpodstatnější – vymezit parlamentu adekvátní prostor, dodat mu dostatečnou prestiž, zřídit jej zdola (přichází nám přeci dobrovolně deset žáků, pro které se práce ve školním parlamentu zdá být přitažlivou) a celkově ho stabilizovat v prostředí školy. Nyní je však potřeba začít pracovat s žáky a také přemýšlet o udržitelnosti žákovského parlamentu s ohledem na to, aby se postupně začínal stávat demokratickou baštou hlasu žáků a současně byl čím dál tím více v jejich rukou a stával se tak autonomním.

Velká síla takovéhoto uskupení tkví ve skutečnosti, že na setkání parlamentu žáci docházejí dobrovolně, tuší, čím by měla jeho činnost být naplněna, a mají zájem se aktivně podílet na školním dění. To, o čem musíte „normální“ žáky na škole obtížně přesvědčovat a k čemu je nakonec začnete z nedostatku jejich vnitřní motivace trochu tlačit, by tito žáci měli vykonávat s pochopením a nadšením – to už začíná být velmi příjemné a je pak poměrně snadné být žákům partnerem a rádcem. Na druhé straně toto z nich nedělá fungující parlament.

K tomu je třeba promyšleně a systematicky se skupinou aktivních žáků pracovat na několika věcech – vytvořit pravidla, podle kterých se rozhodnou fungovat, vysvětlit si a ujasnit, v čem by práce takovéhoto orgánu měla spočívat, a začít vytvářet funkční systém, díky němuž se na činnosti parlamentu podílejí všichni jeho členové, pracují efektivně a současně spolu čas tráví rádi. Koordinátor musí mít představu, jak toto vše zajistit, a současně musí žákům jen dávat na výběr a co nejvíce těžit z jejich nápadů a připomínek. Ideální je mít připraveno několik aktivit, které tuto další přípravnou fázi metodicky zaštiťují a navrhují směr, kterým by se členové „parlamentu“ a koordinátor mohli ubírat. Vše, co z těchto aktivit získají, by mělo připravit nástroje a dovednosti pro kvalitní fungování žákovského parlamentu.

Záleží pak na každé škole, kdy začne uplatňovat volební systém a jak. Jakmile má parlament vysokou prestiž, je možné poměrně brzo přejít k volbám a doplnit skupinku dalšími zástupci či zkusit vybrat nové. Avšak v reálných podmínkách se efektivní a viditelný parlament usazuje jak mezi žáky, tak mezi učiteli poměrně dlouho – obvykle rok či dva. Teprve v momentě, kdy si budeme jisti, že účast v parlamentu je pro žáky prestižní záležitostí, můžeme začít uplatňovat vybraný volební systém.

V úvodním období se osvědčuje prožitkový kurz pro členy parlamentu. Na něm by se měli žáci naučit týmové spolupráci a právě některým dovednostem potřebným pro dobré fungování parlamentu, jako naslouchání, konstruktivní diskuze, tolerance jiných názorů apod. Kurz je velkým přínosem v motivaci žáků pro práci ve školním parlamentu a v podpoře pocitu sounáležitosti se skupinou. Takový kurz si mohou školy buď uspořádat samy, nebo je možné využít některé organizace, která se zážitkovými kurzy zabývá.

Na takovémto kurzu by si žáci mohli vytvořit i pravidla, podle kterých mezi sebou chtějí fungovat. Práce s pravidly je také důležitou součástí žákovského parlamentu a opět je při ní zásadní, aby vše vycházelo z potřeby žáků, jinak se pravidla budou míjet účinkem. Při tvorbě pravidel žákům pomáhá, když si nejprve za sebe napíšou, co by jim v jejich kolektivu nejvíce vadilo, případně co nemají rádi ve svém třídním kolektivu.
Z toho už se lépe odvozuje, co bych si tedy nepřál, aby se dělo v rámci našeho kolektivu; lepší je však znění pravidel přenést do pozitiv – co tedy budeme dělat (např. Nebudeme si ubližovat → Budeme se k sobě chovat slušně). Jednotlivé návrhy žáci tvoří v menších skupinách, pak sloučením několika dohromady ve větších, přičemž nakonec vyberou třeba dvacet nejdůležitějších, ze kterých formou hlasování všichni společně vyberou třeba pět či deset pravidel, kterými se opravdu budou chtít řídit. Je určitě vhodné se i společně dohodnout, jaké budou následovat sankce, když někdo pravidla bude porušovat. Také je možné sjednat, že jednou za určitý čas se nad pravidly sejdeme a dohodneme se, jestli jsou výkonná, jestli jsou správně naformulována, která nám přijdou zbytečná a která bychom tam třeba chtěli doplnit.

Nesmíme však zapomínat na jednu věc – na základní škole jsou naši žáci pořád dětmi, které mají rádi zábavu, legraci a hry. Je proto důležité myslet i na tuto tmelící a hravou část žákovského parlamentu. Velmi účinné jsou výjezdní zasedání v podobě výletu či kratšího prožitkového kurzu, o kterém již byla řeč, ale také pořádání setkání mimo prostory školy. Příjemné a takřka nutné jsou i různé kratší hry, icebreakery a hříčky při samotných pravidelných zasedáních. Pokud se vašemu kolektivu podaří zorganizovat nějakou celoškolní hru či zábavu, o to lepší pocit ze hry budete mít, jelikož pocit sounáležitosti ještě více podpoří příprava hry než její samotné hraní.

Aby parlament vyvíjel konečně nějakou pravidelnou a organizovanou činnost, je třeba si v jeho rámci rozdělit role. Všichni žáci z žákovského parlamentu budou kandidovat na některé role a následně do nich také budou zvoleni. Ty role, které nebudou nikým obsazeny, budou přerozděleny koordinátorem. Všichni členové žákovského parlamentu spolu musí vzájemně spolupracovat a měli by se vzájemně podporovat, což zaručí efektivní fungování celého parlamentu. Některé role jsou více odpovědné a současně prestižní – to jsou především ty vedoucí. Ostatní role nebývají tak náročné, avšak zase o něco méně prestižní, ale i tak jsou naprosto nezbytné pro kvalitní fungování celého orgánu.

Všichni členové parlamentu potřebují rozumět vedoucím i všem dalším rolím a to před tím, než se rozhodnou na ně kandidovat či si z kandidátů volit svého favorita. Při takovéto první volbě je obzvláště důležité žákům opakovaně sdělovat, podle jakých kritérií mají do rolí volit. Nejde o to, kdo je můj největší kamarád ani kdo je ze všech nejhezčí – podstatné je, aby kandidát měl ty nejlepší vlastnosti pro vykonávání své funkce.
Čím více budou žáci schopni plnit své role, tím více bude moci koordinátor ustupovat do pozadí a předávat parlament do rukou žáků – ti časem začnou většinu projektových záměrů sami iniciovat a také realizovat. Vždy bude samozřejmě na čem pracovat a co zlepšovat, jelikož takovýto stav je bez vůle a schopností ústředních členů parlamentu a koordinátora jen stěží udržitelný. Je proto třeba začít myslet i na to, co přijde po jednom úspěšném funkčním období. Musí se vytvořit systém obměny žáků v parlamentu. Kromě již nastíněného způsobu, kdy se každý rok volí noví žáci, je možné zkusit i jiné způsoby.

Možností je mnoho, ale asi by mělo zůstat pravidlem, že součástí parlamentu bude vždy alespoň jeden zástupce z každé třídy (kvůli lepší komunikaci se třídami a i kvůli pozitivnímu vlivu) a že přibližně třetina členů parlamentu zůstane stejná jako v minulém roce. To lze zařídit tak, že o této třetině se bude ke konci funkčního období v rámci parlamentu hlasovat. Ti nejúspěšnější zůstanou, ostatní budou muset projít celoškolními volbami, aby se v parlamentu udrželi. V krajních případech tedy může dojít až k dvoutřetinové obměně členů parlamentu nebo také pouze k odchodu deváťáků a příchodu několika páťáků. Zpočátku je však třeba být opatrnější a nemít na systém voleb přehnané nároky – propracovaný systém celoškolních voleb s kandidátkami a kampaněmi kandidátů je asi zatím jen hudbou budoucnosti.

Fungující parlament by měl být prestižní záležitostí a měl by se udržovat v činnosti především realizací různých projektů, organizováním nejrůznějších akcí pro své spolužáky ze školy, informováním ve třídách o dění v ŽP, konzultací problematických či sporných oblastí s vedením školy, výjezdními zasedáními, exkurzemi na jiné školy apod. Postupem času se může stát opravdu důležitým a vlivným orgánem v životě školy. Nejen že jeho existencí se žáci výrazně začnou podílet na školním dění a konečně do něj budou moci i zasahovat, ale také se určitě změní i klima, a to směrem k demokratičnosti prostředí.

Ředitel či ředitelka bude moci se žákovským parlamentem úzce spolupracovat, vnímat ho jako partnera a prostředníka při komunikaci s žákovskou obcí. Žáci se zase naopak budou moci skrze parlament dorozumívat jak s vedením, tak s učiteli – budou se moci na své zástupce obracet při všech obtížích či sporech, jelikož budou vědět, že žákovský parlament je orgánem, který je schopen hledat řešení. Za takovéhoto stavu je pak možné projednávat i tak závažné otázky, jako je styl učení a vyučování. Můžeme zjišťovat, za jakých podmínek se žáci nejlépe učí a co jim v učení napomáhá. Co motivuje žáky k tomu, aby se učili intenzivněji? Při jakých výukových stylech učitele se žáci učí efektivněji?

Podaří-li se nám docílit takovéhoto stavu, můžeme si být jisti, že se žáci působením v žákovském parlamentu mnohému naučí a také, že ve škole se budou uplatňovat demokratické principy. Naši žáci budou mít rázem o mnoho větší šanci, že vyjdou jako zodpovědní občané, kteří znají svá práva a povinnosti – docílíme tak stavu, kdy škola žáky učí demokratickým principům, na nichž je založena.

---

[1] www.cedu.cz

[2] Vyjádřeními v nominativu plurálu maskulina („ředitelé“, „učitelé“, „kantoři“, „žáci“ atd...) je míněn celek těchto skupin ve smyslu „ředitelstvo, učitelstvo, kantorstvo, žactvo“ – obsahující tedy jak ženy, tak muže, jelikož není myslitelné, že by na životě ve škole mělo participovat pouze jedno z pohlaví. Podobně je těchto podstatných jmen užito v oficiálních dokumentech, jako je RVP ZV: „Pokud jsou v dokumentu používány pojmy žák, učitel aj., rozumí se tím pedagogická kategorie nebo označení profesní skupiny, tj. žák i žákyně, učitel i učitelka atd.“

[3] Činnost  žákovského parlamentu přispívá k rozvíjení všech klíčových kompetencí i k naplňování většiny průřezových témat. V některých případech je to rozvoj velmi zásadní a může patřit k pilířům školního vzdělávacího programu. Z kompetencí k učení a řešení problémů se žáci určitě učí činit uvážlivá rozhodnutí a uvědomovat si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotit, jelikož schopnost řešit problémy se v práci žákovského parlamentu promítá v plné šíři. Kompetence komunikativní probíhá v naprosto přirozených podmínkách a žáci určitě: naslouchají promluvám druhých lidí, snaží se jim porozumět a vhodně na ně reagovat; účinně se zapojují do diskuse, obhajují svůj názor, vhodně argumentují a současně užívají získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému soužití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi. Z oblasti kompetencí sociálních a personálních a kompetencí občanských činnost v žákovském parlamentu rozvíjí schopnosti: účinně spolupracovat ve skupině, podílet se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu; přispívat k diskuzi v malé skupině i k debatě celé třídy, respektovat přesvědčení druhých lidí; chápat základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy (a tedy i principy fungování žákovské samosprávy, principy vzájemné komunikace mezi žáky, žáky a učiteli); odpovědně se rozhodovat podle dané situace atp. Konečně v oblasti kompetencí pracovních žák prokazuje především: schopnost dodržovat vymezená pravidla, plnit povinnosti a závazky; přistupovat k výsledkům pracovní činnosti nejen z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti a společenského významu, ale i z hlediska ochrany svého zdraví a zdraví druhých, ochrany životního prostředí a především ochrany kulturních a společenských hodnot, které žákovská samospráva ve své podstatě představuje. Prostřednictvím vlastních aktivit může žákovský parlament realizovat i naplňovat průřezová témata Výchova demokratického občana (tematické okruhy: Občanská společnost a škola, Formy participace občanů v politickém životě, Principy demokracie jako formy vlády a způsobu rozhodování), Osobnostní a sociální výchova (rozvíjení celých oblastí: Osobnostní rozvoj, Sociální rozvoj, Morální rozvoj), Mediální výchova (tematické okruhy produktivních činností: Tvorba mediálních sdělení a práce v realizačním týmu) a Environmentální výchova (prostřednictvím projektů organizovat činnosti týkající se Vztahu člověka k prostředí). (Kudyvejs, 2006)

[4] POL, Milan; RABUŠICOVÁ, Milada; NOVOTNÝ, Petr a kol. Demokracie v škole. Brno : Masarykova univerzita, 2006. ISBN 80-210-4210-9. s. 11.

[5] Avšak i přes všechny zmíněné přednosti takovýto „odborník“ nemusí být pro školu drahým a nezaplatitelným. Tuto práci mohou vykonávat buď studenti pedagogických fakult nebo členové neziskových organizací, kteří takovéto služby nabízejí. Nejen že školy mohou na takovéto účely čerpat prostředky z různých grantů, ale určitě také mají možnost si někoho podobného sami „vychovat“. Neziskové organizace totiž v současné době nabízejí nejen komplexní služby pro parlamenty, ale i vzdělávací semináře pro sbor, koordinátory, při nichž lze získat i materiály s metodikami pro práci se žákovskými parlamenty.

HAZLBAUER, Tomáš. Žákovské parlamenty na základních školách ČR. Metodický portál: Články [online]. 06. 04. 2011, [cit. 2011-04-07]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/11007/ZAKOVSKE-PARLAMENTY-NA-ZAKLADNICH-SKOLACH-CR.html>. ISSN 1802-4785.

Citace:	[1] - POL, M ; RABUŠICOVÁ, M ; NOVOTNÝ, P. Demokracie ve škole. Brno : Masarykova univerzita, 2006.   [2] - HOTOVÝ, Filip. et al. POLITEIA - výukové a metodické materiály k průřezovému tématu Výchova demokratického občana. Praha : GEMINI o. s., 2008.   [3] - CLAY, Di. Secondary school councils toolkit. School Councils UK, 2001.