Stát chystá kladivo na zahraniční školy

Ministr školství Josef Dobeš rád veřejně přemítá, jak propojit české vzdělávání se zahraničním a zvýšit tak konkurenceschopnost ekonomiky. Reálné výsledky práce jeho úřadu však prozrazují zoufalou provinčnost. Takzvaná „rychlá novela“ školského zákona předložená ministerstvem a schválená vládou zavádí tři a půl strany nových podmínek, jimiž se napříště budou muset řídit zahraniční školy působící na našem území. Pokud by tyto podmínky nesplnily, „potrestá“ je ministerstvo tím, že nepovolí českým dětem, aby v nich konaly povinnou školní docházku.



Zahraničních škol působí v ČR zhruba patnáct. Jsou sice okrajovou, ale významnou součástí vzdělávacího systému. Reagují  totiž na potřeby, které žádné jiné školy neřeší: jednak na potřebu jiných států zajistit svým občanům na území ČR vzdělávání (německé, britské apod.), a pak na potřebu našeho státu a regionů, aby takové školy pro cizince vznikaly a lákaly zahraniční investory. Tuto potřebu uspokojují především takzvané školy mezinárodní, které jsou v ČR čtyři: v Praze, Ostravě, Olomouci a Brně.

Mezinárodní  školy se jako globální fenomén prosazují ve světě  zhruba od 80. let, největší rozmach zaznamenávají v poslední dekádě. Vyučují anglicky a jejich vzdělávací programy jsou zajímavé tím, že se neváží na žádný konkrétní stát. Pro komunitu investorů nebo odborníků cestujících po světě jsou tím velmi atraktivní, stejně jako svým důrazem na pocit globální zodpovědnosti, který v žácích pěstují. Za všechny jejich vzdělávací programy uveďme jako příklad takzvaný Mezinárodní vzdělávací program pro základní školy (International Primary Curriculum). Zpracovali ho britští a nizozemští experti před deseti lety a dnes už ho přebírají i veřejné školy vyspělých zemí – natolik je kvalitní a inovativní.  

Proč  vadí právě mezinárodní školy. 

Z důvodů, o nichž stojí za to přemýšlet, míří změny chystané ministerstvem školství právě proti mezinárodním školám v ČR. Třem z nich (v Ostravě, Olomouci a Brně) povolili předchůdci ministra Dobeše na dobu určitou, aby v nich povinnou školní docházku vykonávaly i české děti. „Rychlá novela“ stanoví nově požadavky, za kterých bude možné toto povolení obnovit. V zásadě se jimi pokouší převést mezinárodní školy do stejného režimu, kterým se řídí školy české. Naráží při tom na problémy, přesahující zjevně schopnosti ministerstva školství. Nutí například mezinárodní školy, které z definice nemají vazbu na žádný stát, aby hledaly „cizí stát“, jehož ministerstvo školství doloží, že vzdělávací program školy je stejný jako nějaký jiný, už povolený program. Těžko říct, proč ministerstvo přesunuje na bedra „cizího státu“ to, co by mělo udělat samo: tedy posoudit legitimitu a kvalitu mezinárodních škol podle situace na místě a podle akreditací a licencí, jež získaly. Vydávají je totiž mezinárodní profesní autority, jejichž kompetentnost by ministerstvo mělo být schopno samostatně posoudit.

Podobný  charakter má i požadavek, aby mezinárodní školy předložily úředně ověřený český překlad svých vzdělávacích programů, které jsou ovšem v některých případech spíše knihovnami než jediným dokumentem. Navíc jde o komerční produkt, na který se vztahuje právo duševního vlastnictví.

I když mezinárodní škola těmto a mnoha dalším požadavkům, se kterými „rychlá novela“ přichází, vyhoví, nebudou mít její čeští žáci lehký život. Nejméně jednou za dva roky se budou muset podrobit přezkoušení v české škole. Tuto povinnost novela zároveň ruší pro české žáky vzdělávající se v zahraničí. Vznikne tak situace vskutku paradoxní: škole, která vzdělává podle International Primary Curriculum například v Kyjevě, bude dána plná důvěra vzdělávat i žáky z České republiky. Avšak škola, která bude podle téhož programu vzdělávat například v Ostravě, bude muset své žáky posílat na přezkoušení.

Nizozemsko chápe, čeští rodiče také. 

„Rychlá novela“ je v tomto směru pokusem o kvadraturu kruhu. Chceme-li, aby na našem území působily mezinárodní školy (a aby se v nich mohly učit i české děti), pak je nemůžeme nutit, aby se chovaly jako školy české. Pro srovnání, v Nizozemsku působí již dvacet mezinárodních škol a vláda přesto podporuje vznik dalších. Nejenže podpořila vydání Průvodce založením mezinárodní školy, ale potenciálním zakladatelům navíc nabízí dotaci 5000 euro na žáka (ročně !). Zatímco naše ministerstvo nerado vidí v mezinárodních školách děti českých občanů, nizozemské ministerstvo nabízí nezkrácenou dotaci i jim. Ví, že je výhodnější vzdělávat děti cizinců společně s nimi než v uzavřeném ghettu.

Uznání  se mezinárodním školám dostává i v Česku. Zdejší rodiče si uvědomují význam zkušenosti s alternativním pedagogickým prostředím a v řadě případů jsou ochotni platit každoročně mnohasettisícové školné. Městská část Praha 6 přispívá nadaným žákům na školné v mezinárodní škole působící na jejím území. Působení těchto škol u nás oceňují i pedagogičtí odborníci: ti se do nich chodí učit, jak pracovat s pedagogickými novinkami, jako je například kontinuum pro čtení a psaní nebo práce s počítači ve výuce.

Ministerstvo školství, zdá se, neregistruje výhody, které existence mezinárodních škol u nás nabízí. Tyto školy však důsledně  dodržují takzvanou „politiku otevřených dveří,“  takže do nich může vstoupit kdokoliv. Kdyby si tam občas přišli pro inspiraci i školní inspektoři, možná by ministerstvo nemuselo složitě měnit zákon.

Magdalena Marešová 


Fórum rodičů pro kvalitu a rovnost ve vzdělávání 


www.forumrodicu.cz