SKAV a EDUin: Jednotné osnovy pro základní školy ve vyspělé části Evropy nenajdete

Z debaty odborníků v rámci Kulatého stolu SKAV a EDUin vyplývá, že stát by se měl vyvarovat tvrdých zásahů do učebních plánů škol.

Za zcela nevhodnou cestu pro český vzdělávací systém označili případné zavedení jednotných osnov pro základní školy odborníci v diskusi na kulatém stolu, který se konal 31. března v Praze.  Shodli se na tom jak zástupci neziskových organizací působících v oblasti školství (Miroslava Škardová, SKAV), tak reprezentanti odborných složek ministerstva školství (Stanislava Krčková, VUP a Martin Krejza, MŠMT) a ředitelé škol (Zdeněk Brož, ZŠ J. Malíka, Chrudim, Michal Černý, ZŠ Klánovice). Hlavní argumenty proti případnému zavedení jednotných osnov jsou tyto:

• Jednotné osnovy berou učitelům plnou odpovědnost za jejich práci, zpochybňují jejich profesionalitu.
• Neumožňují dostatečně přizpůsobit vyučování konkrétním dětem.
• Návrat k jednotným osnovám by degradoval práci mnoha učitelů na školních vzdělávacích programech, jíž věnovali stovky hodin, a to by je demotivovalo v další práci.
• Jednotné osnovy by unifikovaly vzdělávací nabídku. Zvláště alternativním školám, které jinak dosahují velmi dobrých výsledků, by to znemožnilo pokračovat v jejich práci.
• Zavedením jednotných osnov by školy přišly o podstatnou část autonomie. Zvyšování autonomie a současně předávání odpovědnosti je ale podle nejnovějších poznatků průvodním rysem těch vzdělávacích systémů, které se neustále zlepšují.
• V takových systémech je obvyklé, že určují cíle a výstupy , ale nestanovují konkrétní obsah učiva. To ponechávají na škole stejně jako cesty, jimiž se žáky cílů dosáhnou.

Paradoxně i samo ministerstvo školství v připravovaném koncepčním materiálu nazvaném Dlouhodobý záměr uvádí, že centralizace školství - a jednotné osnovy by byly výrazným krokem k centralizaci - není dobrou cestou, a odvolává se na studii poradenské společnosti McKinsey. V té se říká, že u vzdělávacích systémů, které už dosáhly jisté kvality a jsou tedy hodnoceny jako „dobré“, je třeba dát učitelům dostatečnou míru autonomie. Jen ta vede k dalšímu zlepšení. Zde je zmiňovaná pasáž:

Decentralizací procházela v uplynulých deseti letech řada vzdělávacích systémů. Studie respektované poradenské společnosti McKinsey (Morused et al. 2010) ukázala, že decentralizace je důležitým předpokladem zlepšování kvality vzdělávání. Studie jednoznačně dokládá, že zatímco centralizace může pomoci ve zlepšování systémů hodnocených jako „slabý“ nebo „slušný“, tento přístup nefunguje u systémů označovaných jako „dobrý“[1].

V takových systémech je vhodné decentralizaci vyvažovat důrazem na posilování zodpovědnosti učitelů za svůj výkon i za výkon svých kolegů (například tím, že systém umožní vynikajícím učitelům přijmout odpovědnost za poskytování podpory méně zkušeným kolegům). Hlavním nástrojem pro zlepšování kvality výuky je ale podpora spolupráce učitelů uvnitř škol i mezi různými školami.

Hana Košťálová, SKAV o.s., řekla:  „Když se učíme něčemu novému, a zvlášť nové dovednosti, potřebujeme často model – potřebujeme vidět, jak danou dovednost provádí ten, kdo ji umí. Takové modely měli dostat naši učitelé jako podporu při tvorbě svých školních programů. Nedostali ji. A taková podpora by byla co platná i dnes. Předložit školám co nejvíce dobrých modelů a nechat je, aby se svobodně a s plnou odpovědností rozhodly je ignorovat, protože jejich program nepotřebuje vylepšování podle cizích modelů, nebo aby se nechaly některým z nich inspirovat, to je úplně jiná myšlenka než vytvořit jedinou verzi, nazvat ji doporučenými osnovami a podpořit zákonem její závaznost. Všechny úspěšné systémy stojí na kvalitě učitelů – a obávám se, že vezmeme-li učitelům právo zužitkovat vlastní inteligenci, profesionalitu a tvořivost, právě ti nejlepší, pokud to dosud neudělali, ze školství odejdou. Jdeme ode zdi ke zdi: napřed donutíme všechny učitele, aby bez pomoci dělali to, k čemu je disponovaná jen část z nich, a pak zas nutíme ty, kdo úkol zvládli, aby se přizpůsobili těm, kdo na něj nestačili. Hlásáme-li individualizaci v přístupu k dětem, měli bychom respektovat různé potřeby a možnosti také u učitelů a v jejich úsilí je maximálně podpořit, ne je šikanovat nesmyslnými požadavky.“

[1] Studie rozděluje vzdělávací systémy do pěti kategorií – slabý (poor), slušný (fair), dobrý (good), výborný (great), vynikající (excellent). Česká republika patří do kategorie „good“.