Přečtěte si: Máme učit dějiny českého králíkářství?

Učit literární dějepis, který v naprosté většině škol končí tak nejpozději v šedesátých či sedmdesátých letech, je čím dál absurdnější. Za prvé proto, že 99% těch knih 99% středoškoláků nikdy ani nevidělo a zcela jistě je nebudou teď ani nikdy později číst, takže se z této podivné disciplíny stal jen telefonní seznam autorů a děl. A za druhé proto, že literatura a obecně estetické disciplíny jsou v moderním vzdělávání natolik důležité, že je trestuhodné plýtvat vymezeným časem na něco tak zbytečného, jako jsou abstraktní dvojice či trojice pojmů typu Nezval – poetismus - Edison, které je třeba si zapamatovat, aby byl člověk uznán za vzdělaného. To bychom mohli stejně dobře učit dějiny českého králíkářství. Například - 1934, František Kožíšek ze Skutče, samec Michael, župní výstava ve Znojmě, 15 bodů z dvaceti možných. Vám to snad nepřipadá důležité?


Tomáš Feřtek píše na svém blogu na blog.respekt.cz:


Mám k tomu dvě stručné historky. Na vzdělávací konferenci Hýl, která tenhle týden probíhá v Praze na Malé Straně, vyprávěl ekonom Tomáš Sedláček o svém studiu na dánském gymnáziu a říkal, že tam každý týden museli přečíst knihu, o níž se pak celou hodinu diskutovalo. Bylo dobré vědět, v kterém desetiletí zhruba vznikla, ale vážně se studentů nikdy nikdo neptal, kdy se přesně narodil autor a nenutil je vyjmenovat, co dalšího napsal.

Ta druhá historka je domácí. Sedíme se synem u večeře a on se zmíní, že za písemku z českých meziválečných literárních směrů byl oceněn nízkou číslicí.

„Konstantin Biebel S lodí, jež dováží čaj a kávu?  S. K. Neumann Rudé zpěvy?“ utrousím.
„Jo, tak něco.“
„Za kolik?“                
„Za jedna“
„Aha!“


Samozřejmě, že je to k smíchu. Poezii nečte a z těch knih, jejichž znalost osvědčil na výbornou, zná leda tak Čapkovy povídky, ty ho bavily. Ostatní nikdy neviděl ani z dálky. V mojí knihovně, kde se takové věci najdou, rozhodně nebrousí, čte jiné knížky. Ale škole, kam chodí, stačí, když si zapamatuje pojmy bez obsahu a umí je v testu k sobě správně přiřadit. Případně na poslední chvíli přečte dvacet knih ke státní maturitě a cosi banálního o nich řekne před komisí, aby dosvědčil, že je opravdu četl. Jaké může mít takové vzdělání cenu a smysl? Takhle pitomě se učila literatura už před třiceti lety, kdy jsem střední školu končil já.  


Celý článek naleznete na blog.respekt.cz.