Přečtěte si: Vzpomínka na množiny

Pavel Urban píše v Britských listech: Nedávno jeden z dopisovatelů BL poukázal na údajnou záludnost češtiny. Chápu lidi, kteří pletou i/y po obojetných souhláskách, protože vyjmenovaná slova už nevyjmenují (já taky ne) a nemají je ani zažitá. Připadá mi ale zvláštní, když si někdo pamatuje ze školy shodu podmětu s přísudkem, ale netuší, že jde o shodu rodu gramatického, nikoli biologického.


Z článku vybíráme:

Samozřejmě jsem brzy pochopil, že ona okroužkovaná jablka a hrušky znamenají v matematice totéž, co v našich někdejších počtech obrázky bez kroužků. Ale jaký má smysl to takhle komplikovat? Škola je jedna věc, skutečnost věc druhá, to jsem bral jako samozřejmost už od první třídy. Ale i zjevné hlouposti měly vždy nějaký důvod. Byť pochybný. Tady jsem na žádný nemohl přijít.


Co je to množina jsem doopravdy pochopil až na gymnáziu. Trochu mě překvapilo, že je to skutečně smysluplná matematická kategorie, nikoli pouhá nálepka měnící prosté jednoduché na důležité složité. Stále jsem však nechápal, jak někdo duševně jakž takž normální mohl přijít na myšlenku cpát tohle do hlav šestiletým dětem.


Až mnohem později, když jsem si přečetl něco o vývoji lidského mozku, jsem pochopil, co se asi stalo. Počítání mladších dětí je ve své podstatě skutečně množinové. Děti počítají konkrétní věci; počítání a malá násobilka jsou pro ně pouze mnemotechnickou pomůckou, která sama o sobě nemá smysl. Tohle si zřejmě někdo Zodpovědný někde přečetl. Nebo se to spíš naučil na pedagogické fakultě. Takoví lidé přece musí mít příslušné vzdělání. A tak se rozhodl dětem vyjít vstříc. Aby namísto tupého počítání pochopily rovnou matematiku.