Přečtěte si: Vzdělávací standardy: správný krok špatným směrem aneb standardy nejsou standardizace

Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT) zveřejnilo v půlce ledna první verzi tzv. vzdělávacích standardů pro žáky 5. a 9. ročníku základních škol. Zároveň s tím byla na metodickém portálu RVP k tomuto návrhu spuštěna veřejná diskuze. Ukončena byla po měsíci – 17. února 2011. Je tedy na místě se ptát: jde o návrh, který je třeba jen „dopilovat“, anebo je třeba zásadně změnit zadání či dokonce práce na standardech zcela zastavit?

Z článku Arnošta Veselého v Učitelských novinách, který najdete na webu EDUin, vybíráme:

Práce na standardech byla a je velmi uspěchaná a podřízená jedinému cíli – zavést co nejdříve plošné testování v 5. a 9. třídě. Napřed bylo rozhodnuto, že „budeme testovat“ a standardy byly kvapně formulovány proto, aby bylo „co testovat“. Je pravda, že souvislost mezi standardy a zjišťováním jejich plnění, tedy testováním, je zřejmá. Jak ukazuje například zkušenost se zaváděním standardů v USA, na některých školách začaly být standardy brány vážně až tehdy, když byly doplněny patřičnými testy. Nicméně standardy plní svoji roli pouze tehdy, pokud jsou provázány i s dalšími opatřeními než jen s testováním. Standardy a na ně navázané testování jsou nástroji vzdělávací politiky, nikoli samotnými cíli. Cílem je vždy zvýšení kvality výuky pro všechny žáky, a pro to je potřeba mnohem více, než „jen“ zavést standardy a testovat. Jak v této souvislosti poznamenal jeden z největších odborníků na zavádění vzdělávacích reforem Fenton Whelan: „Zlepšení závisí na učitelích a školách a na tom, nakolik vezmou standardy za své a jak upraví svoji činnost na základě informací, vhledu a výzev, vyplývajících z naplňování standardů. Tam, kde chybí schopnosti, zdroje, podpora, autonomie nebo motivace k zavádění těchto změn, zlepšení se dostaví jen těžko.“(...)

Jak už bylo řečeno, na tom, zda jde o standardy minimální či ideální, nebyla shoda. Ovšem soudě podle některých výroků členů pracovních skupin i vysoce postavených úředníků MŠMT jde o standardy minimální, tedy takové, které budou „pro mnoho žáků tím pádem dost lehké“ (řečeno slovy jednoho člena pracovní skupiny v diskuzi na portálu RVP). To je ovšem nekonzistentní s deklarovaným cílem, proč se začalo testování (a následně tvorba standardů) připravovat, tedy tím, že standardy mají zlepšit výsledky žáků v ČR v mezinárodních šetřeních, jako je PISA. Minimální (velmi jednoduché) standardy mají svůj smysl, a to zejména tehdy, pokud máme školy s problémovými výsledky či velké rozdíly mezi žáky. Je legitimní – a podstatný cíl – vzdělávací politiky, zajistit, že každému žáku se dostává náležité péče a že stát udělá maximum proto, aby dosáhl alespoň nezbytného minima. Na zvýšení průměrných výsledků (které zavádění standardů a plošných testů v ČR legitimizují) mají ovšem minimální standardy jen malý vliv.

Testovat plošně příliš jednoduché úlohy je velmi neefektivní a pro žáky i učitele demotivující. Zkušenost z USA, kde každý ze států má své vlastní standardy, ukazuje, že vysokých výsledků se dosahuje především v těch státech, kde jsou vzdělávací standardy patřičně vysoké (nikoli však nesplnitelné). Jiné státy zase stanovují několikerou úroveň standardů, což umožňuje zjišťovat jak to, zda všichni žáci plní základní minimum, tak zároveň podněcovat školy k co nejvyšším nárokům. Nicméně toto nebylo pracovním skupinám řečeno, a tak máme v návrhu standardů smíchané všechno dohromady. Znovu se dostáváme k problému, že nikdo jasně neřekl, co se míní pod pojmem „minimální“. Pokud bychom vycházeli z mezinárodního srovnání a stanovili si jako referenční bod například dvě úrovně gramotnosti tak, jak jsou vymezeny ve výzkumu PISA, pak by ony „minimální“ standardy byly nastaveny poměrně vysoko (v ČR je pod touto úrovní čtenářské a matematické gramotnosti více jak 20 % žáků). I tak by ale bylo vhodnější zvolit jiný způsob ověřování naplnění standardů než plošné testování.