Vše to začalo celkem nenápadně, když jsem se asi před 10 lety
rozhodla, že budu ve chvílích volna vzdělávat učitele. Brzy jsem začala
cítit potřebu jim nabídnout různé materiály. Zasílání mailem mě sice
zpočátku uspokojovalo, ale když pak bylo absolventů čím dál víc,
ztrácela jsem přehled. A tak vznikly mé první webové stránky se
sugestivním názvem PEdagog POstižený Učitelským Šílenstvím, zkrátka PEPOUŠ.
Dva tři roky vše plynulo vcelku pohodlně – já jsem dávala materiály
na web. Kdo měl zájem, stáhnul si je a použil. Bohužel jsem dostávala
jen velmi chabou zpětnou vazbu – forma komentářů mi už nestačila. Měla
jsem pocit, že je sice krásné dávat, ale co kdybych také občas něco
dostala? Začala jsem se tedy rozhlížet, co dál.
Technologický vývoj (nebo spíš mé objevné cesty po internetu) mi
nahrával do karet. Už pomíjela doba, kdy mezi poskytovateli a příjemci
probíhal jednosměrný provoz. Rozšiřovaly se sociální sítě, rozrůstal se
Metodický portál pro učitele, a stále častěji jsem narážela na možnosti
rychlé (nejlépe online) komunikace. Vycítila jsem, že toto by pro mne
mohla být ta správná cesta.
Založila jsem blog PEPOUŠův nápadník a brzy jsem zjistila, že mám vcelku pravidelné čtenáře, kteří jsou zapálení stejně jako já. Slovo dalo slovo, a začala se psát historie PEPOUŠova vlnobití.
Je to setkání zájemců o sdílení zkušeností na určité předem dané téma
ve zvolený čas a den, jež je realizováno 60 minutovou online diskuzí ve
formě chatu. Výstupem je strukturovaný záznam, který si pro své vlastní
obohacení může kdokoli přečíst.
Od prvního pokusu na téma Stavba hodiny došlo jen k drobným kosmetickým změnám, např. jsme upravili termín konání vlnobití podle přání diskutujících a změnili jsme prostředí pro návrhy témat.
| Ukázka PEPOUŠovy vlnky |
 |
Pokračování na spomocnik.rvp.cz.
0 komentářů:
Okomentovat