Dan Franc: Hrozí na školách “síťová válka”?

Chápání kultury “Síťové generace” a jejího světa nám umožní vzdělávat a být autoritou žákům a studentům této nastupující generace. Porozuměním principu klíčové generace můžeme čelit mezigeneračnímu konfliktu, který nemá v blízké minulosti obdoby.

K podpoře tohoto tvrzení si v tomto blogovém příspěku – který nemá ambici být plnohodnotným článkem, ale spíš souborem pár tezí k zamyšlení – pomohu svojí zkušeností z několikaleté práce při vzdělávání učitelů na straně jedné a zároveň z práce s propojováním a online vzděláváním lidí “Síťové generace” na straně druhé. Zároveň nevystupuji jako zastánce jednoho či druhého světa.

1. Nová generace, založená na síťování a technologiích, je tu!

Výzkumníci, esejisté a lidé z praxe se již celkem shodují na tom, že se objevuje nová “generace” ve smyslu demografické vrstvy lidí, kteří jsou odlišní od “generace” předchozí a je jim, řekněme, mezi 10ti a 30ti lety. Možná jim ve striktně sociologickém pojetí slova “generace” chybí některé generačně-tvůrné aspekty, např. nějaká zásadní událost, která by generaci ukotvila v čase (což byla pro předchozí generace 2. sv. válka, rok 68, sametová revoluce, apod.).

Název pro tuto generaci je zcela vedlejší, stejně jako je její přesné časové vymezení. Důležité je, že se tato generace občas označuje jako “síťová” coby zkratka pro vyjádření toho, že hlavní odlišnosti této generace od generace předchozí je jejich odlišný vztah k sítím (lidským i technologickým) a z toho odvozené odlišnosti.

2. Síťová generace je výrazně jiná, než předchozí generace. Rozdíl je větší, než mezi dvěma předešlými generacemi.

Lidé síťové generace vykazují významné odchylky od generace naší v těchto rysech :

• hodnoty: co je pro ně důležité, co je zdrojem jejich přesvědčení, preferencí, motivů, apod. Většinou to bývají hodnoty napomáhající síťovému chování, tedy aktivita, autenticita, okamžitost, přínos pro sebe, krátkodobost, agilita, multitasking, remix, apod.
• normy: co je normální, přijatelné, akceptovatelné – a naopak. Opět ve vztahu k sítím to znamená např. že je normální žít v “různých” světech (“virtuál”, “reál”..), žít různé identity (což ovlivňuje i koncept tělesnosti a vůbec vztahu k vlastnímu tělu), navazovat vztahy a udržovat komunikaci za pomoci čistě technologických médií, pracovat s metadaty spíše než daty (tzn. stačí pouze odkaz na informaci, nikoli informace “celá”), dělat na víc věcech najednou, míchat různé obsahy do tvorby nových obsahů, apod.
• chování: jak žijí, komunikují, pracují, apod. Pohledem “síťování” je to pak výrazné zaměření na technologie,  odpor k hierarchiím, odpor k datům a preference zmíněných metadat, navazování mnoha třeba povrchních vztahů, budování své osobní značky a další sebe-středné síťové chování, apod.
• nástroje pro své chování a média vztahů a komunikace: k jejich novým chováním jsou jim k dispozici úplně nové nástroje (ano, mají civilizační premiéru!) , téměř výhradně založené na počítačových technologiích a téměř výhradně vzniklé příliš pozdě na to, aby se s nimi předešlá generace měla možnost přirozeně sžít.

3. Tento rozdíl vytváří konflikt. “Síťový” konflikt.

Sociologicky vzato, generační konflikt je naprosto přirozený, věčný a v důsledku i žádoucí jev, a probíhá na standardizovaných rovinách, které ovšem mají v případě “síťového střetu” specifický nádech:

• vzájemné nepochopení hodnot, norem a chování: Síťoví lidé nechápou, proč pro předchozí generaci (které jsem si naučil říkat “Staršinové”, a už u toho asi zůstanu..) jsou důležité hodnoty založené na fungování v hierarchiích, znalosti dat, potřebě nezávislosti na technologiích, potřebě prezenčního kontaktu a vztahů, ochrany soukromí, apod. Pro Staršiny je pak nepochopitelná “obsese” Síťové generace technologiemi, jejich nezájem o data a preference metadat, jejich “povrchnost” vztahů a komunikace, neodlišování “virtuálních” a “reálných” vztahů apod. Specifikum aktuálního střetu ve srovnání s tím předešlým je to, že síťová generace má svoji odlišnost založenou na zážitcích, zkušenostech a médiích, které Staršinové absolutně nemají šanci znát ze svého “mládí”, protože ještě neexistovaly.
• hrozba vzájemného opovržení vyplývající z tohoto nepochopení: pokud tomu druhému nerozumím, mojí první interpretací je, že je přinjelpším “divný”, přinejhorším “špatný”. Síťoví lidé vidí Staršiny jako dinosaury, neschopné zjednodušit a obohatit si život jiným přístupem ke vztahům, technologiím a informacím, “Staršinové” je zas vidí jako povrchní egocentristy, hnijící za klávesnicí a navazující banální vztahy.
• neschopnost komunikace při nepochopení a opovržení: jestliže vnímáme komunikaci jako způsob realizace vztahů, pak se jeví jako celkem pochopitelné, že lidi nebudou schopni navázat funkční vztah, pokud nepochopí (pozor, neznamená to přijmou) hodnoty, normy a chování toho druhého a nenajdou “jazyk” kompatibilní se světem toho druhého, aniž by se nutně “snižovali” na jeho úroveň. To je i základ všech mých interkulturních tréninků a nevidím důvod, proč metody na otevření komunikačních kanálů mezi kulturami nepoužít na otevření kanálů mezi generacemi. Problém současného generačního střetu je v tom, že slovník Síťové generace obsahuje až příliš nových termínů, konceptů a interpretací již existujících pojmů, většinou navázaných na zkušenosti a zážitky ze síťového světa. Na jednu stranu se tím Síťová generace konstiuuje, na druhou stranu jí to činí hůř přístupnou, což ostatně Síťové generaci rozhodně nevadí.

4. Na tento konflikt “Síťová generace” reaguje v tom horším případě ignorací, posměchem nebo přímo sabotáží.

Příklady pro tyto strategie poskytuje – kromě různé literatury – praxe nemálo učitelů a škol, žákovská videa na YouTube nebo stovky žákovských “kontra” skupin na Facebooku:

• Ignorace: Jeden z důvodů, proč je na Facebooku (který naprosto ztělesňuje vše, co je síťové generaci vlastní) cca 95% žáků (2. stupeň ZŠ a SŠ) je ten, že to je prostor “bez dospělých” (lidí nad 35 let je na českém Facebooku cca 16% z celkového počtu členů této sítě). Síťová generace má prostě ve svém vlastním hodnotovém světě Volbu odejít  v souladu se svým přijetím existence alternativních světů do prostředí, které je s ní hodnotově kompatibilní. Generace mých vrstevníků chodila na střední škole také do svého světa, ať už to byla v mém případě Chmelnice a pololegální koncerty Psích vojáků, nebo následné dýchánky po žižkovských hospodách. Čím Síťová generace naprosto zásadně překonává předchozí generace je právě síťová povaha jejího paralelního světa: je ve srovnání se zahulenou koncertní halou Chmelnice naprosto obří (mohu se skamarádit s 95% lidí v ČR, jako já) mám k němu přístup kdykoli (stačí se nalogovat, nemusím se ani nikam trmácet), je permanentní (nikdy nemá zavíračku), je neustále přítomný (mohu se napojit kdykoli).
  
  Ve své IT praxi zároveň vnímám – naposledy při mentorování na Seedcampu –  že nejstarší členové Síťové generace tuto ignoraci dotahují do polohy reálné akce. Pořádají si své konference, budují své firmy a píší své blogy, které nejsou ani určeny “Staršinům”. Ty  - kromě jejich investorských peněz – vlastně ani nepotřebují. To v předchozím generačním střetu tolik patrné nebylo…
• Posměch nebo sabotáž: Žáci se v této strategii prostě rozhodnou nejen kašlat na cokoli, co jim Staršinové říkají, ale vědomě se tomu vysmívat, nebo to přímo sabotovat. Ano, to tu také bylo vždy, ale rysem Síťové generace je to, že jsou přesvědčeni, že mají Volbu, zároveň že Hierarchie nejsou důležité a že vždy existuje Alternativní svět, ve kterém mohou dělat to, co skutečně chtějí. Navíc je zde zmiňovaný odpor vůči “dinosaurům”, který posměch či sabotáž dále legitimizuje. Výsledkem jsou pak pro nás až neuvěřitelné činy žáků, např. lehání si na zem během hodiny a předstírání spánku (jak mi sdělili jeden učitel ZŠ), nebo odmítnutí realizace experimentu v laboratoři na chemickém cvičení, protože “nedává smysl” (jak vím pro změnu od VŠ lektora).  Sabotáž a posměch je o to jednodušší a přitažlivější, že komunikační mechanismy Síťové generace je na rozdíl od možností jakékoli předchozí generace umožní bleskově rozšířit v nekontrolované a svobodné “peer network”, neboli mezi sebou, a rovnou tím získat určitý společenský status na masové úrovni: JÁ dokážu vystoupit proti hodnotám předchozí generace! Celý světe, zři!

5.Učitelé tento konflikt řeší v tom horším případě ignorací jedinečnosti probíhající změny, popřením “síťového světa” nebo bojem se “sítěmi” či Síťovou generací.

Jistě, kdo jiní, než učitelé, si jsou vědomi, že se žáci a jejich myšlení a chování proměňuje. A kdo jiný, než oni, to mají jako první “na talíři”. Velice mě těší ti z učitelů, kteří bez popření sebe sama a vzdělávání jako takového dokáží komunikovat a pracovat způsobem, který je blízký jim, a přitom akceptovatelný síťovou generací (ne, neznamená to klouzat po povrchu a změnit se na otroka rozlíceného dětského davu).
Nepřestává mě ale udivovat při sledování učitelských médií, ale i při setkávání se s učiteli na kurzech, i jak nefunkční strategie někdy volí:

• Ignorace specifičnosti. Zastoupit by jí mohl výrok typu: “No jo, puberťáci. Dělaj kraviny, snad z toho vyrostou. Žádné fejsbůky mě nezajímají ani nemusí zajímat, o to tu nejde, to je prostě pubertální záležitost pro mládež, no“. Inu, o ty fejsbůky tu jde, protože to je prostor, ve kterém se naši žáci sdružují a který dále podporuje jejich hodnoty a chování. Můžeme si vůbec dovolit takový prostor ignorovat? Ani z chování fejsbůkem představovaným úplně nevyrostou, ze síťových hodnot se už vyrůstat nebude:  mění se celá společnost, což mám potvrzené pro změnu z práce s managementem firem, které naši společnost významně ovlivňují. Ty jednak čelí příchodu prvních zaměstnanců “síťové generace”, kteří se chovají tak nějak zvláštně a mají specifické preference (nemyslím to ani kladně, ani záporně, prostě konstatuji změnu v pracovní síle), zároveň ale samy z důvodu prokazatelného zvýšení efektivity na “síťování” uvnitř svých firemních organismů vytváří značný tlak. Mladí ze “sítí” nevyrostou také proto, že síťová spolupráce a komunikace je při správném využití efektivnější, než jakákoli jiná (o tom zase jindy…). Tzn. je nutné pochopit, kde přesně se jinak věčná generační změna odehrává, a respektovat, že k tomuto pochopení se musím alespoň elementárně prokousat principy nového “síťového” světa. Pozor, ne s ním nebo touto změnou nutně souhlasit! Stačí jen porozumět.
• Popření “síťového světa”. Potkávám se přímo nebo zprostředkovaně s některými učiteli, kteří specifičnost neignorují. Tito učitelé dost pravděpodobně pochopili. Zároveň ale uplatňují hodnotový soud, který jim pak velí jednat, třeba i v nejlepší víře, v souladu s výrokem typu “Facebook je zlo. Počítače jsou zlo. Mobily jsou zlo.” Toto pojetí reakce na “síťovou změnu” je založené na víře, že starý svět přečká útok “nového světa”, který je v tomto pojetí jen hračkou, případně dětinskou módou typu céčka, která časem pomine. Trendy ale opět hovoří jednoznačně: jedná se o směr, který je nastartován na plné pecky, a není zřejmě v moci jednotlivého učitele, aby ho změnil, ať už si o něm myslí, co chce. Sám se snažím synka na jednu stranu “odstínit” od přemíry displejů kolem něj, na druhou stranu mu pomoci se v jejich virtuálním světě co nejlépe zorientovat.
• Boj se “síťovým světem” je nejméně účinnou a nejvíce destruktivní strategií. Bohužel nemám možnost se potkávat s učiteli, kteří tuto polohu zastávají, ale občas ní narazím v médiích a komentářích. Může být opět v naprosto dobré víře daného učitele představován výrokem “Fejsbůk je zlo. Chování mých žáků [síťové generace] je zlo.  Ale mým učitelským úkolem je vyrvat děti ze spárů zla. Pomůže tvrdá ruka.” Pomiňme, že “tvrdá ruka” je neslučitelná s hodnotami Síťové generace, a ano, více než u generace předešlé.  Problém je v tom, že v tomto případě se nejedná o boj s chováním. Jedná se o boj s hodnotovým systémem, s přesvědčeními, s normami, přímo s identitou našich žáků. Napadnout něčí identitu (já jako síťový člověk) je ovšem vždy útok, vzbuzující zcela explozivní reakce.

6. Tento “síťový konflikt” může přerůst do pozice pomyslné války.

Představme si ad absurdum vyhrocenou situaci, ve které jedna skupina lidí má rozvíjet druhou skupinu lidí, přičemž panuje mezi nimi zásadní neporozumění, nedůvěra, opovržení a nekompatibilita v jazyce, hodnotách i chováních, která “zablokuje” možnost vytvoření vztahu mezi oběma skupinami.

Je dost možné, že vzdělavatelé zareagují ještě silnější rukou, kterou se pokusí usměrnit z jejich pohledu neusměrnitelné a zcela nepochopitelné žáky.

Je dost možné, že děti Síťové generace jako reakci využijí technologií síťového světa k úplnému odstřižení se a zirelevantnění světa dospělých, případně se budou aktivně bránit svými metodami, jinak dost zničujícími.
Vznikne situace, ve které bude vztah učitele a žáka definován víceméně konfliktně, což bude způsobovat “zlo” na straně žáků a pochopitelnou disciplinární reakci ze strany učitelů. Tématem vztahu těchto dvou skupin pak nicméně už nebude vzdělávání, ale primárně řešení konfliktů….

Nepředpokládám, že by tento katastrofický scénář měl nastat, už jen proto, že mu lze dobře předejít!

7. Síťové válce lze z pozice člověka z nesíťové generace – třeba učitelů – předejít.

Dobrá zpráva na závěr úvahy. Opět ze své zkušenosti s prací s učiteli všech stupňů ZŠ až VŠ vím přímo od nich, že “to jde”:

Tedy, naladit se na žáky “síťové generace”, aniž bych přestal být sám sebou.

Dokázat je pedagogicky vést, aniž byla snížena kvalita vzdělávání.

Nechat probíhat normální generační střet, ale nenechat ho vyhrotit do polohy “síťové války” – aniž bychom žákům brali jejich svět nebo se vzdávali světa svého.

Učitelé, se kterými se na kurzech potkávám, si konkrétní strategie vytvářejí sami a já coby andragog spíše než pedagog jim v tom jsem maximálně tak průvodcem, většinu práce udělají sami.

Co jim k tomu ale pomáhá je toto:

• Přijetí toho, že současný “síťový střet” je o nečem trochu jiném, než co zažili při střetu s generací svých rodičů.
• Alespoň “pasivní” porozumění “síťovému světu”. Síťovou generaci naprosto zásadně formuje “síťový svět” technologií, tedy nástroje a média, které lidem síťové generace umožňují jim žádoucí chování, komunikaci a tvorbu vztahů, kompatibilních s jejich “síťovým světem”. Prvním krokem směrem k síťové generaci tedy musí být porozumění”síťovému světu” jako způsob cesty ke světu lidí síťové generace. Stačí znát jeho terminologii a “geografii” – ne ho hned umět ovládat nebo v něm aktivně působit. A dostatečná je alespoň pasivní znalost nových technologií a médií. Alespoň jednou se v nich “poráchat”.
• Ukočírování svého strachu ze “síťového světa”. Tuším, že mezi mnoha lidmi z “předsíťové generace” panuje obava z toho, že svojí cestou k pochopení “síťového světa”, tzn. technologií sociálních sítí a komunikace, se znemožní, přiznají vlastní domnělou neznalost nebo zjistí, že se budou muset něco bolestně učit. Mnohokrát jsem zažil nečekaně nadšené stavy mezi učiteli zejm. generace 50+ z toho, jak zvládnutelný svět síťových technologií ve skutečnosti je. Myslím, že to nadšení pramení především ze zjištění malichernosti svého strachu z tohoto světa.
• Nalezení své vlastní polohy nebo vymezení se vůči světu síťových technologií a hodnot. Pokud se síťovým světem a jeho hodnotami nesouhlasím, pak je legitimní a potenciálně i funkční strategií jeho přijetí jako “nutného zla”. Neznám nic trapnějšího, než učitelské “poturčence”, kteří najeli na komunikační a vztahový režim svých žáků při dokonalém popření své životní zkušenosti, situace a hodnot; prostě rezignovali na sebe samé. Toto ale vůbec není nutné! Není nutné “přizpůsobit se” světu síťové generace, ale přijmout ho jako realitu současné doby (třeba i jako nutné zlo) a v rámci těchto podmínek hledat strategie, které naopak tento svět umí využít pro učitelské potřeby. A o tom, že těch možností jsou stovky, se vždy přesvědčuji na našich kurzech pro učitele, kteří na nich vytváří někdy fantastické nápady na možnosti využití Facebooku a síťových médií právě učiteli.
• Hledání cest ke sladění pedagogické práce se světem “síťové generace”. Ano, disciplína a řád musí být, ale “tvrdá ruka” a direktivní přístup se ukazují být jako energeticky náročnější, než alternativní metody, a měly by být minimálně podpořeny metodami založenými na hodnotách a chování síťové generace. Ony totiž nejsou neslučitelné se vzděláváním a tvorbou hodnot, i Síťová generace se umí – a chce – učit…

Upoutávka na závěr. Nečtěte, kdo nesnášíte reklamy.

Původně to měla být jen úvaha, ale neubráním se malé reklamě na závěr. Je totiž až k neuvěření, že se tématy technologií “síťové generace” nezabývá snad žádný z kurzů akreditovaných pro DVPP pro učitele, přestože se z mého pohledu a pohledu mnoha dalších jedná o naprosto aktuální a zásadní téma (hledal jsem v databázi, ale nenašel, ale třeba jsem hledal špatná klíčová slova?). V Unisoně jsme proto dali dokopy hned několik jednodenních kurzů na téma světa síťové generace nazíraného perspektivou sociálních technologií (které ostatně již nějakou dobu ve většinou neakreditované poloze různě nabízíme), a nechali akreditovat, jejich bližší popis a termíny najdete na  www.unisona.com .

Převzato s laskavým souhlasem autora z unisona.cz.