David Hawiger: Školit? Pomáhat? Radit?

Po jistou dobu jsem nechal projekt EU PES bez povšimnutí. Nicméně s koncem starého roku a příchodem nového jsem se snažil zjišťovat stav ve svém regionu se záměrem nabídnout své kompetence těm, kteří se na projekt teprve chystají.


Nabyté zkušenosti ve mě oživili otázku, jak zvyšovat dovednosti učitelů v rámci digitální gramotnosti. Máme jít na to přes školení, máme nabízet pomocnou ruku nebo "stačí" dobrá rada?

Než se pustíte do dalšího čtení, prosím koukněte na jedno z mých oblíbených videí z poslední doby - Mužský versus ženský mozek:



Předesílám, že moje žena je učitelka na prvním stupni základní školy a momentálně je na školení, čímž jsem se stal hlídačem mých malých dětí (syn je u počítače, dcera vyžaduje pozornost). Takže emoce nad "normál" a racionalita v tahu.

Momentální atmosféra doma koresponduje s výstupy PISA 2009 - kluci jdou dolů (synátor dělá "NOTHING!" = hraje na počítači), žena učitelka musí profesně růst ( = absolvuje školení) a muž se stará o děti (= naše základní školství je silně feminizované).

Vzdělávání v podmínkách našeho školství

... je momentálně povětšinou chaotické, zastaralé, neefektivní a díky evropským penězům zadarmo => takže je nabízeno horem dolem. Přitom u nabídek ani tak nehodnotím obsah (ten je poměrně bohatý), ale formu; tj. někam dojeď (nejlépe odpoledne, jinak hrozí suplování), posaď se a poslouchej toho moudrého (častěji tu moudrou) vpředu. Chlapa už na takové školení dostanete jen heverem (podobnost s přístupem kluků ke vzdělávání čistě náhodná ;-) ). Ženy to však kupodivu "bere". Proč?

Kolegyně učitelky se ve skutečnosti nejedou školit (tj. řešit), ony si totiž především jedou povykládat o svých problémech. Chlap "lektor" nemá šanci - on si nepřijel povykládat, on přijel něco nového naučit (tj.řešit).
Závěr: V "ženském" školství vzdělávejte prezenčně jen tehdy, pokud chcete dát prostor k "povykládání si". Využívání nových technologií nebo dokonce učení seo nich je cesta do pekel.

Pomoc (nejen) v podmínkách našeho školství

Tady je třeba odlišit pomoc na místě a tzv.vzdálenou pomoc (dnes hojně prosazované "call centrum").
Nejen EU peníze školám často nabízí "pomoc po telefonu". Určitě by se našla studie, která analyzuje tuto formu pomoci dle pohlaví (a to včetně "úspěšnosti"). Tvrdím, že tento model je ve školství povětšinou odsouzen k neúspěchu. Zkuste zadat muži a ženě se srovnatelným IQ, aby požádali o stejnou pomoc prostřednictvím "call centra". Muž "vytáhne krabici s nápisem Pomoc po telefonu" a vše ostatní jde stranou (POZOR! Nedotýkat!). Žena začíná "spojovat všechno se vším" (zzzzzz) a to nejen před zavoláním, ale i během hovoru. Není-li na druhém konci žena = katastrofa, což kolegyně učitelka náležitě probere s ostatními (samozřejmě kolegyněmi) ve sborovně.

Mimo jiné i proto ženy poptávají pomoc na místě, zvláště jedná-li se o technický problém. To sice není jednoduché (a nezřídka i náročné na zdroje), ale možné - u "počítačů" se dokonce můžeme opřít o ICT metodika či externího specialistu. Problém však nastává v komunikaci - každý si pod pomocí představuje něco jiného. Žena si potřebuje o vzniklém problému povykládat. Jakmile je tato její potřeba naplněna, odchází - ona přece není od toho, aby problém vyřešila. Muž (ICT metodik nebo specialista) potřebuje problém řešit. Takže vyžaduje stručné a jasné vstupní informace a pak dotyčnou osobu mít nablízku v případě, když by se znovu objevil problém, který potřebuje prokonzultovat. Ale když pracuje, ať mu prosím DO TOHO NEKECÁ ... (ve stylu "nechcete kafíčko?", "nevadí vám, když si na chvíli odběhnu?" ...). Druhá strana naopak cítí potřebu "sdílení prostoru" do kterého patří i komunikace. Jestli za celou dobu technik neřekne ani slovo, pak si po právu zaslouží hodnocení "PROSTĚ KLASICKÝ CHLAP".

Závěr: Jestli potřebujete pomoc, tak na místě! A pokud možno oba s tím, že každá strana může mít svou práci (nebo-li svou krabici).

Poradenství v podmínkách našeho školství

... prakticky neexistuje. Problém mimo jiné tkví v tom, že ženy buď stojí o školení nebo o pomoc na místě. Jedná-li se navíc o "počítače", pak bez ženy-lektorky na školení zapomeňme. Nabízela by se tedy pomoc na místě, ale ta příliš nepodporuje profesní růst (školští informatici dobře znají větu "ono to zase nejde").
Přitom poradenství je jeden z nejlepších nástrojů, který propojí potřebu "povykládat si" i "řešit". A to nemluvím o možnosti využívat digitální technologie. Nutno si však uvědomit, že poradenství není zadarmo - na počátku je dokonce dražší než pomoc na místě! Nicméně dobrý poradce nabízí více než pomoc ... profesní růst toho, komu radí!

Závěr: Chceme-li rozvíjet kompetence pedagogických pracovníků, maximálně podporujme poradenství na místě, vhodným způsobem doplněné o digitální technologie.

---

Věřím, že se mé ženě bude školení líbit - určitě se dozvěděla zajímavé věci. Schválně jí jen položím otázku ve stylu "co bude dělat, až bude potřebovat pomoct". Pokud o ni nebude moci požádat nebo se nebude moci obrátit na "poradce", pak to školení bylo na ... Omlouvám se, jsem chlap ;-)

Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho blogu.