Miroslava Adamcová: Kdo vládne školám, určuje budoucnost

Pedagogika je taková nenápadná věda. Většina národa si myslí, že jí v podstatě rozumí a má na ni nějaký názor. A současně její moc podceňuje. Ale pedagogika moc skutečně má. Asi se shodneme, že část věcí vložených do každé originální lidské bytosti je dána pevně a neměně - jsou to talenty (chcete-li dary). Ta druhá část ovlivňující rozvoj lidské bytosti je měnitelná a závislá na okolnostech života (zprvu na rodičích, pedagozích, osobě samé). Pokud jsou tyto okolnosti řízeny s rozmyslem, říká se takové činnosti pedagogika.

Moc pedagogiky

Jen velmi malou část dějin je pedagogická činnost centrálně řízena státem. Zavedení povinné školní docházky Marií Terezií byl krok velmi osvícený, na druhou stranu dal možnost vládě plně kontrolovat obsah učení. Tedy to, co se naučí většina národa. Katolické vládě to tehdy přišlo poměrně vhod. Již několik desítek let před tím J. A. Komenský doporučil obsah učiva, vhodný pro člověka 17. století. A tento obsah je základem učení dodnes. Kdo určuje to, co se budou naše děti učit, ovládá nenápadnou a na první pohled nezajímavou oblast. Ovládá však budoucnost národa a je schopen ji silně ovlivnit na generace dopředu. Když si uvědomíme tento dosah, je možné vidět pedagogické obory v jiném světle. Stávají se tak z nenápadné Popelky mocnou královnou.

Jak se to prakticky dělá? Vláda, potažmo Evropská unie, stanoví svoje priority. Tak například předchozí vláda označila (velmi rozumně) jako jednu z nových vzdělávacích priorit ekonomickou gramotnost. Vláda postoupila tuto prioritu ministerstvu školství a to má mnoho prostředků, jak takové téma podpořit (od vypsání grantů, stanovení priorit ve vzdělávacích programech, po vznik učebnic či podpůrných projektů).

Dobře nastartovaná vzdělávací priorita tak má moc reálně ovlivnit společnost. Může se stát, že vyučování finanční gramotnosti bude velmi praktické a dobré a ovlivní společnost k dob- rému. Také však může být naprosto nepraktické a nepotřebné a že se 100 000 českých žáků (zhruba 1 ročník ZŠ) bude každý rok při probírání tématu nudit. Později v životě mnozí z nich ani nepochopí, proč jsou vlastně tak zadlužení. Nebo uvažme moc povinné sexuální výchovy a způsob, jak je vyučována ...

Pochopitelně, v tom, co utváří lidský život, hraje roli řada faktorů. Pedagogika je zkoumá, ale ne vždy zcela rozumí, jak který funguje. Stejně není zcela jasné, jak se vzájemně ovlivňují. A tak některý zásah státu může být dobrý a jiný zase spíše negativní. V pedagogickém světě probíhá dlouholetý spor, který se přenáší i do nepedagogického světa a kopíruje tak spor, probíhající v celé Západní kultuře. Jak moc je možné ovlivnit novou generaci? Kdo určuje tuto míru? Jakou svobodu nechat jednotlivci, jeho rodičům a jakou část jejich svobody kontrolovat celospolečensky, prostřednictvím státní moci?

Západní společnost již došla do fáze, kdy ji neohrožuje masová negramotnost, ale nově nastavené hodnoty, svobody a trendy, které nemusí být pro všechny přijatelné.

Západní standardy v postkomunismu

Postkomunistické země mají ještě jeden, snad i závažnější problém. Přebíráme všechny západní standardy, ale nestavíme na totožném základě. Náš základ je nižší nebo prostě jiný. Je ovlivněn tím, že většina učitelů byla vzdělána v pedagogickém umění v jiné době. V západních zemích základ navazuje na jinou hodnotovou, mravní a morální úroveň. V naší zemi na jistou dvojakost, rozdělující teorii a skutečný život.

Již řadu let srovnávám české školství se zahraničním. Zdá se mi, že na zahraničních školách se jedná s větším porozuměním pro potřebu integrity vzdělání a života, ale také integrity vzdělání jako příspěvku k růstu člověka do pravdivé a celistvé osobnosti, v ná-zorech i v jednání. Mám pocit, že věci jsou tam brány nějak vážněji. Když se mluví o nějaké otázce, zkoumá se nějak jinak. V českém školství jde častokrát jen o to, splnit zadaný úkol a kvalita splněného úkolu není podstatná.

Například projektové vyučování, které může přiblížit dětem problematiku z různých úhlů. Moje dcera studuje v 5. třídě na International school of Prague. Když se učí kupříkladu o 1. světové válce, celá třída připraví projektové úkoly. Někdo slepí model vojenského letadla, jiný nakreslí plakát, někdo před-nese referát o roli žen v době války, jiný zazpívá populární píseň z té doby. Máme pocit, že všichni žáci i učitelka vědí, že se jedná o cosi důležitého, a podle toho k tomu i přistupují. Na začátku začíná objevování tématu, pak probíhá vlastní výzkum a na konci stojí názor dětí, pojící se k danému tématu. Všechno je bráno velmi vážně, nic není jen tak, aby se neřeklo. Hodnotí se obsah tématu, ale i způsob prezentace tématu ostatním.

Českému školství častokrát tento "vážný" přistup k schází. Věci jsou jen tak, je to taková hra. A vědí to učitelé i děti! Jde spíše o plnění úkolů než o schopnost se učit či naučit. Rozdíl mezi tím je rozdílem mezi přípravou na opravdový život a pouhou hrou na opravdový život se špatnými pravidly.

V našem mateřském centru pracuje více absolventů českých vysokých škol různých směrů. Jsou naprosto úžasní, pracovití, obětaví i zapálení. Pokud ale plní samostatný úkol, mám často takový nejasný pocit, že spíše pracují na seminární práci ve škole, aby měli splněný zápočet. Kvalitní práce ale potřebuje hluboké porozumění úkolu a zaujetí pro něj, vědomí, že výsledek má věc rozvinout a posunout dál. Nemůže to být přístup typu "mám úkol, splním jej, výsledek není podstatný, podstatné je splnit a získat body...". Jedna z našich spolupracovnic sama přiznává, že jí (coby absolventce vysoké školy) chybí komplexnost a vědomí souvislosti.

Ale všude je spousta absolventů škol, kteří jen sedí a kopírují, co dělají jiní, vytvářejí si alibi - plní úkol, místo aby řešili problém.

Buďme proaktivní

Můžeme si vzít za vzor proaktivního pedagoga J. A. Komenského a změnit současnou úroveň na novou, jako to udělal ve své době on. Mnozí z nás již proaktivní jsou a učí například své děti doma. Mnozí další jsou aktivní jinak a podporují učitele a ředitele škol svých dětí a svojí podporou umožňují pozitivní změny.

Na druhou stranu nic není zadarmo. To, co má opravdovou hodnotu, nevzniká jednoduše. Bez nasazení a aktivity to nepůjde. Stále narážíme na to, že naše společnost nemá dostatek svobody a chuti přijmout nové projekty. Ke každému projektu se vyjadřují místní politici a ne všichni mají zájem a chuť něco měnit. Opravdu nás chrání politici tím, že ve školství udržují status quo a vydávají ekonomické zájmy obecních škol za celospolečenské zájmy?

Do českého školství vstoupil po listopadu ´89 nový vítr, kdy hromadně vznikala řada soukromých středních škol. Populační exploze přinesla novou vlnu i do předškolního školství, kdy se naprosto mění trh s "předškolním pod-nikáním". Zato základní školství se mnoho nezměnilo - z celkového počtu 257 pražských základních škol je 14 soukromých a 9 církevních (celkem cca 9% a to z hlediska absolutního počtu škol, nikoli počtu žáků). Vypadá to jako velké změny. Ale celkově jen cca 1% žáků navštěvuje jiné než státní ZŠ. V Praze je toto procento poněkud vyšší (cca 3%), ale jde často o děti cizinců. Celkově navštěvuje ZŠ kolem 800 tisíc dětí. Netroufala bych si tvrdit, že jedna skupina škol je automaticky lepší než druhá; mluvme jen o tom, kolik škol vzniklo a mělo tu možnost být opravdu jinými.

Mluvme o tom, jaké jsou možnosti svobodného školství či svobodného podnikání ve školství (podnikání rozumím aktivitu, ne získávání prostředků).

Co přinesl baby boom?

Pravdou také je, že již jen základní ekonomická podmínka fungování škol (tj. množství dětí v jedné třídě) vylučuje individuální přístup k talentům. I kdyby skutečným cílem státního vzdělávacího systému opravdu bylo dítě, není to ani technicky či organizačně možné naplnit. Na druhou stranu, při přípravě alternativy v podobě nestátní školy narážíme na pocit ohrožení ze strany státního školství.

Populační vlna změnila tvář předškolního vzdělávání. Stát nebyl schopen tuto vlnu zachytit a správně analyzovat a na tomto základě nasměrovat zdroje pro rozvoj předškolních zařízení. V oblasti základních škol bychom neměli opakovat stejnou chybu. Ale všimněte si, že se nic neděje.

Baby boom útočil na mateřské školy a tak bývalo velkým tématem voleb budování školek bez ohledu na statistický výzkum i zdravý rozum. Politici mohou začít sbírat body zřejmě až poté, co se problém vyhrotí. Školství je nesmírně setrvačné a pro rychlá politická řešení málo atraktivní - výsledky jsou vidět až daleko za horizontem voleb.

Z této zkušenosti vyplývá nedůvěra. Když stát (a obce) nejsou schopny řídit oblasti, pro které mají všechna patřičná data a podklady, jak mohou kvalitně řídit celý proces, celý obsah vyučování? Nevložili jsme tedy svoji naději do něčeho, co by nás mělo spíše znepokojovat?

Je zvykem cítit se bezpečně, protože je to stát, kdo se tradičně stará o zdravotnictví a školství. Ale opravdu se můžeme cítit bezpeční? Jsou opravdu naše děti v tak bezpečných rukou? Pokud celospolečenský tlak týkající se předškolního školství byl jedním z hlavních politických témat regionálních voleb, nebylo by žádoucí obrátit svůj zrak také komplexně na to, jak jsou vlastně pedagogicky vedeny a vzdělávány naše děti?

Autorka je učitelkou pedagogiky a historie s mnohaletou praxí ve školství, domácí učitelka svých dětí a zakladatelka Křesťanského centra pro rodinu Heřmánek v Praze.


Převzato z Konzervativních listů, vydávaných Konzervativním klubem, o.s., sdružením na podporu svobodné společnosti,