Bořivoj Brdička: Můj příspěvek do diskuze o plošném testování

Na konferenci Standardy pro základní vzdělávání, hodnocení výsledků vzdělávání pořádanou MŠMT a iniciovanou osobně panem ministrem jsem šel s určitými pochybnostmi. Očekával jsem masivní nástup zastánců tradičního pojetí. Až na výjimky (Jana Straková, Ondřej Šteffl, Martin Chvál) se mé očekávání naplnilo. Opět jsme si vyslechli všem známé stesky o zhoršující se kvalitě našeho školství, o níž podávají důkazy i výsledky mezinárodních srovnání. O této skutečnosti svědčilo hned několik přednášejících a vidíme ji ostatně všichni kolem sebe. Pokud ale hodnotím situaci správně, šance na změnu k lepšímu je velmi malá.

Realitu dokonale popsal Ondřej Šteffl pomocí tzv. Cargo efektu (viz Cargo cult), který naše snažení přirovnává k pokusům tichomořských domorodců odkoukaným od vojáků za 2. světové války, kteří se dodnes snaží máváním přivolávat letadla přinášející kýžené výsledky (v podobě nákladu), bez toho, že by nejprve zajistili jejich naložení a správné nasměrování. Martin Chvál nám připomněl, že naše pracně zaváděná reforma v podobě RVP, je krok správným směrem, a že by tudíž bylo chybou, kdyby s ní standardy a testy nebyly kompatibilní (též viz můj článek Plošné testování trochu jinak). Jana Straková pak vyjádřila přesvědčení, že ověřování výukových výsledků musí sloužit v první řadě jako kladná zpětná vazba k nastavení vhodných výukových postupů. To znamená, že takové testy nemá smysl realizovat na konci vzdělávacího cyklu, kdy se v naprosté většině případů učitel s žákem loučí.

Všechny tyto názory jsou mi blízké. Vzhledem k mé nedávné sérii článků na toto téma uveřejněných Učitelským spomocníkem mi přišlo zbytečné se na konferenci hlásit s příspěvkem. Měl jsem ale v úmyslu se přihlásit alespoň do diskuze a na podněty reagovat alespoň touto formou. Diskuze s dotazy z pléna byla opakovaně slibována, ale nějak na ni nezbýval čas. Ve 12.30 jsem musel odejít, a tak jsem se ke slovu vůbec nedostal. Dovolím si tedy své sdělení účastníkům, a nejen jim, předat touto cestou.

Kolegové, pokud se vás bude snažit někdo přesvědčit o tom, že plošné testování je správné a jako argument bude předkládat fakt, že se uskutečňuje ve většině vyspělých zemí, nevěřte mu. Je sice pravda, že se testování dělá, ale ve většině vyspělých zemí je kritika vůči němu mimořádně velká. O této skutečnosti na konferenci nezaznělo ani slovo. Dozvěděli jsme se, že plošné testování se v Evropě nedělá jen ve třech zemích (Česko, Řecko, Wales). Už nikdo ale nezmínil fakt, že Wales testování odmítl v roce 2006, protože v místním parlamentu převládl názor, že nemá na výukové výsledky pozitivní dopad (např. viz Wales Drops Most Standardized Testing).

Situaci ve Spojených státech jsem popisoval opakovaně v minulých článcích. I zde dochází k zásadním změnám. Ty změny vesměs naplňují požadavky Jany Strakové. Výsledky státem garantovaného testování budou napříště určeny v první řadě samotným žákům, učitelům i rodičům, a teprve jako vedlejší efekt budou použity jako datový vstup pro školskou centrální statistiku.

Druhou zcela zásadní věcí je nastavení cílů a úrovně testování. Signifikantním příkladem dokládajícím bídu naší současnosti je Českou školou odkazovaný článek maturanta Jana Macháčka Maturitní generálka jako variace na Gogola. Snoubí se v něm nezvyk být zkoušen místo ze znalostí z „přemýšlení a hledání rozdílů“ (což mimochodem je podle mne velkým vyznamenáním pro CERMAT) s nepochybně oprávněnou stížností na přílišnou snadnost zadání. Tento problém nevyřeší dvě úrovně státní maturity. Řeší ho pouze průběžné ověřování výsledků se stále stoupající náročností komplexně pojatých testových otázek a zadávaných úkolů, jež berou v úvahu předchozí výsledky zkoušeného. To je možné samozřejmě jedině při nasazení dnes všudypřítomných technologií.

Poslední věcí, kterou bych rád všem zastáncům plošného testování sdělil, je to, že sebelepší test nikdy nebude schopen v plné míře ověřit sebelépe definované standardy – tedy v první řadě kompetence pro 21. století, jak se v poslední době stává zvykem definovat aktuální požadavky na výukové cíle našich škol. Na výsledky testování je nutno se v kontextu této skutečnosti dívat vždy s určitou rezervou. Je mimořádně obtížné – ne-li přímo nemožné – tato data použít k přímému hodnocení učitelů a celých škol.

Jak tak sleduji dění, které záměr pana ministra Dobeše vyvolává, mám stále větší obavu, že je zde značné riziko naplnění těch nejčernějších vizí. Učitelé by mohli ve formě standardů podobných tradičním osnovám dostat zase přesný návod, co mají kdy učit a testy by tomu mohly nasadit korunu tím, že by se učilo jen to, co se testuje – na prvním stupni, na druhém i na střední škole. Raději tu představu ani nedomýšlím. Vůbec nebere v úvahu fakt, že děti jsou dnes jiné, že doba žádá zcela odlišné schopnosti, že se pokoušíme realizovat reformu, která snadno může být s předloženým záměrem v rozporu. Přesto věřím, že je možné zavést jak standardy, tak státem organizované plošné a průběžné ověřování výukových výsledků – takové, které naše školství přivede na cestu vývoje k lepším zítřkům. Nesmíme ale stát na místě a jenom mávat!