Pavel Laskavec: Jak přemýšlím o plošném testování

Konečně jsem si přečetl sled otázek k problematice, nikoli důvodů, proč něco nejde. Nejsem si jist, zda se vám bude někdo snažit odpovědět, ale z historických zkušeností tuším, že pokud se vám nasbírají odpovědi, jen málo jich bude z odpovědných míst.

Dovolte mi zareagovat svým pohledem.

Víme toho hodně, nebo málo o rizicích a o přínosech plošného testování? Pro žáka, pro školu a učitele, pro vzdělávací politiku?

Můžeme hledat ve statistikách a donekonečna srovnávat a psát studie, zadávat diplomové práce, ale nevěřím, že se takovým způsobem dá najít odpověď na položenou otázku. Jenže – odpověď najdeme až tehdy, až přesně nadefinujeme, co chceme plošným testováním zjistit.

Jak dobře umíme číst číselné výsledky testů? Jsme profesně připraveni nad výsledky žáka říkat, co vlastně test vypovídá? Kdo jste si přečetli např. brožury vydané k šetření PISA, seznámili se s rafinovaností vyhodnocování otevřených odpovědí, a kdo jste měli v ruce nějaké interpretace, které by ukázaly, že umíme říct, jak dobrý je určitý žák v tom či onom oboru? Nebo dokonce v čem bychom mu mohli pomoci k lepšímu výkonu a jak? (Máme u nás vůbec takové interpretace, tolik let po výzkumu?)

Ať jsme schopni pochopit graf jakkoli, studii jakkoli kvalitně studovat, opravdu si myslíte, že má mít plošné testování něco společného s tím, jak dobrý je žák ve svém oboru? Nemělo by plošné testování zjistit, jak dobrý je ve svém oboru učitel?

Dokážeme si představit, že namísto písemného testu by se informace o žákovi poskládala z kvalitních zpráv o tom, jak se odvíjel jeho postup v učení za posledních třeba 5 let? (Ne z „vysvědčení“, arci.)

Nedokážeme. Nikdy v sobě nepotlačíme fakt, že takové hodnocení bude vždy z velké části subjektivní. Nicméně – opravdu si myslíte, že dítě potřebuje studii o tom, jak se vyvíjí? Tím chci říct – nemůžeme předpokládat, že opřen o objektivní hodnocení učitele, o kterém je dítě přirozeně přesvědčeno, že je objektivní, rozezná svůj „výkon“ sám? Navíc je to jedna z rozvíjených kompetencí. Chceme-li předkládat dětem subjektivní slovní hodnocení, jak asi naloží s faktem, že se diametrálně liší od toho, co samo cítí? Pro příklad není nutné chodit daleko. Černé puntíky na prvním stupni jsou miniaturou takového hodnocení. Dle mého je každý černý puntík latentním startérem šikany. Ať už v podobě dominance, či submisivity dítěte. O podobném nebezpečí u učitele raději nemluvím. Že, paní učitelko Hajská? (pozn: učitelka ze seriálu My všichni školou povinní).

Jak dalece jsme informováni o tom, jaký vliv na výuku a na kurikulum školy má to, když na výsledcích nějakých koncových textů závisí hodnocení školy? Jsou u nás dostupné a mezi učiteli a politiky rozšířené nějaké studie o tomhle vlivu?

Nemá smysl se po tom pídit. Nikde nic nenajdeme, a když, tak s takovými vstupními parametry, které sami neumíme nebo nemůžeme nasimulovat. Buď se shodneme a budeme hrát podle pravidel, nebo neuděláme nic. Není už moc času dělat studie, či čekat na nařízení z Bruselského svazu.

Co víme o rozdílech v psychologii žáků při skládání testů? Jsme ochotni vzít zodpovědnost za rozdíly ve výsledcích žáků, kteří by měli nějaké značné obtíže se skládáním takové jednorázové zkoušky? Považujeme schopnost „sezení u testu“ za povinnost každého budoucího občana, a proč to považujeme za cenné?

Jediný spolehlivý způsob, jak rozdíly setřít, je nastavit statistické parametry tak, aby byl výsledek co nejhladší a nejobjektivnější. Je to věc velmi pragmatická a řešitelná. Zvlášť, když si uvědomíte, že v plošném testování k faktickému vyhodnocení testů nepotřebujete faktické výsledky dětí. Je to matoucí? Bude to mnohem jasnější, až přesně nadefinujeme, co chceme plošným testováním zjistit.

A co si vlastně od testování kdo slibuje? Hlavně: co dobrého tím způsobíme dětem? (Ovšemže z hlediska jejich vzdělávání).

Wow. Konečně byla položena nejpodstatnější otázka. Jsem vděčný za její formulaci. Okamžitě na ni odpovím a vzápětí se pokusím odpovědět na otázky, které vygenerovaly moje odpovědi.

Cílem plošného testování musí být zkvalitnění vzdělávání.

Pro začátek si prosím uvědomme následující skutečnost: učitel dostává šanci ovlivnit, ať už negativně či pozitivně, vývoj dítěte osm až 12, i více let. V době, kdy mají „mentální zápisy“ tu největší trvanlivost. Kdy je uvažování dětí nejčistší, vyjadřování nejupřímnější a dokážou nám tak moc věřit. Jako učitelé máme ohromnou sílu i vliv. Proto si myslím, že jediným způsobem, jak vyloučit negativní vlivy takového testování, je vůbec do toho žáky nezatahovat.

Největší slabina současné školské reformy je v tom, že zadavatel nemá informace o tom, jak reforma probíhá. A necítí odpovědnost za její výsledek.

Hráči školské reformy

·         „pedagogický ústav“ je zadavatelem
·         „pedagogický sbor“ je vykonavatelem
·         Česká školní inspekce je kontrolorem a soudcem zároveň
·         Ministerstvo školství je odměňovatelem

(pozn: můj pohled)

Papežský sbor, řádoví duchovní, inkvizice, královská koruna.

Cítíte ten nesmysl? Kdy kontroluje ten, kdo nic neví o zadání? Česká školní inkvizice je první orgán, který by měl ministr školství jedním škrtem zrušit. Vyplácení podpory v nezaměstnanosti, či dokonce doživotní renta, která by inkvizitory zavazovala již nikdy ve vzdělávacím procesu nepůsobit, způsobí našim dětem mnohem méně škody, než jejich další setrvávání u naprosto zbytečné, spíše však škodlivé, práce. Zatuchlá úředničina lidí příliš starých, či příliš mladých, je pro školy morem a pro učitele jedem. Podaří-li se nám, učitelům, zbavit se ČŠI, převezme kontrolní funkci, mimochodem naprosto přirozeně, zadavatel.

V tom totiž tkví kouzlo dotažení reformy. Nakažte zadavatelům, ať se postarají o testování toho, co si zadali. Proč to máme vymýšlet za ně, a dokonce to psát do autoevaluace školy? Takže – my máme přijmout zadání, a pak ještě výsledek naší práce ohodnotit? A co budete dělat vy? Za těmi stoly v pedagogických ústavech? To opravdu chodíte jen prudit a rozdávat rozumy, když už vytáhnete paty, nebo se umíte i ptát? Pokud se umíte ptát, tak se proboha ptejte! V tuto chvíli jste naprosto nejzásadnějším hráčem, a pokud tady něco nefunguje, je to VAŠE CHYBA. Jestli vám není jasné proč, zeptejte se architektů, kterým popadaly či popraskaly jejich stavby.

Takže, vážený byrokrate – každý jednotlivě – pokud jste byli schopni zplodit větu „rozlišuje manipulační působení médií a identifikuje se s pozitivními prosociálními vzory“, přijďte si k nám ověřit, jak jsme daleko s naplněním tohoto zadání. Vymysleli jste očekávaný výstup, a základní podmínkou existence výstupu je jeho ověřitelnost. Tak nám ukažte, jak sami, jako zadavatelé a kontroloři, dokážete tento výstup ověřit. Mimochodem – rozlišovat manipulační působení médií neumí ani většina z nás. To by se vzdělávání u nás nedostalo tam, kde je.

Podle mého by měly platit při plošném testování následující zásady.

Zásady plošného testování

1.       Plošné testování řídí ten, kdo je odpovědný za zadání (RVP).

2.       Testuje se jen do úrovně zadání, tedy RVP.
Pak bude možné klasifikovat pedagogické sbory. Ty se srovnávají jen tehdy, pokud vyučují podle stejného RVP. To odpovídá i na otázku, ve kterých předmětech testovat. Na to je jednoduchá odpověď, pane byrokrate. Můžete testovat to, co testovat umíte. Pochybuju, že umíte testovat modelování plastelínou, či zpěv trampské písničky. A nemyslete si, že to napoprvé zvládnete dokonale. Tohle je dlouhá cesta a zpracovat tyhle informace každý rok vám dá zabrat.

3.       ŠVP nepatří byrokratům do ruky.
Nezadali jste nám ŠVP, ale RVP. Náš ŠVP se tak stane opravdovým know-how, zvlášť pokud budeme zbaveni dodržování nesmyslných formálností dokumentu. Kdo může lépe vědět, jak má vypadat ŠVP, než ti, kteří s ním mají pracovat a mají ho číst? V současné době se upravuje ŠVP pro jediného čtenáře – inkvizitora.

4.       Plošné testování vede ke klasifikaci škol.
Dopracujeme se ke klasifikaci pedagogických sborů (podle společného a vzhledem k současné reformě i nejobjektivnějšího měřítka – RVP). Tím dostaneme mezi sbory soutěž a soutěž přitáhne muže. Nevěříte? Vsaďte se.

5.       Dítě by nemělo vůbec poznat, že se podílí na výsledku nějakého testování.
 Z hlediska žáka MUSÍ být testování anonymní. Ba co víc – musí být jeho anonymnost ZARUČENA. Pak je také bez problémů i možná archivace výsledků a dokonalý přehled o vývoji vzdělávacího procesu na škole.

6.       Výsledky testů vedou vždy k aktualizaci RVP.

7.       Aktualizaci RVP konzultují pedagogické ústavy s učiteli s nejlepšími výsledky.

Pedagogické fakulty

Tato část si zaslouží vlastní titulek. Celou dobu, i v současné školské reformě, slepě míjíme to místo, které by nás jako učitele mělo pálit nejvíce. Vsadím se, že devět z deseti učitelů je otázkou „co tě naučili na vysoké škole“ přivedeno do rozpaků. Neumím jasně definovat, co mi dala vysoká škola tohoto typu. Umím mnohem jasněji definovat, co mi dal který učitel. Ale kdybych měl vypíchnout cokoli z učiva na pajdáku, co mi v praxi doopravdy pomohlo, nenajdu asi nic. Je to proto, že učivo na pajdáku nemělo s učitelskou praxí mnoho společného. Navrhuji tedy dát pajdákům opravdu kvalitní studijní materiál – reálné školní vzdělávací programy. Těch nejlepších škol, i těch horších. A učme studenty pochopit, jak jsou konstruovány. Učme je rozpoznat, co je v nich dobré a co je brzda. Učme je srovnávacími metodami určovat problémy a nacházet jejich řešení. Jen s náhledem do reálného světa učitele a školy dokážeme připravit nové učitele na jejich práci.

Nový učitel

Ve svém krátkém vystoupení sir Robinson vyzývá učitele k revoluci ve vzdělání. Vysvětlím, proč musí nastat. Proč je to nevyhnutelné a proč na tom musíme okamžitě začít pracovat.

Ve škole vychováváme a vzděláváme vlastní budoucnost. Ne, už to není klišé. Zatímco učitelé před válkou mohli jen těžko předpokládat, že jejich vlastní budoucnost budou měnit jejich vlastní žáci, dnes může naši budoucnost měnit žák i deset let poté, co opustí gymnázium. Nikdo nám nepředal tuhle zkušenost, ale musíme se uvědomit, při naší odpovědnosti, že společnost zažijeme takovou, jakou si uděláme už v první třídě základní školy.

Aby to celé vypadalo ještě hůře, je naše práce ztížena skutečností, že nemůžeme naše děti připravit na jejich dospělou budoucnost. Není to už v intelektuálních schopnostech dospělého člověka.Jen si zkuste představit, jak to bude vypadat s komunikacemi, dopravou a celou společností za 10, 20 let. Až přijdou naše děti do zralého věku. Daří se vám to představit? Umíte si představit, čím budou obklopeni, jak budou komunikovat, jak bude vypadat odměňování, státní správa, zákony…. Nevěřím, že si to někdo z nás umí představit. Tak kde proboha bereme v sobě tu aroganci myslet si, že dokážeme naše děti na život připravit? A není to nakonec tak, že bychom je spíše měli naučit se vyrovnávat s tím, co přichází? Neměli bychom je chránit před vším, co v nich názory fixuje? Neměli bychom se snažit jim ve vzdělávacím procesu otevřít co nejvíce dveří, místo toho, abychom je zavírali?

Každá otázka dítěte je květem, který vyraší z jeho koberce snů. Procházíme se po mnoha kobercích mnoha dětí. Naučme se po těchto květech nešlapat a naučme děti to jediné, co jim pomůže se vyrovnávat s jejich vlastní přítomností: jak se starat o zahradu, aby byla co nejzdravější a nejbarevnější.

Máme šanci

Zatímco politici systematicky zapomínají vnímat odpovědnost, danou jim mocí, učitelé si neuvědomují moc, kterou jim dává jejich odpovědnost.

Fakt už se probuďme.