Jitka Gobyová: Výstup z červnového kulatého stolu SKAV na téma „Jak dlouho bude ještě vládnout známka na českých školách?“

Téma vzbudilo zájem především pracovníků odborných institucí, přítomni byli představitelé sdělovacích prostředků - redaktoři ČTK a ČT, zástupci škol reprezentovali především školy s alternativními metodami výuky a tedy ty, které slovního hodnocení využívají.


Jak dlouho bude ještě  vládnout známka na českých školách?


Cílem červnového kulatého stolu bylo hledat odpovědi na následující otázky:

● Existuje kvalitativní rozdíl mezi slovním hodnocením a známkovou klasifikací?
● Jak ovlivňuje způsob hodnocení vztah učitele a žáka?
● Proč je známková klasifikace tak oblíbená a žádaná učiteli i rodiči?
● Jaký je dopad principu klasifikace na celou společnost?

PhDr. Jana Nováčková, CSc., psycholožka, členka výboru SKAV, svůj příspěvek nazvala „Známkování jako účinný demotivační nástroj“.


Svoje vystoupení panelistka uvedla citátem Susan Kovalikové, autorky modelu Integrované tematické výuky „Ve skutečném světě jsou trojka nebo i dvojka zcela nepřijatelné“ a konstatovala, že riziko známkování nespočívá v malé objektivitě známek, ale ve způsobu, jakým je se známkami nakládáno.

Krátce připomněla hlavní  myšlenku teorie motivace, která rozlišuje motivaci vnitřní a vnější. Vnitřní představuje vše to, co je pro člověka zajímavé, baví ho, co dělá z vnitřní potřeby, co má pro něho smysl. Vnitřní motivace musí být doprovázena zpětnou vazbou, jejími nástroji, (tzv. 3 „S“ vnitřní motivace) jsou:

● smysluplnost,
● spolupráce,
● svobodná volba.

Z vnější motivace naproti tomu děláme činnosti, které neuspokojují naše potřeby, nebaví nás, nedávají nám smysl, nevidíme je jako správné, děláme je pro odměnu nebo z obavy před trestem nebo nepříjemnostmi. I odměna, která je často považována za pozitivní motivační stimul, má svá rizika. Nabídkou odměny za požadované činnosti sdělujeme, že sama o sobě nemají valnou hodnotu. Odměna snižuje hodnotu realizovaných činností, a pokud byla činnost realizována z vnitřní motivace, může dojít k jejímu vymizení.

Kdyby známky byly jen jedním z informačních zdrojů o tom, jak si dítě osvojuje znalosti a dovednosti v procesu svého učení, nemusely by být tak škodlivé. Problémem začínají být, kdy jsou používány jako nástroj vnější motivace, ke které saháme obvykle tehdy, když nejsme schopni udržet motivaci vnitřní. Učení je tak degradováno na pouhý prostředek – ne samo učení a vzdělávání, ale známky jsou důležité.

Více informací naleznete v prezentaci a příspěvku.



Mgr. Hana Černochová pedagožka Základní školy s Montessori třídami v Brně ve svém příspěvku seznámila posluchače s úlohou slovního hodnocení v praxi pedagogiky Montessori.

Transformace základního vzdělání by měla splňovat následující cíle:

● poskytovat ucelené vzdělání dětem s různou úrovní nadání, aniž by byly za menší objem vědomostí jakkoli trestány a separovány do různých druhů škol. (J. Nováčková),
● zaměnit mocenský, autoritativní vztah vůči za partnerský přístup (z ústředního herce režisérem),
● zavést jinou organizaci a metody vyučování (kooperativní učení, projekty, integrace předmětů),
● rozvíjet zodpovědnost žáků namísto manipulace a poslušnosti).

Ve svém příspěvku srovnávala obvyklou přípravu žáků na střední školu a budoucí  povolání na klasické škole, kde je kladen stále důraz na paměťové učení a na škole, kde je uplatňována Montessori pedagogika, která rozvíjí odpovědnost, samostatnost, schopnost pracovat v týmu, schopnost prezentovat svoji práci, sdělovat svoje myšlenky, vyhledávat a zpracovávat informace apod. Rozdílných cílů je dosahováno rozdílnými metodami.

Charakterizovala cíle a uvedla způsoby a pravidla hodnocení uplatňované v Montessori pedagogice, zamýšlela se nad otázkou, zda potřebujeme známky, charakterizovala efektivní hodnocení, jehož součástí je slovní hodnocení, portfolio

a sebehodnocení, připomněla, čeho je třeba se ve výuce vyvarovat, seznámila posluchače s principy efektivní komunikace.

Více informací naleznete v prezentaci.



Mgr. Kateřina Dvořáková z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a Mgr. Kateřina Kozlová, zástupkyně ředitelky Waldorfské základní školy v Českých Budějovicích, představitelky waldorfské pedagogiky, ve svém vystoupení zdůrazňovaly, že slovní hodnocení respektuje vývoj žáka a vytváří prostor pro jeho kvalitativní růst.

Slovní hodnocení používané ve waldorfských školách je charakteristické tím, že:

● respektuje individuální potřeby každého dítěte a napomáhá příznivému vývoji jeho osobnosti,
● posiluje schopnost sebehodnocení, které je základem pro růst sociálně prospěšné a tvořivé osobnosti,

Slovní hodnocení  se používá i proto, že výsledky práce žáků nelze zařadit do omezeného počtu klasifikačních stupňů. Je přínosem nejen pro žáky, ale i pro vzdělávací proces a pro rodiče. Detailně popisuje sociálního vývoje dítěte v rámci celého třídního kolektivu, ve skupinové práci s vrstevníky stejného a opačného pohlaví, v souvislosti chování k dospělým osobám (pedagogů a rodičům).

Autorky příspěvku upozornily na jeho obsah a přínosy v komunikaci s rodiči. Obsahuje hodnocení znalostí, schopností a dovedností v jednotlivých předmětech z hlediska vývoje myšlení, cítění a vůle daného žáka, upozornění na specifická nadání nebo naopak na nedostatky a jejich možné příčiny; nastínění možných. Na jeho základě pak může probíhat společná diskuse s rodiči.

Vystoupení bylo doplněno ukázkami z výuky anglického jazyka. Bylo předvedeno vysvědčení paní učitelce od žákyně 1. třídy a hodnocení individuálních výstupů - vysvědčení žáků 3. třídy různých úrovní.

Na závěr svého příspěvku uvedly jaké podmínky pro realizaci slovního hodnocení ve školní praxi musí být splněny:

● kladný a tvůrčí vztah učitele ke své profesi,
● zájem o vyvíjející se osobnost dítěte, širší znalosti o dítěti a souvislostech jeho vývoje,
● škola jako místo setkávání,
● pevné vnitřní přesvědčení o smyslu SH, ztotožnění se s principy SH,
● podpora SH ze strany vedení školy,
● průběžná „osvětová“ práce s rodiči.

Více informací naleznete v prezentaci.



Mgr. Břetislav Kožušník, ředitel Waldorfské střední školy v Ostravě hovořil na téma „Možnosti hodnocení středoškolských žáků prostřednictvím portfolia“.

Základním problém není jak předávat obsahy (metodika i didaktika umějí řešit jejich předávání), ale jak motivovat žáky k poznávání, k vytváření vztahu ke světu, sobě samému i ostatním.. Obsah není cílem, ale prostředkem. Získávání informací ještě nezaručuje, že žák něco získává. Není důležité, že znalosti žáka učitel ohodnotí na „jedničku“, je ale důležité, co se žák naučil, co zná, co dovede, jaké má postoje. Známka může fungovat v případě znalostí, u dovedností je to již sporné, postoje známkovat nelze.

Řečník se dále věnoval otázce kompetencí a problému jejich hodnocení. Kompetence jsou souhrnem znalostí, dovedností a postojů. Za kompetentního je považován ten, „kdo je schopen vykonat ve správnou dobu, na správném místě, správnou činnost“. Více záleží na dovednostech a postojích než na znalostech.

Zhodnotit postoje nebo evropské  kompetence jako např. „podnikavost“ nebo „kulturní povědomí a sebevyjádření“ není možné bez spolupráce se žákem. Nelze hodnotit pouze výsledky formálního učení, ale je třeba přihlížet k výsledkům

učení neformálního, „učení mimochodem“ (např. vypravěčské dovednosti) a informálního, na základě činností, které žák dělá mimo školu.

Jedním z prostředků  hodnocení procesu učení žáků může být nově definované portfolio. Dosud portfolio znamenalo shromáždění všech dokumentů, které zachycovaly, jak probíhal proces vzdělávání. Nově je vyvinut systém certifikátů, které zachycují vzdělávací proces ve stručné podobě.

Žák má do jisté míry svobodnou volbu, není objektem vzdělávání ale jeho subjektem, může sledovat, co dělá, jak postupuje, co získal. Na konci ročníku je sestavena zpráva, která obsahuje jednak pohled učitele zvnějšku, jednak sebehodnocení (až od 8.třídy, v nižších ročnících nikoliv). Přínosem pro žáka je, že se podílí na jejím vytvoření. Mění se role učitele – není zprostředkovatelem, ale rádcem a pomocníkem na cestě.

Více naleznete v příspěvku.

Setkání moderoval Mgr. Rostislav Riško, ředitel Waldorfské školy v Příbrami.

Většina diskusních příspěvků oceňovala přínosy dobrého slovního hodnocení, protože je konkrétní, adresné, citlivé k žákům. Je-li kvalifikovaně zpracované, bere v úvahu startovní čáru dítěte, rodinné zázemí a celkové podmínky pro učení. Kvalitní slovní hodnocení je značně časově náročné. 

Diskutující se vyjadřovali zejména k následujícím dílčím tématům:

● Vliv atmosféry ve společnosti na postoje veřejnosti ke způsobům hodnocení klima, tradice – rodiče a prarodiče vyžadují

● Problémy spojené se slovním hodnocením
● Soutěživost jako důsledek známkování
● Význam a úloha testů

Vliv atmosféry ve společnosti na postoje veřejnosti ke způsobům hodnocení

Diskutující konstatovali, že nové myšlenky a tedy i nové metody hodnocení se neprosazují snadno, protože školy jsou součástí dané společnosti. Imperativem současnosti je výkon, jsou vyvíjeny tlaky na člověka, aby svůj výkon neustále zvyšoval, převažující motivací dnešního člověka je strach z toho, že neobstojí v konkurenci, že nedosáhne přijatelný status nebo že jej ztratí.

Kromě toho působí tradice a setrvačnost v myšlení a jednání lidí. Generace  dnešních rodičů a prarodičů byla ve škole hodnocena výhradně prostřednictvím známek. Paní Bártková uvedla svoji zkušenost, že často hodnocení známkou vyžadují rodiče a především prarodiče (ti se nemohou reprezentovat známkami svých dětí nebo vnuků). V této souvislosti položila paní Petrová otázku, kdy vznikla známka, v jakém kontextu, co znamenala, kam se  od té doby posunul vývoj člověka. Konstatovala dnešní důraz na individualitu, který se projevuje v postojích firem a jejich způsobu výběru zaměstnanců.

Podle paní Nováčkové je známka výsledkem selhávání učitelů, kteří nebyli schopni učit a známka byla jakýmsi donucovacím prostředkem v souladu s heslem „cukr a bič“. Ve známkování vidí kořen toho, že se neučíme rádi. Platí, že metody výuky a hodnocení jejích výsledků jsou vzájemně propojené. Jestliže v minulosti bylo hlavní metodou výuky memorování, pak užívání známkování bylo jen důsledkem jejího uplatňování. Dítě nebylo, a někdy dosud není, chápáno jako rovnocenný partner, bylo a často stále je podceňováno. Jiné metody učení vyvolávají potřebu jiných způsobů hodnocení.

Problémy spojené  se slovním hodnocením 


Pan ředitel Ševčík ve své škole v Londýnské využívá slovní hodnocení plošně pět let (přitom se zde neuplatňují principy ani Waldorfské nebo Montessori pedagogiky) a má s ním dobré zkušenosti. Za problém nepovažuje motivaci aktérů, ale systém přijímacího řízení na střední školy, kdy pro školy zcela odlišného zaměření je východiskem pro přijetí uchazeče průměr známek.

Dalším problémem je nedodržování legislativy. Zákon stanoví povinnost naplnit očekávané výstupy, např. že „žák kriticky hodnotí a koriguje svoje chování“, ale tuto dovednost nelze známkovat. Nemožnost známkovat platí dále pro oblast etické výchovy, o jejímž zavedení jako předmětu se uvažuje. V zákoně je také uvedena povinnost hodnotit zvládání kompetencí jedenkrát za rok, což není v souladu s vydáváním vysvědčení v každém pololetí. Navíc zákon obsahuje rozpor, neboť stanoví, že slovní hodnocení má být převedeno na známku.

Problémem na některých školách mohou také být postoje ke slovnímu hodnocení, a to jak vedení škol, tak i samotných pedagogů. Řada pedagogů se ještě se slovním hodnocením neztotožnila, důsledkem toho je, že nepřináší mnoho informací, protože je nekonkrétní a někdy může být i škodlivé, pokud obsahuje zobecňující soudy o osobnosti dítěte („nálepky“). Kvalitní slovní hodnocení musí používat popisný jazyk.

Známka je pohodlným způsobem hodnocení, nemůže nahradit slovní hodnocení, které by mělo také obsahovat cestu, jak se dítě může zlepšit ve svých výkonech.

Soutěživost jako důsledek známkování


Názor, že děti jsou přirozeně soutěživé, odmítla paní Nováčková s odvoláním na  antropologické výzkumy, které dokázaly naučenost soutěživého chování. Jako soutěživost je mylně interpretována jejich potřeba uznání a touha zažít úspěch.

Známkování jako nástroj vnější motivace vyvolává v dětech soutěživé chování a potlačuje jejich přirozenou touhu poznávat a učit se. Pan Kožušník uvedl svoji zkušenost se žáky 8. a 9. ročníků, kteří začali být klasifikováni kvůli přijímacímu řízení na střední školy. Důsledkem toho byla jejich orientace na známku, to se následně promítlo ve zhoršení sociálních vztahů, došlo k hierarchizaci skupiny, kdy se paradoxně vyčlenili „méně úspěšní“ žáci.

Význam a úloha testů 


Téma testů nastolil moderátor setkání. Položil otázku, zda má test blíže ke slovnímu hodnocení nebo ke známkování. Pan Kožušník zastává názor, že jestliže chápeme člověka jako individualitu, pak nelze provádět plošné testování, jestliže však je člověk nazírán jako lidský zdroj, testování přináší možnost srovnávání.

Testy nemohou dosahovat kvality slovního hodnocení, které je konkrétní a individuální. Z pohledu walfdorské pedagogiky záleží na věku dítěte. Do 5. ročníku není testování potřeba, protože  u dětí funguje převážně vnitřní motivace. Přibližně od 6. třídy představují testy pro děti jeden ze zdrojů konkrétní zpětné vazby, která je potřebná, aby byly schopny k sobě samým zaujmout realistický postoj.

Paní Černochová  uvedla zkušenost, že při testech SCIO, kde se požaduje uvedení známky, po zvažování uvedla u jednoho žáka trojku, on uspěl v testu velmi dobře, protože se vypjal po krátkou dobu k dobrému výkonu. Běžně však jde o dítě, které svou práci často odbývá. Kdyby se na tuto situaci dívala pohledem budoucího zaměstnavatele, tak dobré znalosti prokázané v testu nebudou k žádnému užitku, pokud tam bude tentýž laxní postoj k práci, jaký prokazuje ve škole, takže známka je vlastně zavádějící informace.
       
Příští kulatý stůl se uskuteční 16. 9. 2010 na téma „Jak školy mění svůj ŠVP?“