Odborníci varují: Učitelé a žáci jsou až příliš závislí na internetu

Vytlačí internetové encyklopedie a vyhledávače školní učebnice? Doufáme, že ne, říkají odborníci v oblasti didaktiky, kteří upozorňují na fakt, že většina informací na internetu není šita na míru dětem a že s nimi děti neumějí pracovat. Situace je znepokojivá, protože 68 % procent učitelů považuje bezplatné on-line zdroje typu Google a Wikipedia za preferovaný zdroj informací a odkazuje na ně své žáky, vyplývá z průzkumu Nakladatelství Fraus.

Potřebujete si ověřit, kdy se odehrála bitva na Bílé hoře, jak zní přesně Pythagorova věta nebo kolik planet má sluneční soustava? „Vygooglujte si to“, případně „Podívejte se na Wikipedii“. Takovou radu v rámci výuky svým žákům poskytne většina učitelů na základních a středních školách.

Podle průzkumu Nakladatelství Fraus, který se uskutečnil v dubnu 2010 mezi 307 učiteli základních a středních škol, jsou pro 68 % učitelů internetové vyhledávače preferovaným zdrojem informací, především díky jejich všeobecné dostupnosti a rychlosti. Informačně nejhodnověrnějšími internetovými zdroji, na které učitelé nejčastěji odkazují své žáky, jsou podle průzkumu Google se 43 % a Wikipedia s 35 %. Jedno procento učitelů v průzkumu uvedlo, že své žáky na internetové zdroje nikdy neodkazuje.

Vyhledávače učebnici nenahradí, ideální je však jejich kombinace

Odborníci na didaktiku vidí v tomto trendu klady i určitá rizika. „Je do značné míry pozitivní, že si děti touto formou osvojují informace, a máme z mnoha stran ověřené, že interaktivní schopnosti počítačů a internetu zvyšují chuť dětí do učení,“ uvedl Jiří Havlík, vedoucí odborných konzultantů Nakladatelství Fraus. Vyhledávače by však podle jeho názoru nikdy neměly převážit nad strukturovanou školní látkou, v níž se jednotlivý poznatek stává součástí výuky.

„Riziko vyhledávačů spočívá v tom, že děti často nedokážou získané informace bez další interpretace a procvičení zařadit do souvislostí. Zatímco učitel má za úkol s pomocí výukových materiálů a příkladů/cvičení provést žáka k pochopení probírané látky, internetový vyhledávač dítě často spíše rozptyluje, nabízí mu příliš mnoho odpovědí v jazyce, který mu je cizí,“ doplňuje Jiří Havlík, podle něhož snížené porozumění internetovým textům platí zejména pro základní školy.

Naopak učebnice v žácích rozvíjejí schopnost budovat vědomosti adekvátně k jejich věku a úrovni znalostí. „Pokud si představíme systém vzdělání jako svého druhu budovu rostoucí od základů, pak fakta v učebnicích představují cihličky, se kterými si žáček poradí, bude je umět vzít do ruky, nebudou pro něho příliš těžké ani neforemné. Právě proto je těžké napsat dobrou učebnici: autor se musí trefit do věku a situace, kterou žáci žijí,“ řekl psycholog Jiří Šimonek z agentury DAP Services, která se zabývá zejména výzkumy v oblasti školství.

Z analýzy, kterou společnost DAP Services provedla na rozsáhlém vzorku 10 963 studentů středních škol, vyplynulo, že jako informační zdroj u nich před učebnicí (24 %) dosti jasně vyhrává internet (41,2 %).

„Srovnáme-li internet a učebnice z jiného úhlu pohledu, a to aktivace dvou paralelních procesů učení – spontánně poznávacího a formálně přejímacího –, vyhlíží bilance odlišně,“ uvedl Jiří Šimonek. „Pokud nepotřebuji nijak zvlášť jevu nebo zadanému úkolu rozumět, stačí jako odpověď přejmout informace z internetu. Jestliže naopak chci problému reálně porozumět a dát ho do souvislostí s již dříve poznaným, je výhodnější sáhnout po učebnici.“

Pokud při studiu využijeme učebnici a internet dohromady, přinese nám to vyšší aktivaci obou procesů učení. „Zkombinujete-li oba informační zdroje, pak daný jev pochopíte a zároveň budete informačně pohotoví a ,nabití‘. Při poznávání v souvislostech budete díky učebnici efektivnější a zároveň se vám vlivem internetu zvýší pravděpodobnost, že budete ,mít pravdu‘, to znamená, že se výrazně přiblížíte úrovni toho, co je v současnosti již objevené a poznané,“ dodává Jiří Šimonek.

„Ctrl-C – Ctrl-V“ – nejoblíbenější metoda malých plagiátorů

Informace jsou sice zboží, ale chceme je zadarmo. „Zadarmo“ je mantra, která se zřejmě natrvalo usadila i v oblasti poskytování a šíření informací. Většina uživatelů internetu si myslí, že informace mají být bezplatné, a odmítají za ně platit. Nejinak je tomu v oblasti našeho školství: většina učitelů se vyjádřila, že za informace využívané ve výuce by se platit nemělo. Internetové vyhledávače a encyklopedie jsou proto jedním ze způsobů, jak ušetřit, protože učebnice jsou drahé úměrně své kvalitě, výrobě a distribuci.

Odborníci působící v oboru informací však upozorňují, že snadný a bezplatný přístup k informacím automaticky neznamená, že informace budou žáci a studenti používat žádoucím způsobem. „Častokrát jsme svědky toho, že děti mají tendenci informace automaticky přebírat formou ,copy and paste‘, tedy vybírat příslušné pasáže z elektronických textů a bez jakékoli změny je vkládat do školních cvičení,“ uvedla Lenka Hanzlíková z Městské knihovny Praha. „Není to chyba internetu jako takového, ale ani tvůrců webových stránek. Klade to však nároky na přístup vyučujícího anebo knihovníka, kteří musí v dětech pěstovat respekt k původu informací. Snažíme se dětem pomáhat s vyhledáním literatury i on-line zdrojů k úkolu, který podporuje vlastní přístup k věci a dává témata do souvislostí. Je to pracnější, ale výsledek má pak mnohem větší váhu než stránka vzniklá stylem Ctrl-C – Ctrl-V," dodala Lenka Hanzlíková.

V průzkumu Nakladatelství Fraus uvedlo 90 % učitelů, že u svých žáků a studentů zaznamenali sklon pracovat zmíněnou metodou „copy and paste“. Na výsledných textech se to potom velmi snadno pozná. „Učitele často zaráží nepůvodnost a jazyková nesourodost odevzdaných textů, u kterých je na první pohled jasné, že některé pasáže nemohl napsat žák základní školy,“ uvedl Jaroslav Jirásko, ředitel Základní školy v Lázních Bělohrad. „Děti si také pod vlivem internetu velmi často vyměňují texty mezi sebou a nedají si práci je vzájemně odlišit ani uvést skutečný zdroj, takže je hned jasné, že jsou recyklované,“ doplnil ředitel Jirásko, jehož učitelský sbor se přebírání textů bez citování zdroje snaží předcházet sníženým hodnocením práce. „Sankce za plagiátorství jsou prospěchového charakteru, nebereme to ale v žádném případě jako kázeňský přestupek,“ vysvětlil Jaroslav Jirásko, podle něhož je klasické opisování paradoxně postihováno důsledněji.

Psycholog Jiří Šimonek z DAP Services upozorňuje, že kopírování různých textů z internetu není žádná novota pod sluncem. Jde jen o inovovaný proces dobře známého způsobu lidského myšlení – ulehčit si, kde to jde, který je věrným průvodcem vzdělávacího procesu stejně jako opisování a napovídání. „Při aplikaci těchto metod vyhrává ten, kdo je rafinovanější a komu se na to nepřijde. Vzhledem k tomu, že přisvojování si informací v této formě je velmi rozšířené, tj. dělají to všichni, je toto jednání eticky tolerováno a není provázeno nepříjemným psychickým napětím ve formě pocitu viny, studu nebo vyloučení,“ shrnuje Jiří Šimonek.

Právě školy a knihovny mohou sehrát klíčovou roli v tom, že si žáci uvědomí, že ne vše, co se „vygooglí“, je bez úprav a citací použitelné a hlavně důvěryhodné. Existuje řada případů úmyslné manipulace s texty, ať už z důvodů vylepšení image firem a jednotlivců, či internetového „chuligánství“. V oblasti práce s informacemi například Městská knihovna v Praze nabízí školám exkurze, seznámení s informačními zdroji i tematické pořady, které všechny mají jeden cíl – naučit žáky a studenty pracovat s informacemi, hodnotit je a porovnávat.


Ukázka recyklovaného textu – vybráno ze školní praxe


Žáci 7. třídy měli vyhledat informaci o tom, co je to husitství, jaké období je tak označováno, a zpracovat informace do samostatného textu. Text je zcela zkopírován z Wikipedie (http://cs.wikipedia.org/wiki/Husitstv%C3%AD) včetně porovnání vnímání této doby dvěma historiky. Zdroj informací není uveden.

„Husitství (někdy také husitské války, husitská revoluce, v marxistické historiografii také husitské revoluční hnutí) představuje hnutí vzešlá z reformního proudu v katolické církvi, které odvozuje svůj původ od učení Mistra Jana Husa a žádá dalekosáhlou reformu církve. Husité sami se nazývali kališníci, teprve později začali používat i označení husité, které bylo zprvu pejorativní, a později utrakvisté.

Chronologicky se husitské války zařazují do 15. století. O době od 90. let 14. století do léta 1419 se obvykle hovoří jako o jakési předehře k počátku husitské revoluce. Jako další předěl je chápán rok 1427, kdy se upevnila hegemonie polních obcí a zároveň v Praze proběhl převrat, který znamenal příklon k radikálnímu husitismu pražského souměstí. Radikálové ve svých rukou drželi politickou moc až do bitvy u Lipan v květnu 1434, jako konec další etapy je chápán rok 1436 a vyhlášení Basilejských kompaktát. Tento rok je tradičně i uváděn jako konec husitských válek. Historikové František Šmahel a Petr Čornej ve svých novějších pracích ovšem nepovažují rok 1436 za konec husitských válek, ale upozorňují na souvislost vývoje v druhé polovině 15. století s dějinami před rokem 1436. Pro Františka Šmahela husitské války končí až kutnohorským náboženským mírem v roce 1485, Petr Čornej rozděluje husitské války na dvě etapy 1419–1436 a 1467–1479.“