Po článcích Víta Pátka Mohou být kvalitní materiály pro výuku zadarmo? a Jiřího Frause NIC NENÍ ZDARMA aneb otevřený dopis pánům Brdičkovi a Neumajerovi přinášíme i pohled z opačné strany názorového spektra.
Začněme tím nejdůležitějším: Co je svobodná kultura a proč je důležitá? Kultura je svobodná, pokud má veřejnost možnost volně nakládat s kreativním obsahem jako jsou knihy, hudba, filmy nebo výtvarné umění, přetvářet ho a šířit. V moderních společnostech má kultura kromě svobodné vrstvy i vrstvu komerční, která podporuje tvorbu a inovace poskytnutím ochrany duševního vlastnictví. Příkladem jsou patenty na technické vynálezy a výhradní práva na umělecká díla. Autorovi je po určitou dobu garantována ochrana a poté dílo přechází do veřejného vlastnictví a je nadále svobodně přístupné všem.
„Opakem svobodné kultury je ‚kultura povolení‘: svět, v němž člověk může tvořit pouze s povolením mocných, či s povolením tvůrců minulosti.“ Jinými slovy, jde o situaci, kdy převáží komerční vrstva a přesun obsahu do svobodné vrstvy se nekoná. A jak tvrdí profesor práva na Harvardu Lawrence Lessig v knize Svobodná kultura, to je přesně to, co se stalo nyní.
Svobodná kultura pod drobnohledem
Lessig rozdělil knihu do několika částí: v první rozebírá pirátství, ve druhé vlastnictví, dva centrální koncepty současných sporů o kreativní obsah. Pirátství prezentuje nikoli jako úzce vymezenou protiprávní činnost, ale jako společenský fenomén, který je poháněný novou technologií a který dává vzniknout novým odvětví. To platí o filmu, rádiu, televizi i nahrávacím průmyslu, k jejichž zrodu právě pirátství přispělo a dnes se paradoxně tato odvětví brání pirátství nejhlasitěji.
Dnešním problémem je ale pirátství na Internetu, přesněji řečeno sdílení obsahu přes peer-to-peer (p2p) sítě. Lessig rozlišuje čtyři druhy použití p2p obsahu: 1) ilegální stahování (považuje za špatné), 2) stahování ukázek před nákupem (potenciálně výhodné pro prodejce), 3) sdílení obsahu, který už není jinak dostupný (sdílení prospěšné, avšak chybí kompenzace pro autory) a 4) sdílení obsahu, které povolí sám autor (jednoznačně správné). Toto rozlišování je důležité, protože jen pak si je možné udělat celkový obrázek o škodách, ale i přínosech, které jednotlivá použití přinášejí.
Ani vlastnictví se nedá vysvětlit tak jednoduše, jak by se mohlo zdát. Kreativní obsah není vlastnictvím v tradičním slova smyslu, vytvořením kopie se původnímu dílu nic neubírá. Obsah ale není ani zcela zdarma, protože je nutné vynaložit značné prostředky na jeho vytvoření. Tato dvojakost se musí vzít v potaz.
Ve stěžejní desáté kapitole Lessig rozebírá příčiny, které způsobily současnou komplikovanou situaci. Autorský zákon, původně určený pro regulaci tvorby kopií původního díla, na Internetu dělá potíže, protože, jak říká Kevin Kelly z magazínu Wired, Internet je „jedna velká kopírka“, takže prakticky každá činnost vytváří kopii a podléhá autorskému zákonu. Obsah může být kontrolován prostřednictví technologie: počet přečtení, počet stáhnutí, počet vytvořených kopií – všechno lze sledovat, vynucovat a trestat a kód se stává zákonem (ústřední myšlenka předchozí Lessigovy knihy). A konečně vlastnictví médií se koncentruje jen v rukou hrstky velkých společností, a tak je obtížné prosadit nezávislý názor.
V závěru Lessig zhuštěně představuje filozofii sdružení Creative Commons, která je založená na obnově veřejného vlastnictví obsahu, kterému skončil komerční život a který by proto měl být přístupný veřejnosti pro další tvorbu a rozvoj kultury, což Lessig rozvinul v následující knize Remix. Poslední stránky Svobodné kultury jsou věnovány návrhu na změnu autorské ochrany pomocí povinného označování a registrace děl, zkrácení ochranných lhůt a zjednodušení právní mašinérie, která současnou práci s obsahem obklopuje.
Posun správným směrem?
Svobodná kultura je přístupně napsaná a Lessig používá řadu příběhů a případových studí, mezi jinými vznik svobodného softwaru, „pirátskou“ kreativitu Walta Disneyho, masové rozšíření fotografie prostřednictvím Kodaku, problémy kolem Napsteru, či americký projekt mediální výchovy Just Think! Mohlo by se zdát, že knize k aktuálnosti chybí pouze zmínky o Facebooku a Twitteru, ale přeci jen se za šest let od jejího vydání událo víc.
Když se podíváme kolem sebe, neujdou nám určité změny. Periodika začala přidávat DVD s hudbou a filmy, aby přilákala čtenáře, a následně vznikl samostatný trh levných titulů. Firmy (např. Apple či Amazon) pochopily, že čtenáři a posluchači jsou ochotni za obsah platit, avšak jen rozumné částky. Objevily se půjčovny obsahu (Love Film, Netflix), stránky nabízející streamování (Hulu, u nás zkoušel Seznam) a také obchody, které se specializují na výměnu a přeprodej použitých her, filmů a hudby (CeX) a které odpovídají Lessigově představě o hudebních antikvariátech.
Změnu však můžeme pozorovat i na druhé straně. Začínáme chápat, že žurnalisté amatéři nás nespasí (trefně to vystihuje Dan Auletta v nové knize Googled) a že přeci jen bude třeba za kvalitní obsah platit, jakkoli hrubě je to vyjádřeno plánem Ruperta Murdocha a dalších zpoplatnit online tituly.
Je nepochybné, že až se role Internetu ve společnosti ustálí, dojde ke kompromisu i na poli autorského práva, který uzná jeho důležitost a bude odpovídat novému systému produkce obsahu a kompenzace autorů. Stalo se tak v případě všech technologií, které získaly srovnatelně důležité celospolečenské postavení (rádio, video a další), stane se to i v případě Internetu. Lze očekávat politickou diskusi kolem tohoto tématu, protože demografie je neúprosná a z náctiletých pirátů, kteří před několika lety představovali snadný cíl mediálních korporací, je najednou početná voličská skupina, která si přináší velmi jasný názor na to, jak by se mělo nakládat s obsahem.
Bude-li ovšem nový systém vyvážený, zůstává předmětem diskuse. Přínos Lessigovy Svobodné kultury a z ní vycházející iniciativy Creative Commons je v tom, že odmítá zjednodušený převládající názor, který se brání vlivu Internetu a brzdí kulturní rozvoj, ale že nabízí hlubší analýzu, prezentuje alternativu a ukazuje, proč a co je třeba dělat, aby se obnovila kulturní rovnováha.
Svobodnou kulturu je možné stáhnout na oficiálních stránkách překladu a v knihovně Root.cz.
Na unikátním otevřeném nekomerčním překladu se v průběhu tří let podílelo přes padesát dobrovolníků. Překlad vznikal převážně na stránkách wiki na Root.cz, kde nyní najdete jeho HTML verzi.
V pražské galerii DOX probíhá do 16.5.2010 stejnojmenná výstava Free Culture (Svobodná kultura), která se zabývá problematikou vlastnictví umělecké tvorby v době Internetu.
Tento článek můžete šířit pod licencí Creative Commons ‚Uveďte autora - Neužívejte dílo komerčně - Nezasahujte do díla 3.0 Česko‘. Více informací o licenci zde: http://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/3.0/cz/. Výjimka pro komerční šíření byla udělena redakci Root.cz.
Kontakt na autora: http://www.AdamHazdra.com
Článek byl psaný původně pro Root.cz.
19 komentářů:
Prosím, uvědomme si, že problematika výukových materiálů je poněkud odlišná od uměleckých děl. Spor s nakladateli výukové materiály prodávajícími je v tom, že se snaží volnému šíření takových materiálů bránit. Tvrdí např., že tyto jsou vždy nekvalitní, jejich autoři by na ně neměli dostávat příspěvky z veřejných peněz apod.
Neznám případ, že by se někdo pokoušel bránit začínající kapele publikovat volně své nahrávky na internetu!
Skutečnost je taková, že právě kultura volného šíření výukových materiálů jako jediná dává šanci do budoucna snižovat propast mezi bohatými a chudými i mezi technologicky vyspělými a zaostalými. Naštěstí se díky snaze některých zájmových skupin vývoj nezastaví. OER (Open Educational Resources) je fenomén lavinovitě se šířící celým světem. Pro nás učitele to neznamená žádné ohrožení. Zbývá mnoho prostoru pro samotnou výuku, pro niž si můžeme vybírat ze stále většího množství materiálů – včetně komerčních.
Jak se opět přesvědčuji, oblíbeným hobby pana Brdičky je vkládat druhým lidem (nebo jen mně, případně p. Frausovi?) "do úst" či "do pera" co nikdy neřekli či nenapsali a pak s tím polemizovat.
Takže
1) Celou knihu L. Lessiga přečtenou nemám, ale s tím, co je uvedeno přímo v článku, nemám z valné většiny žádný problém. Z podstatné části se s tím dokonce to, co jsem do svého původního příspěvku na č.š. napsal, shoduje. Nechápu, jak to může někdo stavět do protikladu k mým příspěvkům na č.š.
2) Ani já ani mně známí nakladatelé učebnic se nesnažíme bránit šíření čehokoli, co autor dobrovolně "hodil ve veřejný plen", ať je to dobré nebo špatné. Na tak nesmyslnou činnost nemáme čas ani chuť.
3) Nikdy jsem nenapsal, že informace či výukové materiály, za které se při použití neplatí, jsou vždy špatné, nebo že musí být špatné.
4) Z vlastní zkušenosti jsem skutečně velmi skeptický k přímému vynakládání veřejných peněz na projekty vytváření výukových materiálů (podobně jako na další věci, u kterých přínos pro veřejnost nelze snadno "změřit") a kde to budu moci nějak ovlivnit, budu proti.
5) Podstatou mého sdělení bylo a zůstává, že informace hodnotné a nezávislé (nezkreslené v něčím zájmu) budou - nejméně do doby vzniku skutečné umělé inteligence - vznikat jen lidskou prací. Čím kvalitnější informace, tím těžší a dlouhodobější prací. A nejčastěji tak, že se tou prací bude někdo (jeden autor, ale mnohdy spíš tým nebo celá "fabrika") živit - tj. budou vznikat za peníze. A že zhruba totéž co o informacích (v nejobecnějším smyslu slova, ne jen o nějakých faktografických údajích), platí i o výukových materiálech.
K tomu dodávám, že větší pravděpodobnost korektnosti a nezávislosti podle mého názoru uživatel získává, když si takové informace (nebo výukové materiály) kupuje přímo, než když za ně sice neplatí, ale peníze na jejich vznik vynakládá bůhvíkdo, bůhvíproč a bůhvíjak.
Pro jistotu zdůrazňuji slova "větší pravděpodobnost". Opravdu nevylučuji, že občas může kvalitní produkt vzniknout i při něčím hobby. Jde ovšem o to, co se na této skutečnosti dá vybudovat.
Nemohu se ubránit poturčenému připomenutí jak to dopadá, když se ve školství něco rozdává zadarmo.
Ještě mám někde založenou tu brožuru ke školení úrovně Z0. Myslím, že by ji bez problémů dal dohromady přiměřený učitel informatiky za pár večerů. Daňové poplatníky přišla bez výběrového řízení na necelé dva miliony. A dva další na propagaci.
Pak ten balíček výukovových programů zadarmo v hodnotě mnoha milionů. Jako správce sbírky jsem jej tenkrát z podstaty neobjednával a přesto jsem jej při předávání skladu našel vzádu na polici. Zázrak. Jestli jej někdo nedylítnul, leží tam beznadějně dodnes.
Cokoli zadarmo, a ve školství zvláště, nestojí za nic a je to zpravidla dražší, než kdyby se to normálně koupilo. Jenže to by pak pro nemálo ouřadů nebylo jiné zaměstnání.
Asi mi nezbývá, než do omrzení opakovat, že i já mám zásadní výhrady k tomu, jakým způsobem jsou utráceny peníze nás všech na granty - třeba právě ty, po nichž pasou někteří protagonisté naší diskuze. Tato shoda je ovšem jen zdánlivá. Přirovnání k SIPVZ je velmi nefér. Tam se peníze přesunuly převážně do komerčních firem a školám zbylo minimum.
To, když učitel dostane něco navíc za to, že něco vytvoří, je případ úplně odlišný. V projektech SIPVZ se něco takového také dělo, ale byl to jen zlomek peněz. Navíc, a to musím též opět připomenout, tyto peníze suplují státní rozpočet, který není schopen vyčlenit na mzdy učitelů více. Je to tedy, stejně jako teď "peníze školám", nesystémové řešení.
Dovolím si připomenut tvrzení pana Pátka z jeho reakce na můj únorový článek Má nabídka je toto: NIC (http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2443), jímž naše polemika začala: „K výuce, při které se žák maximálně rychle dostane ze stavu kompetencí A do stavu kompetencí B = A plus něco, je třeba výukový materiál, který v první řadě respektuje stav kompetencí A, za druhé odpovídá současnému stavu poznání …“ To znamená, že pan Pátek tedy nemá nic proti volnému šíření materiálů. Opravuji se tedy. Vadí mu jen to, že by někdo snad mohl učit bez profesionálně připravených zakoupených specializovaných materiálů. Jedině v tom se tedy lišíme! Já jsem přesvědčen, že dobrý moderní učitel se z velké části bez takovýchto materiálů obejde (ne vždy). K tomu, že bych svůj postoj měnil, mám velice daleko!
Reakce pana Pátka je úsměvná. Stačí se podívat jen na titulek článku Jiřího Frause: NIC NENÍ ZDARMA aneb otevřený dopis pánům Brdičkovi a Neumajerovi.
Evropská unie (ESF) a například i Horizon Report (http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2428; zej,. část Volné výukové materiály) má evidentně jiný názor.
Jak si to pane Blaho vysvětlujete?
Evropská unie (ESF) a například i Horizon Report (http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2428; zej,. část Volné výukové materiály) má evidentně jiný názor.
Jak si to pane Blaho vysvětlujete?
Sice se mi dost příčí odpovídat na anonymy, ale při technickém řešení tohoto fóra je anonymem skoro každý...
Takže pro pana Anonymního:
1) Pan Pátek a pan Fraus jsou dvě různé osoby. Oba už jsou dost staří na to, aby měli rozmyšlen svůj vlastní názor na svět. Reagujete-li na pana Pátka, nemáte co argumentovat panem Frausem. Feudální pravidla si nechte pro svoji praxi, jestli Vám je nějaký Váš protějšek akceptuje.
2) Větu že nic není zadarmo lze interpretovat dvojím způsobem. První varianta, že nic není k mání zadarmo (resp. bezplatně), je evidentní nesmysl. O druhé variantě, že nic (ve vztahu k informacím, resp. intelektuálním produktům) nevzniká zadarmo, ale buď placenou prací, nebo prací ve volném čase, který je tím vůbec nejcennějším, co máme, jsem i já přesvědčen, že platí, že je dobré se jí řídit a že tak byl dotyčný nadpis myšlen. Koneckonců to plyne i z obsahu příspěvku pod tím nadpisem...
Víte Pátku, pár komentářů výš jste napsal: "Jak se opět přesvědčuji, oblíbeným hobby pana Brdičky je vkládat druhým lidem (nebo jen mně, případně p. Frausovi?) "do úst" či "do pera" co nikdy neřekli či nenapsali a pak s tím polemizovat." Přestaňte se zesměšňovat. Na rozdíl od vás nemusí pan Brdička nic nikomu vkládat do úst, když je to vedle doslova "černé na bílém". Ten internet je mrcha, co?!
Milí diskutující, dovolte mi letmý redakční komentář:
1. Pan Pátek napsal: "Nechápu, jak to může někdo stavět do protikladu k mým příspěvkům na č.š." Článek je uveden slovy "přinášíme i pohled z opačné strany názorového spektra." Cítím v tom určitý významový rozdíl.
2. Pan Brdička napsal: "Tvrdí např., že tyto (myšleno bezplatně šířené, poznámka redakce) jsou vždy nekvalitní, jejich autoři by na ně neměli dostávat příspěvky z veřejných peněz apod." Pan Pátek použil titulek článku "Mohou být kvalitní materiály pro výuku zadarmo?" Jde sice o řečnickou otázku, ale z obsahu článku, článku jeho kolegy Frause i následné diskuse podle mne vyplývá, že považují za kvalitní jen "profesionálně" připravené a tedy komerční produkty. Pan Brdička a i další v této souvislosti tvrdí, že je online velké množství bezplatně šířených výukových materiálů a objektů, které se díky online komunitě a online technologiím nejen šíří, ale také kategorizují a hodnotí. Pro učitele i pro žáky je díky těmto technologiím výukový obsah poměrně snadno dostupný a schopnost tento obsah vyhledávat a používat je pro učitele a žáky nutnou kompetencí. Řadu těchto materiálů publikují státní i nestátní instituce, financovaných z veřejných prostředků, zde připomínám pro pochopení souvislostí například BBC, NASA, Knihovnu kongresu, Český rozhlas atd. Kvalita těchto materiálů odpovídá kvalitě a možnostem těchto institucí, těm skutečně ani Computer Press nebo Fraus konkurovat nemohou.
Pane Brdičko, v psychoanalýze nejste moc dobrý, asi to nebude Váš obor. S tím, co mi vadí nebo nevadí jste se netrefil. Radši se věnujte polemice s tím, co jsem reálně napsal. Nicméně opravdu si myslím, že dobrý moderní učitel se bez profesionálních materiálů a profesionální podpory
a) na základní škole téměř jistě neobejde
b) na střední škole často neobejde
c) na vysoké škole skutečně obejde.
Je to podle mě dáno
1) počtem hodin, které musí odučit
2) počtem žáků které musí učit
3) věkem a výchozím stavem kompetencí žáků.
Pane Neumajere, k odkazu, který uvádíte, si dovoluji připodotknout, že se tam ve vztahu k volně šířeným výukovým materiálům argumentuje MIT a dalšími špičkovými vysokými školami. Mám za to, že práce učitele na těchto školách a práce učitele na (české) základní, případně i střední škole je opravdu, ale opravdu diametrálně odlišná. A to "mám za to" mám opřeno o vlastní zkušenost se všemi jmenovanými případy (jen ne zrovna s MIT, bohužel :o)... Vy byste to ale vzhledem ke své funkci měl vědět daleko líp.
Milý portále pro základní a střední školy a milý Anonymí, nevím, jestli si čtenáři tohoto fóra dají tu práci, aby porovnali Vaše tvrzení, moje příspěvky a příspěvky pana Brdičky, ale pokud tak učiní, hrozí zesměšnění spíš Vám.
I kdybyste tu stokrát zopakovali, že tvrdím, že bezplatně šířené výukové materiály jsou vždy nekvalitní, nebo že ty profesionálně připravené a prodávané jsou vždy dobré, v mých příspěvcích prostě ani jedno ani druhé nenajdou!
Pane Pátku, pokud jsem se zmýlil a špatně jsem vás pochopil, je to jen dobře. Takže uznáváte, že mohou být bezplatně šířené výukové materiály kvalitní, nebo že ty profesionálně připravené a prodávané mohou být i nekvalitní. Jejich hodnocení tedy necháme odborníkům?
Janek Wagner
Pane Wagnere, rád Vám udělám radost, a potvrdím, že uznávám to, co jste napsal. Nemám s tím problém, protože jsem to uznával vždycky a ve svých příspěvcích jsem to několikrát na různých místech uvedl (protože se mi tu stále někdo snažil podsouvat něco jiného).
Jen jsem k tomu dodával, co si myslím o pravděpodobnosti či frekvenci výskytu těchto dvou jevů a co si myslím o možnosti na nich postavit úspěch školství.
A teprve to naposled uvedené považuji ve svých příspěvcích za jednu z podstatných věcí.
Moc bych si přál, aby si z nich jejich ostatní čtenáři vybrali i další podstatné věci. Například to, že nejen hodnocení, ale i rozhodování, co použijí ve výuce, by mělo být v prvé řadě v rukou těch, kdo ji ve školách provádějí, případně řídí. Což se dá dobře zařídit tak, že přiměřený objem peněz na opatření výukových prostředků se dá do rukou jim (a ne tvůrcům bůhvíjak vymyšlených a schvalovaných grantů), aby se sami mohli rozhodnout, co si koupí, co si obstarají bezplatně, co použijí hotové, co si dodělají a co si případně vytvoří sami.
To je ale bohužel pravý opak toho, k čemu současné financování našich škol směřuje (stačí porovnat roční objemy ONIV a grantů a hlavně trendy těch objemů)...
Pane Pátku, z branže jistě znáte funkci recenzentů, takže nemůžete požadovat, aby hodnocení bylo v prvé řadě v rukou těch, kdo ve školách učí nebo je řídí. Hodnotit by měli v případě výukových objektů i odborníci nejen z oboru samého, ale třeba i z IT, grafici atd., samozřejmě především pak ti, kteří mají dostatečný přehled. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že zručný obchodník doslova učitele i ředitele "opil rohlíkem". Nemluvě o korupci na libovolné úrovni, dobu Indoše snad připomínat nemusím a nechtějte, abych připomínal nejrůznější cinknutá výběrová řízení.
Samozřejmě bych i já uvítal veřejné hodnocení pedagogickou komunitou, čeští kantoři se ale zatím bohužel takto "sociálně" neprojevují. Stále častěji se naopak setkáváme s nadšenými propagátory těch či oněch produktů, kteří fungují i jako jejich prodejci nebo jsou na výplatní listině dodavatele a papouškují jen naučené mantry o jedinečnosti produktu...
Než jsem splnil svoje pracovní poviinosti, zahořela tu odborná diskuse takové analytické hloubky, že jsem marně způsobilý to pobrat.
pro pan Brdička 19. května 2010 0:30
Přirovnání k SIPVZ je velmi nefér.
Nefér je, pane Brdičko, především samo SIPVZ a celá řada dalších státně finančních šustrů. Kdykoli se někde zmiňuje, že je něco zadarmo a motají se kolem orgánové státní správy a samosprávy, je nezbytné uvažovat vždy v předvolebních souvislostech vzdělání (popř. zdravotní péče) zdarma a pro všechny a člověk musí být velmi ostražitý.
pro pan Neumajer 19. května 2010 7:13 a 7:15
má evidentně jiný názor. Jak si to vysvětlujete?
Vysvětluji si to, pane Neumajere, tak, že nevím zhola než kdo a na co má jiný názor.
Ohledně toho posuzování a rozhodování se, pane Wagnere, spíš neshodneme, ale takový už je svět...
Já si o něm myslím, že drtivou část zodpovědnosti za vzdělání a výchovu dětí ve škole nesou učitelé a ředitel.
A protože jsem velmi přesvědčen o zásadě, že pravomoc a odpovědnost mají jít ruku v ruce, myslím si, že by měli posuzovat a rozhodovat v první řadě oni, zatímco různí odborníci na všechno možné, kteří ve skutečnosti téměř žádnou odpovědnost nenesou, by jim k tomu měli pouze poskytovat informační servis. A stát (ministerstvo) by měl spíš jen lajnovat hřiště a nastavovat mantinely.
Takto v principu funguje, nebo spíš měla by fungovat např. schvalovací doložka (ke které mám jinak spoustu výhrad).
Obranou proti eventuální korupci, o které píšete, je v prvé řadě to, že těch peněz na úrovni školy není tolik, aby se korumpování vyplatilo (na rozdíl od nákupů a grantů na centrální úrovni), a pak inspekce (a třeba jednou i fungující evaluace) a nakonec i různé kontroly zřizovatele a státní správy vůbec (které na vysoké úrovni a u velkých peněz ze známých důvodů nefungují, na nízké a u malých peněz ale celkem i ano).
Jo, a ti učitelé - propagátoři a prodejci různých produktů... Dalo by se to teoreticky zakázat, ale hlavně je to otázka učitelských platů. Přesunutím rozhodování směrem do centra akorát vyrobíte z této malé korupce velkou.
drtivou část zodpovědnosti za vzdělání a výchovu dětí ve škole nesou učitelé a ředitel
Ani náznakem se, pane Pátku, nepokoušejte učitelstvo uvrtat do zodpovědnosti, která mu ze zákona nepřísluší.
Za to, že škola poskytuje vzdělávání a školské služby v souladu se zákonem a vzdělávacími programy odpovídá ředitel školy.
Viz úplné znění zákona č. 561/2004 Sb, § 164, odstavec (1), písmeno a)
Pane Pátku, i já si skutečně nepřeji nic jiného, než aby se o tom, jak bude výuka vypadat a co se k ní bude používat rozhodovalo s volným přístupem k informacím úplně dole - ať děláte, co děláte, ve skutečnosti to vždy bude až na úrovni žáků s pouhou dopomocí učitelů. Takže jsme se zase téměř shodli!
Jen mi pořád vrtá hlavou, jestli jste náhodou svým dopisem, žádajícím mého zaměstnavatele o sdělení, zda jsou mé názory ve shodě s jeho, nechtěli způsobit, abych se nemohl veřejně vyjadřovat? Jak je to?
Okomentovat