Petr Kukal: Pedagogická encyklopedie (recenze)

Sousloví „nakladatelský počin“ je dnes do té míry nadužíváno, až se zdá, jako by se v rámci naší knižní produkce nic jiného než nakladatelské počiny nedělo. Mnohdy jsou tak označovány i brožury vydané okresním muzeem, takže jistá preventivní rezervovanost je rozhodně na místě. Prohlásit však za nakladatelský počin Pedagogickou encyklopedii editora Jana Průchy a více než stovky spoluautorů z nakladatelství Portál je to nejmenší, co se o ní dá říct. Na souhrnnou, reprezentativní monografii oboru, na svou summu pedagogicu čekala česká pedagogická věda déle než 60 let. A Pedagogická encyklopedie tato očekávání po mém soudu důstojně naplnila.


Na rozdíl od většiny knih, které si pod pojmem encyklopedie představíme, se nejedná o rozsáhlý abecedně řazený slovník, nýbrž o „soubor monografických statí pokrývajících relevantní témata oboru“, jak editor uvádí. Na oltář zvolené tematické struktury přitom není položena ani přehlednost, ani pohodlná orientace: Za každou statí jsou uvedena související témata, takže čtenář může zvolené téma sledovat ve velmi širokém kontextu.

Na více než devíti stech stran je zde odborníkovi i laickému čtenáři předložen souhrn dosavadního poznání o – o čem vlastně? To je patrně první kardinální otázka, jíž si autorský tým klade: Co je pedagogika? Věda o výchově – záměrném působení na jedince za účelem dosažení změn v jeho osobnosti, tj. ve znalostech, dovednostech, hodnotách a postojích – jak byla před více než 200 lety ustavena? Nebo věda o celé edukační realitě, zahrnující nejen proces učení (a učení se), ale prostě jakoukoli situaci objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají edukační procesy – což je pojetí prosazující se dnes? A které je lepší, které více odpovídá aktuálnímu stupni poznání? To zde není jednoznačně řečeno, význam a relevance je přiznána jednomu i druhému.

Což je ostatně princip, na němž je celá Pedagogická encyklopedie budována. Paralelnost přístupů, pojetí, názorů a přesvědčení je určujícím znakem tohoto pedagogického kompendia. Tak jako synoptická evangelia nabízejí několik variant téže události, nacházíme v Pedagogické encyklopedii nejen různá pojetí pedagogiky, ale i různá pojetí samotné výchovy, edukačního procesu i jeho dílčích prvků (kurikula, obsahu vzdělávání apod.). Čtenář není veden jedinou správnou cestou k pochopení toho kterého fenoménu. Autor jej doprovodí vždy jen na rozcestí.

Tato velkorysost a nadhled ovšem současně způsobují, že Pedagogická encyklopedie je zcela bez (přiznaného) názoru. Sledovaný jev se buď popíše naprosto obecně, především na úrovni kategorizace (jak je vnitřně rozdělen a do jaké struktury naopak sám přísluší), nebo je téma vystavěno právě na principu křišťálového mnohostěnu, jehož každá plocha zrcadlí část pravdy. Což ovšem upřímně řečeno vede k jisté sterilitě textů.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda encyklopedie má v souladu s pravidly žánru nějaký názor vůbec mít. Současně je ale legitimní se ptát, zda ho může nemít, pokud ho mají její autoři. (Že právě autoři jednotlivých statí nějaký názor mají, přirozeně očekávám; opak by mě velmi zneklidnil.) Napětí mezi snahou o maximální objektivitu a přirozeným subjektivním tíhnutím k jedné z alternativ pak vede k tomu, že názorové preference autorů se projeví zástupně, například ve volbě použité/doporučené literatury. Jen tak si umím vysvětlit fakt, že ve více než 150 těchto přehledech nefiguruje ani jedno dílo prof. Petra Piťhy, tvůrce vzdělávacího programu Obecná škola a jedné z našich největších pedagogických autorit. Jen tak si umím vysvětlit fakt, že je zde opakovaně citován např. prof. Karel Rýdl.

Další formou, jíž jako sněženky závějí proráží na povrch přesvědčení autorů, je užitá terminologie, neboť jak učí necitovaný prof. Piťha, nic nás z našich myšlenek neusvědčuje tak jako jazyk. Editor encyklopedie prof. Jan Průcha ostatně v Předmluvě sám uvádí, že část autorů používá termíny klasické pedagogiky, jiní „pracují spíše s termíny moderní pedagogiky v souladu s mezinárodní terminologií“. V souladu s dobovou módou se ovšem setkáváme také s pojmy poněkud problematickými, jako je „společnost vědění“, případně „harmonizace evropských vysokoškolských systémů“ (boloňský proces), které právem zpochybnil (nechci-li říct rovnou zesměšnil) prof. Liessmann a jiní. Podobné rozpaky pociťuji například nad obecně přijímaným souslovím „podnikové vzdělávání“, které už vždy předpokládá ztotožnění vzdělávání s výcvikem či tréninkem. Se vzdělávání, tak jak tomuto označení pro všelidskou kultivaci rozumím já, ovšem nemají kurzy pokročilého Excelu mnoho společného.

Nejde přitom o slovíčkaření, jak by se mohlo zdát. „Podnikové vzdělávání“ říká přibližně stejně o tom, co se děje v podnicích, jako o tom, co se děje ve školách – které se z dílen lidskosti plíživě mění na přípravku pracovních sil.

Zajímavě se autoři vypořádali s potřebou zachytit aktuální trendy a současně vtisknout Pedagogické encyklopedii nadčasový charakter. V kapitolách, v nichž je relevantní pracovat s kvantitativními údaji, jednoduše uvádějí stav k aktuálnímu roku (např. počet žáků a učitelů jednotlivých typů škol ve školním roce 2007/2008). Nejdřív jsme to pokládal za hloupost: Proč v encyklopedii, která má sloužit několik desetiletí, popisovat školský systém aktuálními kvantifikátory? Při čtení dalších a dalších kapitol jsem ovšem seznal, že řada akcentů a predikací mám smysl pouze u vědomí aktuálního stavu. Právě jen při detailní znalosti situace, v níž encyklopedie vzniká, je možné jí skutečně porozumět.

Devizou Pedagogické encyklopedie zřejmou na první pohled je její přehlednost a jasná struktura. Devět hlavních tematických bloků (Edukační realita; Škola a edukace; Subjekty edukace; Edukace specifických skupin populace; Edukace v mimoškolních prostředích; Plánování a řízení vzdělávání a školství; Evaluace vzdělávání a školství; Podpora vzdělávání a školství a Pedagogická věda a výzkum) je dále rozděleno na tematické celky a ty na konkrétní témata, jichž je více než 150. Autor každého tématu měl k dispozici v průměru deset normostran, jichž obvykle využil, takže encyklopedie je co do rozsahu vzácně vyvážená. Lehce kolísavá úroveň textů je při obrovském počtu spoluautorů pochopitelná, editor prof. Průcha jim přesto dokázal vtisknout srovnatelnou a nepodkročitelnou kvalitu. Právě jeho zkušenost, obrovská odborná erudice a v posledku jeho osobnost je svorníkem zaručující celé Pedagogické encyklopedii potřebnou koherenci.

Text se průběžně odkazuje také na osm informativních Příloh v závěru, které přinášejí přehledy a seznamy relevantní pro více témat a tematických celků, především z oblasti pedagogického výzkumu a terciárního školství.

Přehlednost a uživatelský komfort ještě násobí důsledně užívaná hierarchie nadpisů a podnadpisů několikeré úrovně, graficky i typograficky odlišené definice, účelné využití proloženého písma, kurzivy a odrážek, stejně jako schémata, tabulky a další prvky infografiky. Grafika kniha beze zbytku naplňuje vysoký standard vědeckých publikací, na jaký jsme právě u nakladatelství Portál zvyklí. Stylově dokonale čistá sazba Jana Hampla, který ke svému současnému mistrovství dorůstal v Portálu více než 15 let, potěší každého milovníka vysoké knižní kultury. Obálka Vladimíra Zindulky a pevná vazba s lakem (V9) činí z tohoto zásadního díla české pedagogické vědy současně také artefakt.

Pedagogická encyklopedie je přes některé výše uvedené výhrady dílem, které by rozhodně nemělo chybět v knihovně žádné školy ani nikoho, kdo se otázkami vzdělávání a českým školství profesně zabývá. Cenným (a ve své komplexnosti těžko nahraditelným) zdrojem informací bude pro studenty učitelství (na kterékoli fakultě).

Těch 1490,- Kč (přes internet 1341,- Kč) se možná může zdát za knížku dost. Ale ne za tuhle.