Jiří Fraus: NIC NENÍ ZDARMA aneb otevřený dopis pánům Brdičkovi a Neumajerovi

Jiří Fraus, jednatel nakladatelství Fraus a. s. reaguje na nedávnou polemiku na České škole.

Vážení pánové,

dovolte, abych Vám touto formou sdělil názor na Vaše články, které jste uveřejnili v Učitelském spomocníkovi http://www.spomocnik.cz/index.php?id_document=2443 a následně na portálu Česká škola http://www.ceskaskola.cz/2010/03/borivoj-brdicka-re-mohou-byt-kvalitni.html a http://www.ceskaskola.cz/2010/03/ondrej-neumajer-re-mohou-byt-kvalitni.html. Důvodem mé reakce je fakt, že se obsah zásadním způsobem dotýká mne osobně, zaměstnanců naší firmy, dalších komerčních firem a v neposlední řadě všech daňových poplatníků. Vzhledem k tomu, že pan Neumajer je náměstkem státem zřízené instituce Výzkumného ústavu pedagogického, musím brát jeho vyjádření jako stanovisko samotného VÚP, resp. v jistém kontextu i jako názor jeho zřizovatele, tj. MŠMT.

Rozhodl jsem se, že odpovím na všechny články najednou s cílem objasnit podstatu problému. Přesto je nutné uvést, že vysvětlení některých témat by vyžadovalo větší prostor. Omlouvám se tedy laskavému čtenáři, že příspěvek bude možná trochu delší, než je obvyklé. Pro dobré pochopení dalšího by bylo vhodné se nejprve s výše uvedenými články seznámit.

Pan Neumajer: „Rozumím tomu, že jakožto osoba komerčně profitující na produkci výukových materiálů máte nemalé obavy o Váš byznys. Doktor Brdička líčí vizi, která pro Vás jistě není příliš příjemná.“

Vážený pane náměstku, nevím, jak vidí naši budoucnost vizionář pan Brdička, ale u nás to zatím na krach nevypadá. V průběhu uplynulých 19 let firma kontinuálně rostla, a to i včetně loňského krizového roku, ve kterém dosáhl příspěvek státu, určený na nákup učebnic (ONIV), rekordně nejnižšího stavu v historii. Pro Vaši informaci bych si dovolil podotknout, že v současné době je naše nakladatelství se stovkou zaměstnanců největším komerčním subjektem v oblasti vzdělávacích materiálů v ČR. Abyste si mohl udělat představu o celkovém objemu, vloni jsme prodali více jak 1,2 milionu produktů, mezi něž již dávno nepatří jenom tištěné (papírové) učebnice a pracovní sešity, ale i multimediální materiály a SW. Naše firma je průkopníkem interaktivní výuky v naší zemi, přičemž pouze v posledních dvou letech od nás základní školy nakoupily řádově několik tisíc školních licencí interaktivních učebnic, které jim umožnily velmi rychle zvládnout výuku pomocí interaktivních tabulí. O náš SW navíc jeví velký zájem zahraniční firmy ze zemí, jako je Norsko, Finsko, Švédsko či Belgie. Takže má odpověď zní: Děkuji Vám mnohokrát za Vaši péči, ale mé místo ředitele naší firmy je možná mnohem jistější než Vaše křeslo náměstka VÚP.

Pan Brdička: „Je pozoruhodné, že se některým firmám dodnes daří prodávat školám i žákům takové materiály, testy či programy, které mají volně dostupnou a použitelnou alternativu. Je na učitelích a rodičích, zda na to přistoupí.“

Osobně jsem zcela zastáncem volného trhu, tj. toho řešení, kdy si koncový zákazník sám vybírá výrobek nebo službu. Naším zákazníkem není naštěstí přímo stát, ale jsou to především ředitelé škol, jejich zástupci nebo vedoucí předmětových komisí, na jejichž bedrech ve finále výuka v dané škole leží. Jsou to tedy vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří vědí nejlépe, co mají a nemají koupit. Měl byste tedy nechat především na nich, zda budou chtít ve volných chvílích vyhledával open source zdroje a vytvářet z nich použitelné výukové materiály, nebo zda si raději koupí profesionální didakticky kvalitní obsah (je jedno, zda tištěný nebo digitální), který si podle svého přizpůsobí specifickým potřebám dané školy.

Pan Neumajer: „Princip DUMů je jiný. I komerční vydavatelé mohou navíc čerpat finanční prostředky z ESF a být v úplně stejné pozici, jako je VÚP s tímto projektem. Ostatně, i některé školy obdobné portály vytvářejí a relativně úspěšně, viz např. Veskole.cz.“

Naše firma nikdy nečerpala přímé státní dotace (např. ze SIPVZ nebo ESF). Můj osobní názor je ten, že rozdělování ESF není nic jiného než naprosto nesystémové a velmi neefektivní rozdělování našich vlastních daní, navíc výrazně zvyšující hladinu korupce a morálního marastu v naší zemi. Tento názor nikomu nevnucuji, ale mohu Vám potvrdit, že tento názor sdílí i desítky ředitelů škol, se kterými jsem v nedávné době hovořil, kteří měli tu čest o peníze z ESF žádat (někteří opakovaně). Podstatou jejich zklamání nebylo to, že by neuspěli, ale to, jakým ponižujícím způsobem vše probíhalo. Jako otec dítěte, které navštěvuje základní školu, se hrozím Vašeho vyjádření, že budoucnost našeho školství vězí v „soutěži“ státem zřízeného VÚP (či kraji zřizovanými příspěvkovými organizacemi) a privátních firem o ESF!

Když už ale naše zem může čerpat tyto nesystémové prostředky, neměli bychom je využít na lepení děr ve státním rozpočtu, ale na smysluplné investice, které budou mít prorůstový charakter, který nenahrazuje, ale podporuje systémové dlouhodobě udržitelné řešení. Pokud tedy VÚP jako státem zřízená organizace poctivě vysoutěžila miliony z nějakého evropského operačního fondu v řízení, o kterém rozhodoval sám stát (pozornému čtenáři jistě neujdou souvislosti), mám stále právo se jako daňový poplatník, který tam své peníze formou daní přes Brusel poslal, ptát, zda je jejich využití opravdu efektivní. Zda se za ně např. školám neměl koupit pořádný HW nebo SW (učebnice si raději nedovolím vůbec zmínit!).

Pan Neumajer: „Vztáhnu Vaše popisované obavy na konkrétní příklad, na Metodický portál RVP.CZ. Jeden z jeho osmi modulů (DUM) nabízí učitelům ke stažení výukové materiály, které vznikly z projektů hrazených z ESF, nebo je učitelé sami pro portál připravili. Tyto materiály prošly oponenturou a následně je může kdokoli komentovat, vyjadřovat se k nim, měnit je, používat. A to vše zdarma, pod licencí (Creative Commons – Uveďte autora – Neužívejte komerčně – Zachovejte licenci 3.0 Česko).“

Předpokládejme, že zmíněný DUM do dnešního dne stál náš státní rozpočet např. 25 milionů korun a pohledem na portál zjistíme, že je na něm 2592 výukových objektů (7. 3. 2010). Několik stránek převážně textu, tj. jeden výukový objekt, stojí naše daňové poplatníky zhruba 10.000, – Kč (matematici mi jistě odpustí zaokrouhlení, ale i ta částka za vznik portálu je spíše nižším odhadem). Nějak mi tam tedy chybí to Vaše kouzelné slovo ZDARMA.

Pokud tedy koncoví uživatelé, tj. školy, sami vytvářejí úspěšně své komunitní portály, a to ať už formou, že to dělají ze svého entuziasmu (znám jich pár a těm fandím nejvíce J), nebo proto, že mají povinnost šířit výsledky své práce na základě podmínek čerpání ESF (Neumajer: „Ostatně, i některé školy obdobné portály vytvářejí a relativně úspěšně, viz např. Veskole.cz.“), nabízí se otázka, zda DUM není v současné finanční situaci našeho školství zbytečný luxus, resp. zda by nebylo možné stejnou službu zajistit jinými cestami, které by nevyžadovaly vydávání státních prostředků. A to zejména s ohledem na to, co jste sám (dle mého názoru správně) napsal: „Metodický portál nenabízí ucelené řady učebnic, nezprostředkovává tradiční učebnice ani jiné komplexnější materiály pokrývající systematicky ucelené oblasti vzdělávacího obsahu.“ Pokud je tedy Váš portál z pohledu vzdělávacího kurikula doplňkovou složkou, měl by si daňový poplatník rozmyslet, zda bude chtít na tuto službu vydávat své daně, nebo ji nechat na těch, kterým je určena, tj. na učitelích. Navíc pokud stát dělá něco, co zajišťují jiné subjekty, a využívá přitom veřejné prostředky, může se velmi snadno dostat do konfliktu např. se zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Ale to Vy i Vaši nadřízení zcela jistě dobře víte.

Podtrženo, sečteno, vážený  pane náměstku, Vaše vyjádření „A to vše zdarma.“ není pravdivé, protože, jak zní staré české rčení: NIC NENÍ ZDARMA. Učitelský plat není zadarmo, plat úředníka není zadarmo, Váš plat není zadarmo atd. A pokud se něco tváří, že je to zadarmo, není to zadarmo. Platíte za to nákupem jiného výrobku, akceptací vložené reklamy, ztrátou svobody rozhodování, svými daněmi atd. Vy jste pouze postavil pod střechou Výzkumného ústavu pedagogického (daňový poplatník se možná zamyslí nad tím, co všechno se dá u nás pod slovo „výzkum“ zařadit) de facto normální komerční firmu, která by se mohla jmenovat např. DUM, s. r. o. Ta udržuje internetový portál a nakupuje zcela standardním způsobem obsah od autorů tak, jak to dělají jiné komerční subjekty. Na rozdíl od nich to však neděláte na své vlastní riziko, ale za peníze vazalů – daňových poplatníků.

A nyní Vám, pane náměstku, prozradím velké tajemství, jak efektivně snížit výdaje státu na vedení portálu. Za výukové materiály totiž vůbec nemusíte platit! Navštivte na PF UK v Praze jistého pana Brdičku. Ten ví, jak na to, neboť v Učitelském spomocníkovi zasvěceně radí: „Téměř všechen digitální obsah, který je k dispozici na internetu, má někde alternativu, jež je volně dostupná. Nemusí být vždy stejně kvalitní, ale pro výukové účely bývá často vyhovující. Netýká se to jen obrázků, ale třeba i odborných textů. Jakmile někdo chce za přístup k odborným článkům platit, skoro vždy můžete najít volnou alternativu, která pojednává vlastně o tomtéž. Každý, kdo by chtěl nabízet placený obsah, se proto musí nejprve zamyslet, zda tento má, či nemá, volně dostupnou alternativu. Je-li odpověď ano, měl by se svého komerčního záměru raději vzdát.“

Má to tedy jenom jednu malou chybičku  – musel byste se vzdát svého „komerčního záměru“.

V souvislosti s tématem, zda lze placený obsah opravdu nahradit bezplatnou alternativou z internetu, si dovoluji uvést příklady z různých zemí.

Příklad první, zem zvaná Kocourkov. V roce 1994 zruší Kocourkovští financování učebnic na III. stupni ze státního rozpočtu. Z možnosti používání didakticky kvalitních materiálů tak v první fázi stát okamžitě vyloučil sociálně slabší vrstvy. Starší didakticky kvalitní učebnice se přestaly používat, a pokud je nějaké nahradily, jednalo se většinou pouze o shrnující přehledy učiva jednotlivých předmětů. Uběhne patnáct let a Kocourkovští zjistí, že chybí ve školách kvalitní učebnice. (Čtenář si jistě všimne, že tu něco nehraje, neboť si je přece měli středoškolští učitelé po večerech z open source materiálů sami vyrobit!). Na základě tohoto překvapivého zjištění je nutné NĚCO udělat. Úředník začne systematicky a v roce 2009 vypíše za státní prostředky grant, jehož cílem je, světe div se, studie „Zmapování nabídky a kvality učebnic pro oblast středního vzdělávání“ (http://www.pcul.cz/soubory/ucebnice.pdf). Výsledkem průzkumu má být vypsání dalších grantů, na jejichž základě budou za státní prostředky vydány učebnice na základě výběrových řízení (v Kocourkově bývá zvykem, že většinou vítězí firmy úředníkovi důvěrně známé). Kruh se uzavírá.

Příklad druhý, Rakousku a Finsko. V těchto zemích stát jasně deklaruje, kolik je ochoten každý rok do učebnic investovat. Tuto částku vyvěsí na internet, aby byla zřejmá pro všechny subjekty – školy, nakladatele a rodiče, tj. daňové poplatníky. Jak je to jednoduché, můžete zjistit pohledem na jejich stránky http://www.bmukk.gv.at/medienpool/18855/1011_limitvorinformation.pdf. Již dnes tak rakouští nakladatelé například vědí, že jejich stát vydá v příštím školním roce 2010/11 na jednu hlavu gymnazisty 170, – euro (Poznámka pro našeho daňového poplatníka – u nich 4500, – Kč, u nás nula!). Vynásobením počtem žáků je tak přesně dán rozpočet, o který privátní sektor soutěží.

Podobně je tomu ve Finsku, kde jsou každoroční výdaje na žáka ještě vyšší  (v roce 2008 to bylo 191, – euro). V praxi to znamená, že v obou zemích zůstávají učebnice ve všech ročnících všech stupňů žákovi (u nás pouze v první třídě, a to ještě většinou pouze slabikář). Dochází tak k absolutní výměně všech učebnic každým rokem. Bylo by ode mne samozřejmě troufalé tvrdit, že toto opatření je důvodem toho, že je Finsko na špici vzdělávání nejen v Evropě (jedná se o jedinou zemi na světě, která se trvale umisťuje na prvních místech ve všech třech kategoriích ve srovnávacích testech PISA!). Těch faktorů je samozřejmě více a nepochybně je to i o penězích. Finové např. investují do školství zhruba 7,5 % svého HDP, což je téměř dvakrát tolik ve srovnání s námi. Nicméně ale i na rozumné investici do nákupu profesionálního obsahu něco bude.

Pokud se čtenář zamyslí nad tím, proč to ti Finové dělají, dává to smysl (mně ano, ale připouštím, že někomu možná ne). Každoroční výměna všech učebnic je totiž výhodná pro všechny subjekty. Žákovi zůstávají učebnice po dobu celého studia, takže se může k probrané látce v čase kdykoliv vracet. Dobrý učitel může vyměnit učebnici za jinou každý rok podle situace, kterou ve škole aktuálně má, případně tehdy, pokud předcházející není dobrá. Líný učitel, který „vaří“ z jedné přípravy patnáct let, se nemůže rodičům vymlouvat na to, že nejsou na učebnice peníze, jak tomu je u nás. Rodiče tak mohou vyvolávat příznivý tlak na učitele, aby byly školní pomůcky „up to date“. Pro soukromý sektor to znamená jasně deklarovanou velikost trhu, která tak způsobuje zájem firem investovat do vzdělávacího sektoru. Ale zároveň na druhé straně jasně deklarovanou nejistotu, že se musejí každý rok o svého zákazníka prát. Což zpětně vytváří tlak na kvalitu produkce a její příznivou cenu. A rodič alias daňový poplatník je spokojen, že může žít v zemi, kde stát zcela přirozeně spolupracuje se soukromým sektorem, a nevytváří tak ve společnosti dojem, že kapitalisté ožebračují chudé školy, zatímco „stát“ funguje zadarmo.

Pan Brdička: „Jasné je i to, že šířící se fenomén volně dostupných výukových zdrojů nutně bude trnem v oku komerčním nakladatelstvím, zvláště pak těm, které samy sebe vidí jako téměř monopolní distributory digitálních učebních materiálů v celé zemi…“

Vážený pane Brdičko, to snad ani nemyslíte vážně! Když jsem tohle viděl poprvé, tak jsem nevěřil vlastním očím. Kde jste se, prosím Vás, dočetl o tom, že se vidíme jako monopolní distributor? Navíc distributor není ani přesné vyjádření, neboť my jsme výrobci digitálních učebních materiálů. Zatím to spíše vypadá, že jsme trnem oku my Vám. Dost dobře sice nechápu proč a také kde se ve Vás bere ta nenávist, neboť jsem Vás v životě viděl pouze jedinkrát. Možná je to ale proto, že Vaši víru, že si každý učitel má všechno dělat sám, u nás i v zahraničí nikdo příliš nesdílí.

Celou diskuzi jsem bral spíše jako užitečné tříbení názorů, než jsem došel k této větě: „…a pokoušejí se dokonce i suplovat stát definováním vzdělávací koncepce „pro 21. století“. To poslední by si stát a spolu s ním celá občanská společnost neměla dát líbit.“

To už je opravdu síla. Prosím Vás, v čem suplujeme stát? Tím, že na vlastní náklady vyvíjíme, vyrábíme a nabízíme školám vlastní výrobky? Tím, že na vlastní náklady pilotujeme nasazení informačních technologií na základních školách? A co by si „občanská společnost“ neměla dát líbit? Učebnice, které dostaly druhou a třetí cenu v prestižní soutěži Best European Schooolbook Awards na loňském Mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu? Nebo to, že jsme poskytli spolu s našimi partnery (Intel, Microsoft, HP a AV Media) téměř tři čtvrtě milionu korun a sponzorsky koupili třem třídám šesťáků netbooky, jejich učitelům notebooky a interaktivní tabule a všem poskytli zdarma učebnice a výukový software? Že jsme z privátních zdrojů zaplatili to, co by měl platit stát? Za to, že platíme nemalé finanční prostředky Vašim kolegům z fakulty (která je navíc oficiálním partnerem projektu!) za výzkum efektivnosti výuky v digitálních třídách ve srovnání s klasickou třídou? Za to, že chceme, aby byl tento výzkum na zúčastněných komerčních subjektech nezávislý? Za to, že chceme, aby se evropské fondy, když už v téhle zemi jsou, vydávaly efektivně a neplýtvalo se s nimi? Za to, že máme všichni své děti v českých školách a chceme, aby se vzdělávaly lépe?

Vážený pane Brdičko, je mi z Vás opravdu smutno. Dosud jsem Vás považoval za odborníka s docela zajímavými názory, i když jsem se vším, co jste publikoval, nesouhlasil. Výše uvedenými invektivami jste se bohužel sám deklasoval z vysokoškolského pedagoga na demagoga odtrženého od reality české základní školy.

Vážený pane Neumajere, Vaše dítě DUM je v zásadě dobře udělaný internetový portál pro učitelskou veřejnost. Vaše mladické pomýlení ovšem spočívá v tom, že není zdarma. Na základě dvaceti let působení v soukromé firmě, která dodává veřejnému sektoru, jsem došel k následujícímu závěru:

Pokud poskytuje soukromý subjekt jakoukoliv službu či zboží škole (bez předchozí státní zakázky shora), dělá to na své vlastní riziko. Stát prostřednictvím školy nakupuje pouze jeden z nabízených produktů, které na trhu jsou. Riziko neuplatnění služeb či zboží na trhu jde ZCELA na vrub privátního sektoru. Vzniklé tržní prostředí pak zpětně pozitivně působí na kvalitu nabízených produktů i na jejich ceny. V případě, že stát sám začne přímo financovat prostřednictvím různých dotací či grantů vznik konkrétních produktů, nebo dokonce začne sám podnikat, dochází zpravidla k neefektivnímu vynakládání státních prostředků, deformaci trhu a následnému zhoršení kvality zboží a služeb.

Vzdělaným ekonomům se omlouvám za možné nepřesnosti definice, ale snažil jsem se spíše shrnout své životní zkušenosti s tématem naší diskuze, tj. zda je pro daňové poplatníky efektivnější mít vzdělávací obsah „zadarmo“, ve skutečnosti hrazený formou mezd učitelů a různých grantů či dotací, nebo je pro ně výhodnější ho nakupovat profesionálně zpracovaný (jedno, zda v papírové, či digitální podobě) na volném trhu za transparentních podmínek.

S rčením klasika, že NIC NENÍ ZDARMA, přeji všem čtenářům hezký den.

Jiří Fraus

Jednatel

Nakladatelství Fraus, s.r.o.