Jakub Rolčík: Od ČSSR k České republice: Trnitá cesta od gulášového socialismu k mafiánskému kapitalismu

Autor v článku na Britských listech popisuje i zkušenosti z českého školství: Po letech všech těch reforem vzdělávacího systému a respektování „osobnosti dítěte“ k nám na Přírodovědeckou fakultu nastupují ke studiu molekulární biologie studenti, kteří nezvládají procenta. Když jsem s nimi letos na začátku semestru počítání s procenty probral a připomenul (bez nejmenší stopy výčitky), že jde o učivo šesté třídy základní školy, reagovala jedna ze studentek podrážděně: „Ale to po nás přece nemůžete chtít. Vždyť je to tak dávno, co jsme to brali!“


Z článku na Britských listech vybíráme:


V sedmé či osmé třídě zkoušela tato paní učitelka někoho z obecného přehledu. Doslovné znění prvních položených otázek a následných odpovědí si nepamatuji, není ale podstatné. Zkoušený hoch se nechal ukolébat ke schematickým reakcím a závěrečný řetězec otázek a odpovědí zněl asi takto:

- Která země je největší? – Sovětský svaz.
- Kde se těží nejvíce uhlí? – V Sovětském svazu.
- Kde je nejrozvinutější průmysl? – V Sovětském svazu?
- A proč budujeme v Sovětském svazu a v socialistickém bloku rozvinutý průmysl? – Abychom předehnali Západ.
- A daří se nám to? – Daří.

PRÁSK! I ti z nás, kdo nepřítomně koukali z okna, se probudili, když naše třídní udeřila pravicí do katedry: „Nedaří! A jestli mi tady ještě jednou bude někdo bez přemýšlení papouškovat, jak je všechno v Sovětském svazu největší a nejdokonalejší, vyrazím s ním dveře!“ Psal se rok 1986; a naše učitelka zeměpisu – „opora totalitního režimu“ – nám „v nejhlubší totalitě“ říkala jasně, že nemáme věřit každému ideologicky předpojatému žvástu; a hlavně: že máme kriticky myslet! (...)

Když jsem se s ní před rokem a půl viděl naposledy, byla paní učitelka T. unavená. Věděl jsem už, že ji dnes provází pověst ještě horší než před listopadem 1989. Důvod byl nasnadě: pořád chtěla, aby žáci uměli; a pořád chtěla, aby dělali to nejtěžší – používali vlastní rozum. „Nebaví mě to,“ řekla mi, zatímco kolem nás proběhla smečka řvoucích sedmáků. „Opravdu mě to nebaví. Já si nemohu pomoci, ale v tomhle věku ještě člověk nemůže vědět, co má chtít; a musí být někdo, kdo jej v tom pubertálním tápání vede. Ale sám to vidíš – dnes už po nich nesmíš nic chtít a ani na ně nesmíš zvýšit hlas, protože tím se prý děti traumatizují.“


Musel jsem jí tehdy dát za pravdu; a dnes ještě více, než před rokem a půl. Po letech všech těch reforem vzdělávacího systému a respektování „osobnosti dítěte“ k nám na Přírodovědeckou fakultu nastupují ke studiu molekulární biologie studenti, kteří nezvládají procenta. Když jsem s nimi letos na začátku semestru počítání s procenty probral a připomenul (bez nejmenší stopy výčitky), že jde o učivo šesté třídy základní školy, reagovala jedna ze studentek podrážděně: „Ale to po nás přece nemůžete chtít. Vždyť je to tak dávno, co jsme to brali!“

Vím o případu z konce 70. let, kdy se učitelka češtiny pohádala s ředitelem gymnázia: „Je mi jedno, že jde o syna tajemníka Okresního výboru KSČ! Jednou zkrátka neumí a z češtiny dostane pětku, i kdyby se celý OV KSČ stavěl na hlavu!“ Ředitel byl nakonec nucen ustoupit a dotyčný syn komunistického funkcionáře musel maturitu opakovat.

O třicet let později slyším stížnost češtinářky z téhož gymnázia: „Neuměl nic. Komise už byla rozhodnuta, že si maturitu zopakuje. Pak ale přišel pan ředitel a řekl, že to nepřipadá v úvahu. Otec dotyčného studenta je totiž sponzorem naší školy.“ Student nakonec dostal čtyřku. „Jsem ráda, že už půjdu do důchodu,“ uzavřela naši rozpravu ona češtinářka.