Tomáš Malina: "Paní učitelko" po dvaceti letech (napsáno 17. listopadu 2009)

Několik dní po 17. listopadu 1989 se leckde ve školách objevil plakát znázorňující naondulovanou kantorku obklopenou kroužkem dětí doprovázených nápisem "Paní učitelko, už nám nemusíte lhát!" Vypadalo to jako trochu prostořeká, ale v podstatě výstižná reakce na tehdejší poměry v českém (československém) školství, a nebudila větší pozornost než jiné podobné transparenty revoluční doby. Teprve s odstupem času se ukazuje, že ten plakát předpověděl i další vývoj české školy.


Na prvním místě odhalil, co si česká veřejnost o učitelích/kách myslí: jsou to poněkud afektované bytosti, jejichž ochota posluhovat aktuálnímu režimu je nepřímo úměrná jejich schopnosti držet prst na tepu doby. První polistopadoví ministři školství se podjali úkolu vytvářet nový profil svého resortu a oscilovali od nepokrytého obdivu k prvorepublikové škole (Milan Adam, Petr Piťha) k filosofujícímu étosu semidisidentského prostředí (Petr Vopěnka). Mezitím učitelství čelilo prudkému poklesu společenské prestiže: stalo se jedinou duševní profesí, v níž se nedaly vydělat velké peníze. Svou roli sehrála i dřívější personální politika ve školství 70. a 80. let: potřeba obsloužit zvýšeným počtem pedagogů děti z husákovského baby-boomu šla ruku v ruce s ideologizujícími požadavky normalizační éry.

V první polovině 90. let se jako hlavní cesta k nápravě české školy prosadila humanizace školství v duchu obecných i speciálních lidskoprávních norem, namnoze přejímaných z mezinárodních standardů i konvencí. Začaly vznikat první soukromé a církevní školy, které však v tomto ohledu nebyly jedinými průkopníky (viz např. úspěšná, "uživatelsky příjemná" veřejná ZŠ Londýnská v Praze).

Stranou pozornosti však zůstaly jiné, obecnější vývojové trendy, které do pedagogického světa dorazily - ve srovnání s jinými oblastmi - se zpožděním. Na prvním místě se jednalo o zásadní proměnu paradigmatu věd o člověku, které se od konce 20. století výrazně posunuly ze sféry humanities do světa social sciences. Nepochybně tu šlo o kombinaci několika faktorů, z nichž uveďme jen namátkou: spojily se (1) snaha matematizovaně zpřehlednit náhle propojený a přitom multipolární svět, (2) využívání prudkého nástupu komputerizovaných technologií a (3) v českém akademickém prostředí i obliba pozitivismu, který byl - pro nízký obsah explicitní ideologičnosti - před Listopadem jedinou tiše trpěnou alternativou marxismu.

Většina učitelské obce na tyto proměny zprvu reagovala lhostejným nezájmem, ačkoli se s jejich konkrétními projevy začala brzy setkávat např. ve formě ministerských projektů od časů Ivana Pilipa nebo v podobě výsledkových žebříčků testů PISA.

Druhou významnou proměnou se stalo zahájení demontáže evropského sociálního státu, který po pádu totalitních režimů na kontinentu ztratil v očích nadnárodních ekonomicko-politických struktur své opodstatnění. Vznikl tlak na přizpůsobení veškerých oblastí veřejného života, a tedy i vzdělávání, tomu typu tržního prostředí, jenž převládá ve firemním světě (výmluvným svědectvím tohoto trendu je název operačního programu, jehož prostřednictvím české školství čerpá prostředky z Evropského sociálního fondu: Vzdělání pro konkurenceschopnost). Podrobněji o situaci např. v publikacích Jana Kellera a Lubora Tvrdého Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (Praha 2008) a Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti (Omyly společnosti vědění; Praha 2008).

Výsledkem tohoto vývoje se stala - po několika letech volnosti, během nichž si čeští žáci poprvé vyzkoušeli, že s novými učebními plány snadno drží krok se světem - opětovná vzrůstající inherence státu nejen do chodu vzdělávacích institucí, ale také do obsahu vzdělávání. V době, kdy nositelé tohoto procesu potichu dobývali na svém tažení první kóty, čeští učitelé řešili spíše své existenční problémy (viz kratičká stávka v r. 2003), ovšem bezúspěšně, neboť vzdali úsilí o vybudování razantních odborů i profesní komory a nedokázali si vytvořit ani oporu v médiích. Výmluvné je srovnání nynějšího postavení učitelů a lékařů, ačkoli obě profese začínaly v r. 1989 z podobně slabé pozice.

Zároveň sice narůstala poptávka po zvýšení kvality i kvantity učitelské práce, ovšem sami kantoři se stali spíše obětí tohoto vývoje. Jestliže dnes dochází k úspěšnému prolamování takové sociální vymoženosti, jakou byla od r. 1918 osmihodinová pracovní doba, je jasné, že učitelé jsou žádáni jako kvalifikovaní dohližitelé na mládež ohroženou kriminogenními vlivy, zatímco rodiče neustále pracují (podobně jako před Listopadem trávili čas na brigádách a schůzích). Na učitele se kladou fakticky nesplnitelné nároky (o tom např. Václav Mertin v Rodině a škole 8/2007): měl by být odborníkem ve svých aprobačních předmětech, měl by být kvalifikovaným pedagogickým psychologem i didaktikem, měl by zvládat základní úkony v administrativě i účetnictví, měl by umět komunikovat s médii i policií a měl by být poučeným uživatelem IT technologií. Direktivní tlak na dodržení všech těchto požadavků, vyvíjený ze všech stran, od rodičů, zřizovatelů i inspekce, však vede k tomu, že běžný učitel se stává upachtěným broukem Pytlíkem, který zkrátka nikdy nemůže být ve své třídě takovým suverénem, jako je lékař ve své ordinaci nebo truhlář ve své dílně. Veřejnost zpravidla vytuší, že mnohý kantor za těchto podmínek není nenahraditelným specialistou, ale spíše v mnoha oblastech tuctovým diletantem, a prestiž jeho profese se dále propadá.

Otvírají se tedy - avšak prakticky se neřeší - otázky po novém oborovém definování pedagogiky (zdá se, jako by se vytratila: v médiích se k otázkám školní edukace vyjadřují psychologové, sociologové i statistici, občas dostane slovo učitel z praxe, ale akademičtí pedagogové jako by vymřeli - jsou vůbec ještě potřeba?).

Za těchto okolností je snadné obvinit prakticky jakoukoli školu a jakéhokoli učitele z nízké kvality dosahovaných výsledků, tím spíše, že tyto výsledky mohou být formulovány jen vágně. Tak vzniká ideální předpolí pro poslední úder zastánců edukačního trhu: přicházejí unifikované zkoušky, jimž má být podrobována celá populace studentů (ale fakticky i učitelů). Nejdále pokročily práce na unifikované maturitě: v současné době probíhají školení středoškolských učitelů pro role zadavatelů i hodnotitelů. O celé věci bylo napsáno a řečeno již velmi mnoho, a proto jen připomeňme jedno ze sporných míst:

Unifikovaná maturita má plnit zároveň dva úkoly: diagnostikovat spodní hranici přijatelné úrovně (odhalit špatné studenty i školy) a zároveň týmiž prostředky najít studenty i školy špičkové. Zkouška má z tohoto důvodu sice dvě úrovně, ale ty jsou odlišeny jen kvantitativně, nikoli formálně a strukturálně.

V testové (vlastně kvízové) části zkoušky se maturanti budou setkávat s neprovázanou tříští úkolů zbavených étosu i jakéhokoli dalšího smyslu. Zároveň je bude nejen test (v multiple-choice podobě nebo s doplňováním jednoduché, pro všechny závazné odpovědi), ale hlavně celá předchozí výuka přesvědčovat, že i na ty nejsložitější otázky existuje jen jedna, nezpochybnitelná odpověď. I vyšší úroveň se odlišuje pouze tím, že je detailnější. Aby úspěšných řešitelů nebylo mnoho, vyžaduje i velmi specializované znalosti: známý je případ jednoho ze cvičných testů CERMATu, v němž měl úspěšný maturant pracovat s gramatickým pojmem supletivnost, který je např. v akademické bohemistické publikaci Marie Čechové a kol. Čeština - řeč a jazyk (Praha 2000) zmíněn jen jednou.

Pro ústní (rovněž unifikovanou) část zkoušky z češtiny mohou studenti pro nižší úroveň přečíst méně knih, ale i u vyšší úrovně má učitel zakázáno např. zadávat studentovi jako úkol srovnání předložených beletristických textů dvou různých autorů (např. Jiráska a Durycha nebo Máchy a Tyla). A u písemné práce z téhož předmětu hodnotící učitel ani u vyšší úrovně (rozdíl úrovní je opět jen v požadované délce slov a v počtu nacvičených žánrů) nesmí udělit body za originalitu a nadstandardní přístup. Zato se slibuje, že žebříček škol i studentů (podobný sportovní lize nebo hitparádě výrobků) bude mít motivační účinky a studenti budou lépe připraveni pro potřeby praxe, mezi nimiž se na čelném místě uvádějí také potřeby zaměstnavatelů (viz http://www.novamaturita.cz/); tento trend si již v Evropě získal označení marketization of education (s definičním vymezením Public schools for private ends).


Obzvlášť výmluvným dokladem o rizicích tohoto vývoje je nová maturitní vyhláška a probíhající školení středoškolských pedagogů: cílem je minimalizovat rozhodovací pravomoci učitele ve prospěch centrálních kritérií, což v konečném důsledku znamená devalvaci předchozího učitelského univerzitního vzdělání.

Jednotná zkouška má řadu zastánců, kteří svůj postoj zdůvodňují - jak jinak - ekonomickými hledisky: aby do školství netekly peníze bez následné kontroly výsledků. Unifikovaná zkouška však bude mít smysl jen jako obdoba zápočtu, který bude nastaven podle spodní hranice normy vyžadované státní politikou ve vzdělávání (ve smyslu opravdu základních dovedností). Horní hranice by měla být ve svobodné škole - a ve svobodné společnosti - zcela otevřená.

Před dvaceti lety jsme přivítali zrušení centrálních zkoušek jako pohřeb nejedlovské jednotné školy. Dnes jsme v situaci, kterou si tenkrát mnozí z nás ani nedovedli představit. Kantorce z revolučního plakátu můžeme nyní prozradit: "Paní učitelko, zase po vás chtějí, abyste posluhovala." A jak to bude dál? Naštěstí (dá-li se to tak říci) máme o tom již delší čas výstižnou zprávu:

"Ano, jsou jakžtakž vzdělaní; ale tím jsou ještě omezenější, neboť si osvojili z lidské civilizace jen to, co v ní je průměrné a užitkové, mechanické a opakovatelné. Stojí po boku lidstva jako fámulus Wagner po boku Faustově; učí se z týchž knih jako lidský Faust, jenom s tím rozdílem, že jim to stačí a že v nich nehlodá žádná pochybnost. To nejhroznější je, že rozmnožili ten učelivý, hlupácký a sufizantní typ civilizované mediokrity ve velkém... Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu... U svého žáka a sluhy se bude Faust učit tajemství úspěchu a prostřednosti." (Karel Čapek: Válka s Mloky).