Ministerstvo školství připravuje sčítání romských žáků na středních školách. Informují o tom středeční Lidové noviny. Údaje, kolik romských dětí ze základních škol pokračuje v dalším studiu, v Česku zatím neexistují. Ministerstvo chce také změnit takzvaný informovaný souhlas, který musejí rodiče podepsat v souvislosti s přestupem dítěte do praktické základní školy. Tento dokument bude nově také v romštině.
Nejčtenější články
Česká škola - portál pro ZŠ a SŠ
Česká škola poskytuje svým čtenářům diskusní prostor k vyjádření názorů na školskou problematiku. Tyto příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem redakce České školy a jsou uveřejňovány jako podnět k dalším diskusím.
Obsah článků nemusí vyjadřovat stanovisko redakce nebo vydavatele Albatros Media, a.s.
Tento server dodržuje právní předpisy
ISSN 1213-6018
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
Tento server dodržuje právní předpisy
o ochraně osobních údajů.
ISSN 1213-6018
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny se společností Google. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie.
13 komentářů:
Definice Roma jako osoby, která se "za Roma sama považuje, aniž by se k této příslušnosti za všech okolností hlásila, nebo je za Roma považována významnou částí svého okolí" je naprosto debilní a připomíná norimberské zákony. Podle stejné definice by bylo možné stejně tak statisticky nahánět Židy, komunisty, lesby či gaye a hromadu dalších zástupců minorit. Výsledkem bude přesné zachycení nepřesných čísel ve stylu známé anekdoty o lži, která je trojího druhu.
Záměrná, nezáměrná a statistika.
To by sem rád věděl, kdopak je tou významnou částí okolí, která bude Roma považovat za Roma.
Domovní důvěrníci a pančelky ve škole, kam chudák Rom chodí?
Nemějte obavy kolego, statistické údaje budou velmi přesné. Rozpoznat Roma od neroma dopoledne ve škole je poměrně snadné, určitě snadnější, než o půlnoci v podchodu před nádražím...
Počkejte až to praskne. Bez výčitky pověsím každýho Roma, kterej mi přijde pod ruku. A já mám o nich přehled, pane Daniel, víte? Já mám totiž na starosti sčítání Romů na naší škole. U mě se nikdo nebude moct zapřít…
Giňovci jsou romská rodina z Opavy. Hudební tradici si předávají z generace na generaci. Kapela má čtyři členy. Nejmladšímu členovi je 11 let a na cimbál se učí hrát teprve jeden a půl roku pod dohledem svého strýce Vojtěcha, který je také cimbalista. Vojtěch starší a Jiří Giňa hrají na housle. Nejraději hrají vlastní skladby, které vycházejí z tradice šarišké a kojatovické písně, které před lety s sebou při odchodu ze Slovenska přinesl jejich otec. Rodina je původem z oblasti Prešova a v České republice je známa tím, že nejvíce drží hudební tradici. Líbí se jim také hudební tradice maďarského a rumunského romského folklóru.
Hrají u příležitosti rodinných oslav, rádi by se hudbě věnovali profesionálně, ale, jak řekl Vojtěch, je to obtížné, protože se jim ještě nepodařilo nic vydat.
Na otázku, zda se v Opavě cítí bezpečni, nám Vojtěch řekl: „Všudypřítomný rasismus je tím hlavním důvodem odchodu Romů do zahraničí. Ekonomické důvody jsou pouze výmluvou politiků,” a dodal: „Moje sestra žije v Anglii, já o odchodu vážně uvažuji, nejsou tady dobří lidé. Cítím se být člověkem, ne Čechem nebo Romem.”
Giňovce si je možné občas poslechnout v opavské čajovně Bludný kámen. V ostravském rozhlase pod vedením Jana Rokyty se jim podařilo nahrát CD, které by mělo vyjít v nejbližší době.
Velká nad Veličkou – V první polovině minulého století přišli na Horňácko Romové. V jedné z deseti zdejších obcí, v Lipově, se usadil Bartoloměj Kubík. V té době jistě nikdo neočekával, jak tento rod kovářů a muzikantů ovlivní horňáckou muziku.
Bartolomějovi synové se usadili v dalších obcích; Josef ve Velké nad Veličkou, Jan v Hrubé Vrbce. Vznikly tak dvě větve rodu. Muzikantská tradice byla živější u velických Kubíků, odkud pocházelo několik vynikajících primášů. Prvním byl již Bartolomějův syn Josef, dnes nazývaný Jožka Kubík I. Z velické větve rodu pocházeli také Jožka Kubík II. a Jožka Kubík IV., nazývaný Filík. Do jaké míry oni ovlivnili horňáckou muziku, příliš zmapováno není. Možná i proto, že ve vrbecké větvi rodu v tomto století vyrostl nejslavnější z romských horňáckých muzikantů – Jožka Kubík III. (1907-1978). Je to také jediný Rom, který má v České republice sochu. Vlastně dvě – jednu ve Strážnici a druhou u větrného mlýna v Kuželově.
Když někdo hovoří o významu Jožky Kubíka, obvykle použije jeden příklad: „Na Horňácku se odedávna Cikánům a starým pannám tykalo, jemu se říkalo Majstr.” Jak se začalo toto oslovení používat, vzpomíná v průvodním slovu k CD Dalekonosné husle Dušan Holý: „Muselo se dost vyjímat, když jsme s bratrem jako děti začali na otcův popud říkat Joženovi s uctivým vykáním Majstre. A jak se ukázalo, byl titul zvolen dobře. Ujal se.”
Na hudební výraz Jožky Kubíka měla bezesporu vliv vlastní rodová tradice. Jožku Kubíka II. poznal velmi dobře. Silně se projevil i vliv hudců selských. Majstr vzpomínal, že jako děcko chodil poslouchat pod okna rodovou muziku Ňorků. Od patnácti byl primášem vrbeckých lipárů. Od poloviny dvacátých let pak nejčastěji byl zván hudci velickými, kde na něj nejsilněji zapůsobil primáš Martin Miškeřík (1875-1959).
Při formování muzikantské osobnosti se silně projevily i nehorňácké vlivy. Rod Kubíků udržoval vždy dobré vztahy se západoslovenskými Romy a Jožka Kubík obdivoval cimbálovou muziku Samka Dudíka.
Silným impulsem pro další rozvoj byla vojenská služba v Michalovcích, kde se blíže seznámil s cimbálovou hrou, rozšířil si repertoár a přišel do styku s technicky dokonalejší hrou slovenských cikánských primášů. Po zakoupení rádia také velmi poslouchal maďarské cikánské kapely .
Jméno Jožky Kubíka se postupně stalo na Horňácku legendou. „Té surové horňácké muzice vtiskl jakousi takovou cikánskou jemnost. A navíc ji obohatil o cimbál, a housle hrály druhý hlas až dokonce tercii, takže ta muzika byla po té stránce harmonické bohatější. Jeho styl hry se ujal. Aj rodilí Horňáci ho akceptovali,” říká jeden z mladých velických primášů Mirek Minks.
Vliv Jožky Kubíka je dnes v horňácké muzice všudypřítomný. „Staré styly velických Miškeříků, už vůbec nemluvě o Trnově muzice, nikdo nezná. Kubíkova muzika byla poměrně dost dokumentována. Navíc známý primáš Martin Hrbáč přijal styl Jožky Kubíka. Když to řekneme natvrdo, přejímá jeho cifry, jeho názorové a výrazové prostředky s tím, že to aplikuje na nové věci. Ale ten přínos je diametrálně odlišný. Kubík je tvůrce Horňácka skutečně s cikánským citem. Jožena byl jenom jeden a ten jeho obrovský talent spočívá v umění podchytit základní rysy selské muziky a citlivě to skloubit s tím cikánským. Ale když to posloucháš, tak ono to není cikánské, ale je to originální barva. Zatímco ta selská hudba, jak to přesně vystihl Dušan Holý, byla drsné pohlazení, tak toto bylo pohlazení. Teď je rok 1999 a většina mladších horňáckých muzik přejímá styl dalo by se říct Hrbáčovský, ale pokud po tom jdeme dál, tak vlastně Kubíkovský,” tvrdí Minks.
O tom, jak si romských muzikantů v Hrubé Vrbce a ve Velké nad Veličkou považovali, svědčí i kniha Ctibora Nečase Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Jde říct, že jim jejich muzikantské umění zachránilo život. Ve svém vyprávění se Antonie Angrová ze Strážnice zmiňuje o tom, jak vrbečtí a veličtí muzikanti byli uchráněni před transportem do Osvětimi. „A fčíl došli Němci a viděli, že sme opravdu všecí šikovní. Tak jeden, ten vysoký, nám říkal: Jedného z každej obce si vyvolte, nejstaršího, to si určite mezi sebú, a ten nech ide k telefónu a zatelefonuje na každú svoju obec. A léci dojedú pro vás, tak si vás možú vzít dom. Jedině dojeli Vrbčané a Veličané, nastrójení, jak když idú na slavnosť, v krojoch, v kamizolách. A dojeli ale štyré místo jedného. Tých vrbeckých vzali všeckých. Chceli napřed jenom Jožku Kubíka, ale ona prosila, aj klekla na kolena, a oni potom aj ju vzali dom, tú jeho ženu. Velických vzali také. Ale z Kněžduba nedojel nikdo, z Petrova a z Lipova nikdo, ze Strážnice taky nikdo, tých transportovali. To nedělali enom Němci, ale aj naši lidé. Nechceli mět tú cigánskú honóriu. Nedá sa nic dělat, bylo to tak.”
Zatím poslední výrazné muzikantské osobnosti tohoto romského rodu pocházejí z velické větve. Byli jimi Josef Kubík IV., zvaný Filík a Jan Kubík. „O Jožkovi Kubíkovi IV. se píše, že to byl kontráš a primáš. Já ještě dodám, že to byl vynikající cimbalista. Nikdy neměl svoji muziku, nikdo přesně neví, kde se vlastně naučil hrát, ale měl velice silné výrazové prostředky. Byl to talent nijak vyhraný, ale bylo to prostě v něm.
Pak byl ještě Jan Kubík z velické větve, bratr tohoto Jožky Kubíka. Ale obecně se ví, že jeho otcem byl Jožka Kubík III. Primáš Jožka Kubík byl tedy otec Jana Kubíka, vynikajícího kontráše. Já jsem ho zažil v jeho pozdějším věku, kdy tady vznikla studentská muzika, ve které hrával. Vynikající basista. Jediný skutečně autentický basista s vynikajícím smykem a harmonickým cítěním. Už umřel. Ale neznám lepšího basistu, který by tady byl,” zhodnotil zatím poslední dva významné muzikanty Minks.
Dnes to vypadá, že v rodě Kubíků muzikantská tradice vymírá, anebo alespoň spí. Mnoho lidí vkládá naděje do vnuka Jožky Kubíka IV., desetiletého Peti. Dnes je ještě brzy na to, říct, zda z něj vyroste stejná muzikantská osobnost, jako z jeho předků, ale jeho otec Petr své děti k muzice vede. S hraním začíná i jeho mladší syn Pavel. Jinak celá rodina žije normálním životem, jak už to na Horňácku bývá. Za Romy se považují, i když romštinu jako svůj jazyk rod Kubíků opouštěl již v první polovině století. Nadále se udržují tradiční kontakty s myjavskými Romy, odkud pochází i manželka Petra Julie. Taktéž z romské muzikantské rodiny. Na rasismus si ve Velké nestěžují. „Tady ne. Ale když jsem přijel do Brna, hned mě skinheadi otravovali,” poznamenal Petr Kubík.
Jozef Fečo naší romské hudební scéně v 70. – 80. letech přispěl plnou pokladnicí svých romských písniček. V uvedené době se těšil velké popularitě, která byla k prospěchu všem Romům. Se svojí hudební skupinou se zúčastnil bratislavských hudebních slavností Bratislavská lyra, kde získal veliké sympatie a těšil se z nekonečných aplausů, ze kterých jsme měli radost také my, Romové. Dnes už, coby dědeček, nechtěl být zpovídán, ale nakonec s rozhovorem souhlasil.
Na otázku, kde se narodil, odpověděl rýmem „vypadáš jak krokodýl“ a velice slušivě se smál s poznámkou: „Poražilo ce tu, u nas na vychodze v dzedzine Lúčka, okres Bardejov.“ Říká, že žil v osadě, kde Romové žili na lepší úrovni než v dědině gádžové. Jožko chodil do základní školy v Lúčce a hru na housle studoval v Kracinovcích u profesora Karla Božiče. Pochází z bohaté rodiny. Za první republiky jeho děda postavil vilu, která stojí ještě dnes. Obchodoval s prasaty a koňmi až do roku 1945. Otec Jožky Feča v tomto obchodě pokračoval.
V dědině, ve které Jožko žil, se s rasismem nesetkával a rozdíly mezi gádži a Romy nebyly. Na konci roku 1965, těsně před Silvestrem, přijel k rodině do Prahy s úmyslem oženit se. A taky že jo, oženil se s paní Olinou, pořád mladou a velice šťastnou, dnes už babičkou. Dědeček si pochvaloval už také pradědečkovství. Pracoval u lodní dopravy, vykládal lodě. Později se živil muzikou v pražských hotelech a vinárnách.
Jožko je vynikající houslista, velice známý nejen mezi Romy. Se dvěma dcerami, které podědily muziku a talent po Jožkovi, jsou manželé velice šťastní.
Na otázku „máš štěstí v loterii?“, odpověděl: „Vůbec ne, kdybych dnes chytil všechna losovaná čísla, tak zítra určitě zruší sázkovou kancelář. Já vyhrát nemůžu, protože jsem věřící. Čestně vyhrát můžu a proto nesázím.“ Dále říká: „Raději dělám poctivou práci s dětmi, mám orchestr, skládám pro ně písně. Napsal jsem dětský muzikál, který měl už premiéru v televizi, také operu, operetu a píšu také písničky.“ Vím osobně, že některé jeho písně vznikají při různých rodinných sešlostech, oslavách. Perfektně vystihují okamžitou atmosféru, kterou si posléze může Jožko připomenout písničkou. Když jsme mluvili o důvěře k nám Romům a o náplni dětského souboru, který vede jeho paní Olina, rozčilil se a řekl: „Čech vypracuje přesvědčivý projekt pro romské děti a dostane peníze. Cikán udělá ještě lepší projekt na tu samou činnost, hlavně to myslí vážně, a nedostane vůbec nic.“ Zaklel: „Poraži ce tu! Ta co to je?“ A pak s vážnou tváří přiznal: „My Romové si můžeme za to sami a Češi také nejsou bez viny. Uvěřili tomu, že jsme hloupí. Mezi Cikánama jsou také velké osobnosti, Romové mají i dobré vlastnosti, které Čechům nabízejí, ale oni už to neberou a proto je naše situace tak špatná. Rasismus osobně řeším tak, že nechodím na místa, kde bych se s ním mohl setkat. Ale řešení to není.“
Souhlasil jsem a pak jsme mluvili o věcech příjemnějších. Byly to jeho písničky, kterých má přes dvě stě. Některé z nich znárodněly, zlidověly, také je zachovává Muzeum romské kultury v Brně. Dnes píše básně v romštině, o které říká, že je to velice krásná a závidění hodná řeč. Sám se ji naučil až po svém příchodu do Prahy. Jeho básně jsou mottem mnoha romských výstav, plakátů, romské literatury a také se přednášejí na různých kulturních akcích.
Kdo se osobně potká s Jožkou, nezapomene. Je to vynikající člověk, manžel, otec, dědeček, pradědeček, přítel, velice dobrý kuchař, spisovatel, scénarista, hudební skladatel, vynikající houslista, no prostě živel. Baro lavutaris.
Andaj loš avel vej bacht
Pracoval se mnou jeden Rom, jménem Jožka. Neprozradím vám odkud byl, postačí, když řeknu, že jsme spolu pracovali na stavbě. Jezdili jsme autem pro písek, který jsme lopatami nakládali z řeky Hornád. Jožka byl pracovitý. Do práce chodil jak se patří a gádžové si ho nemohli vynachválit. Musím vám ale prozradit, že se mi na něm přece jen něco nelíbilo. Připadal mi vystrašený, jako by něco provedl nebo ukradl.
U oběda jsme seděli všichni společně, jen on byl stranou. Nikdy jsem neviděl, co jedl. Zatímco on jídlo skrýval ve dlaních, my ostatní jsme opékali na ohni slaninu, klobásu nebo kus masa a přikusovali placky nebo chleba.
Jednou za mnou přišel, že bude mít v rodině svatbu a proto potřebuje muziku. Odpověděl jsem mu s obavou: „Jožko, nevím co se u vás hraje a jestli vám vyhovím.“ Ale on mi nedal pokoje a řekl: „Tolik let pracujeme spolu, přece mě znáš, tak mi pomoz!“ Měl pravdu. A tak jsem se mu zavázal, že přijdu.
Když jsem řekl muzikantům, kam půjdeme hrát, nastal velký rozruch. Nikomu se tam nechtělo. „K Dupkům ne!“ odpověděli. I ostatní Romové nás varovali: „Nechoďte tam! Kdo ví, jak to s vámi dopadne! Najíst nedostanete a ještě vás zmlátí!“ Nerozuměl jsem tomu, proč mě tak všichni varují. Znal jsem Jožku jako dobrého kamaráda.Moje žena mně hrozila válkem, házela po mně kamení a nadávala: „Vedle mě spát nebudeš! Nechci v baráku vši a blechy!" Nevěděl jsem, co po mně chce. Chodil jsem hrát všude možně a nikdy tak nevyváděla.
Slíbený den svatby přišel a já jsem musel jít. V sobotu brzy ráno, děti ještě spaly, jsem se oblékl, a to už muzikanti stáli před domem a kouřili. Když jsem odcházel, manželka na mě ani nepromluvila. „Jdeme," říkám muzikantům, „máme před sebou dalekou cestu."
Byl krásný den, slunce svítilo naplno, ptáci zpívali, žáby se ozývaly v mokřinách a jakýsi sedlák už oral. Ve vzduchu bylo plno vůní rána, vody, kvítí, trávy a lesa. Byl jsem plný radosti a také se těšil na očekávaný výdělek. Všichni jsme byli oblečeni stejně: černé kalhoty, bílé, škrobené košile. Boty nám jen svítily. Byly naleštěné jako zrcadlo. Lajoš nesl na rameni basu a zůstával stále pozadu. Basa byla těžká.
Viděl jsem to a řekl ostatním: „Zastavte chlapi, zakouříme si." Než jsme si sedli, Lajoš si zapaloval už druhou cigaretu. Kouřil neustále, a proto zůstával pozadu. Zastavili jsme tak nejméně třikrát, než jsme dorazili na místo. Byli jsme celí zaprášení. Jožka už na nás zdáli volal: „Vitajce! Aven andre!" Vidím, že je bos a v oknech domu nejsou skla. Když jsme přišli dovnitř, smrad nás doslova zmrazil. Baripen báro! Pýcha veliká! Žasnul jsem. Manželka stála již u kamen, vybírala si z nosu džuky, ani umytá, ani učesaná. „Seďte, hned se vrátím," říká Jožka. Pootevřenými dveřmi jsem viděl, jak Jožko čúrá na zeď svého domku. Než se vrátil, jeho žena se nás ptala: „Muzikanci, ta co sebe dáce?" Podíval jsem se na hrnce. Vyčnívaly z nich velké kosti. Myslel jsem si, že vaří člověka. Polekal jsem se. Došlo mi, kde jsem.
Jožko položil koňskou kýtu na kozu a rozřezával ji pilou na dřevo. Bože můj, ať mi nic nenabízí, umřel bych! „No, chlapci, vemte nástroje, zahrajem!" vyzval jsem muzikanty, abych zabránil hrozivému pohoštění. Spustili jsme ďábelský čardáš. Hosté, kteří mezitím přicházeli, začali tancovat. Z plechového hrníčku, ze kterého pili všichni, nám nabízeli líh, ředěný vodou. Vzpomněl jsem si při tom na babičku, jak zahazovala hrníček i kýbl s vodou, z něhož se Dupki u nás napili.Všiml jsem si, jak hostům lezou oči z důlků po vypití lihu. Začali na dvorku tancovat. Všichni byli bosi, děti nahé. Jožka rozdával kusy koňského masa jen tak, do ruky, bez talíře, bez nože. Romové tancovali a jedli. Kosti házeli kolem sebe pro psy, kterých bylo všude plno. Romale, takovou svatbu jsem ještě neviděl.
Než se objevila nevěsta, zem dvorku byla udupána a nohy tanečníků zablácené.Všechno a všechny řídil starosta. Byl ze všech nejhloupější. Dirigoval i nás. Vzýval jsem Boha, aby k nám nezamířil s jídlem. Bylo to marné. Přišel: „Však už nehrajte, odpočiňte si a něco zakousněte.“ Srdce se ve mně rozbušilo, když jsem ho slyšel mluvit o jídle. Zvedal se mi žaludek.
Všichni se dívali směrem, odkud přicházela nevěsta a celá její rodina; starosta také, díky Bohu. V tu chvíli na nás zapomněl. V čele toho průvodu šel harmonikář. Tahal měch harmoniky tak silně, že nás čtyři muzikanty nebylo slyšet. Neslyšel jsem žádné tóny písně, jen studené, temné a nic neříkající akordy. Když mladí žádali od rodičů požehnání, přestali jsme hrát. Požehnání trvalo dlouho a tak jsem si myslel - trochu si odpočinu a podívám se, jak tu žijí. Když jsem se vrátil zpět, boty jsem měl od hoven. Jedna stará Cikánka to viděla a s posměchem na mě volala: „Budeš šťastný a bohatý!“ Pomyslel jsem si, co za štěstí to asi bude? Bože, jenom co nejrychleji odsud pryč!
Cestou do kostela nesli Romové nevěstu na rukách, aby se neumazala od bláta. Protože cesta vedla strmým srázem, přidržovali se všichni jeden druhého. Ti, kteří už byli opilí, kutáleli se až ke kolejím vlaku.Byli celí zablácení. Když jsme přišli na hlavní cestu, oklepávali jsme boty i bosé nohy od bláta, takže za námi zůstávala stopa jako od traktoru, který vyjel z blátivého pole.
V kostele Romové vstávali a usedali podle pokynů faráře. Obřad trval dlouho. Romové byli celí nedočkaví, kdy to skončí. Byli rozjaření a chtěli v tom pokračovat. Když farář ukončil obřad, Romové to ani nezpozorovali a zůstali stát. Teprve na pokyn odcházeli. Ženich uhodil nevěstu pěstí do zad a vybízel ji: „Ta, co stojíš pečak (přismáhnutá), už běž!" Rána do zad byla tak silná, že nevěsta zaklela: „Aby tě rakovina sežrala! Svrab a neštovice na tebe! Co to děláš, ty petošu?“ (malý člověk se zadkem hned u pat) Čekal jsem, co se bude dít. Nestalo se nic.
Vrátili jsme se. Měl jsem už tak hrozný hlad, že jsem se sotva držel na nohou. Už i toho koně bych snědl. Hráli jsme a oni opět tančili a jedli ve stoje. Všichni byli opilí a hloupý starosta nejvíc. Donesl nám jídlo.Nikdo z nás se jej ani nedotkl. Starosta to viděl a řekl: „Proč nejíte, to jste tak fajnoví? Hned vás tady pořežu." Polekal jsem se a schoval za ostatní muzikanty. Basista řekl: „Nezlob se, my koňské maso nejíme a jíst nebudeme!" Všichni kolem to pozorovali. Jeden z nich skočil po basistovi a začala mela.
Zbili nás. Basu rozbili, basistu vyváleli v blátě a potrhali na něm krásnou, bílou, naškrobenou košili. Nikdo z nás se výprasku nevyhnul. Peníze jsme nedostali a měli jsme co dělat, abychom utekli. Strmý svah jsme sjeli po zadcích, abychom byli co nejrychleji pryč. Kalhoty jsem měl úplně roztrhané a všichni jsme byli od bláta. Byli jsme žízniví a hladoví a neměli žádné peníze. Nic jsme si nemohli po cestě koupit. Basista měl basu svázanou řemenem. Jak jsme ráno byli čistí, tak jsme teď byli špinaví. Jeden druhému jsme se smáli. Byli jsme rádi, že se vracíme domů.
Kerlas manca buči jekh Rom, o Jožkus. Na kamav tumenge te phenel, khatar has, kerahas jekhetane buči pre stavba. Phirahas vaš e poši andro Hornados. Kidahas la andal o paňi. O Jožkus has robotno manuš. Andre buči phirlas sar pes patrinel, o gadže les ašarnas. Aľe phenav tumenge, mange pes kada Rom igen na zdelas. Has ajso varesavo daradnuto, sar te bi vareso čordžahas, abo sar te bi vareso kerdžahas. Sar has dilos, ta savore chahas jekhetane. Ča jov bešelas avrether pre sera. Ňigda na dikhľom, so chal. Amen pekahas pre jag balevas, kolbasa, abo koter mas kija maro abo marikľi. A jov chalas furt počoral. Na džanavas soske.
Jekhvar avľas pal mande, kaj leske kampel te bašavel. Has les bijav andre fameľija. Phenav leske: „Jožku, me na džanav, so pes ke tumende bašavel a na džanav, či tumenge vihovinava.“ Aľe jov na delas smirom a phendža: „Sem keras jekhetane ajci berš, ta pomožin mange!“ Has les čačo. Avka man leske igirindžom, hoj džava. Sar phendžom le lavutarenge, kaj džas te bašavel, ta buter na kampľa. Ňiko na kamelas te džal. „Kijo dupki na,“ phende. Savore Roma amenge phenenas, kaj odoj te na džas. „Ko džanel, so tumenca odoj avla! Andre bokh merena a mek chudena mariben!“ A me na džanavas, soske mange o Roma den kaja duma. Me ole Romes džanavas ča andal e buči a has bučakro.
Mri romňi man lelas palal le valkoha. Čhivkerlas pal ma o bara a vičinlas: „Aneha mange khere džuva, pušuma! Imar paš mri bul na soves!“ Na džanavas, so mandar kamel. Sem phiravas furt te bašavel a ňigda na kerlas kajsi bida.
Kajča na delas pes ňič te kerel, o lav diňom, ta mušindžam te džal. He avka has. Sombačakro džives sig tosara, o čhavore mek sovnas. Kim man urdžom, imar o lavutara has paš o kher tele o blaka a pijenas cigarekľi. Geľom avri andal o kher a e romňi pre mande aňi na zadikhľa. Phenav: „No, džas čhavale! Baro drom anglal amende, kaj te dodžas!“ Oda džives has baro šukar. O kham imar švicinlas, o čirikle giľavnas, sar džahas pašal o paňi, o žabi kvakinenas a pre roľa o gadžo imar orinlas o poľos le guruvňenca. Tosara šunavas, sar o poľi, o ľuki, o veša pachinen. Has man bari radosca kale dživesestar a tiž mišľinavas mange: „Avla lačhes, zarodava mange varesave lovore.“
Savore lavutara samas urde andro kale cholova a parne nakrochmalimen gada. Pro pindre o topanki labonas, švicinenas. Has sakoneske vigľancimen sar gendalos. O Lajošis ľidžalas e bugova pro phiko a ačhelas furt palal. La bugovatar has strapimen. „No terdžon, muršale, zapijas peske!,“ phendžom. Kim bešľam tele, o Lajošis thodža e bugova pre phuv a imar labarlas dujto cigarekľa. A paľis na birinlas. Kavka ačhľam trival, kim doavľam pro than. O topanki, o cholova has amenge čisto prachos.
Sar doavahas kijo Jožkus, ta imar dural vičinlas: „Viťajce! Aven andre!“ Dikhav o Rom pindrango, andro oblaki šibi nane, andro kher baro khandipen a baripen baro. E romňi paš e bov, kidelas andalo nakh o džuki avri, aňi thodži aňi chandži a imar tavelas. O rom phenel: „Bešen tele, maj avava. Džav avri.“ O vudar has pale a me dikhľom, sar o Jožkus muterel peske pro kher. Kim avľas pale, ta e romňi amendar phučľa: „Muzikanci, ta co sebe dace?“ Zadikhľom pro pira, o kokala terčinlas lendar avri, has ajse bare. Mišľindžom mange, kaj taven manušes. Darandžiľom. Imar džanavas, kaj som.
Významná část svého okolí mne považuje za pěkného pitomce.
Dost se mne to dotýká, protože moc hezký zrovna nejsem.
Okomentovat