Linda Taláčková: Etická výchova 2.

Kdo ji má učit a jak s ní do ŠVP?

Etická výchova učí chování. Plní funkci plošné, ověřené, účinné a relativně levné primární prevence sociálně-patologických jevů. Za dvou podmínek: aprobovaný učitel, výuka každý týden.

Ačkoliv děti dokonce z chování získávají známku, dosud se v našem vzdělávacím systému nezabydlel vyučovací předmět či obor, ve kterém by se praktickým způsobem dobrému chování vyučovalo. Etická výchova je v současných podmínkách ve střední Evropě dosud nejlepším programem, který si s tímto alarmujícím deficitem ví rady (snad od dob zrušení povinného náboženství). Za dvou předpokladů. Pokud je Etická výchova vedena učitelem aprobovaným a pokud je vyučována pravidelně, celý školní rok a celou školní docházku.

Na základní škole, kterou projde většina populace, by měla Etická výchova v rozvrhu dětí zaujímat výsostné postavení. Nemluvě o školách mateřských a středních. Učitelé dnes, tak jak tak, vedle vzdělávání také vychovávají. Můžeme polemizovat, je-li to dobře, můžeme lamentovat nad nezastupitelnou a nedostatečnou výchovnou rolí rodiny. Ať už ale učitelé chtějí nebo nechtějí, množství energie a času ve škole věnují žákovskému chování a prožívání, dohlížejí na sociální interakce, šlechtí mezilidské vztahy, pečují o atmosféru ve škole. Přesto učitel běžně nemá páky, jak dítě vnitřně motivovat k tomu, aby chtělo s ostatními lidmi dobře vycházet. Ani, jak dítě vnitřně rozsvěcovat pro radostné a bezpečné objevování světa, druhých, sebe sama.

Etická výchova se u nás vyučuje na některých základních či středních školách deset let, v zahraničí téměř třicet, a zkušenosti s ní jsou velmi dobré. Školy, od mateřinky po maturitu, po ní do svých vzdělávacích programů sáhnout mohou a nemusí. Tato volitelnost by se d okonce nezměnila ani v případě zařazení Etické výchovy do Rámcového vzdělávacího programu jako dalšího doplňujícího oboru (pozn.: v nabídce doplňujících oborů v RVP G už Etická výchova je). Volba školy tedy závisí jednak na programovém sebeurčení a jednak na tom, zda má v Etické výchově proškoleného pedagoga. V praxi je pak obvykle rozhodující, zda-li ředitel školy už Etickou výchovu na vlastní oči viděl, nebo zda-li o ní slyšel zasvěceně mluvit. Zkušenosti učitelů, žáků a rodičů s Etickou výchovou bývají opravdu přesvědčivé (pozn.: seznam škol, kde Etickou výchovu vyučují na http://www.etickeforumcr.cz).

V případě klíčícího oboru je jen dobře, že Etická výchova není pro školy povinná a že se prozatím šíří po vzoru dobrého příkladu. Nikdo si nepřeje situaci, která připadla na vrub Rodinné výchově, když se tato stala povinnou součástí základního vzdělávání, aniž byl na školách dostatek učitelů v Rodinné výchově aprobovaných, ani k ní přirozeně tíhnoucích. Vyškolených učitelů Etické výchovy je zatím v republice kolem tisícovky a další postupně přibudou. Kde by však najednou bylo možné vzít kantory pro všechny školy? Pro zvlášť delikátní výchovu etickou, potřebujeme zkušené, tvořivé, prosociálně laděné a samozřejmě v Etické výchově vzdělané učitele. To chce čas, možná generaci. Prožitková pedagogika staví na praxi kantora, vlastní dlouhodobá zkušenost v roli vedoucího i žáka je nezastupitelná. Blýská se na lepší časy, o program Etické výchovy začínají projevovat zájem některé pedagogické fakulty a katedry. V ideálním případě, pokud se podaří rozpoutat dostatečný zájem ze strany primárního a sekundárního školství, se z Etické výchovy na pedagogických fakultách stane řádná aprobace, otevíraná v kombinaci s dalšími pedagogickými obory.

Druhá otázka, se kterou si škola při zařazování Etické výchovy do školního vzdělávacího programu musí poradit, souvisí s faktem, že týdenní rozvrh dětí ve škole není nafukovací. Naštěstí. Učitelé dalších vyučovacích předmětů se někdy obávají o svůj úvazek po logické úvaze, že přibude-li do rozvrhu Etická výchova, mohlo by to být na úkor jiného, ve školním programu již ukotveného oboru. Jak to řeší tam, kde Etickou výchovu už vyučují? Na některých školách učitel, přirozeně tíhnoucího k Etické výchově, poté co prošel dvouletým školením, ji vyučuje místo nebo spolu se svým původním výchovným předmětem. Typicky místo Rodinné výchovy. Etická výchova metodicky a didakticky disponuje aplikačními tématy, například „rodinný život“, a to pak učitel také akcentuje. Jiné školy sloučily Etickou výchovu do jednoho předmětu s vícero příbuznými výchovnými obory, třeba s výchovou rodinnou, občanskou, výchovou k práci, ke zdraví atd. Předmět pak nazývají různě, například „Osobnostní výchova“ nebo „Etická, sociální a osobnostní výchova“. Některé jiné školy rozdělují vedení žáků k jednotlivým kompetencím do ročníků. Třeba v šestém ročníku vyučují výchovu mravní či osobnostně-sociální, v sedmém zdravotní, v osmém rodinnou, v devátém občanskou a pracovní. Schéma může být samozřejmě jiné, ale s Etickou výchovou se obvykle na daném vzdělávacím stupni začíná, čili ji děti mají v ročníku prvním, šestém a paralelně v primě. Jako odvážné, ale nejlepší řešení, je proškolení celého sboru v Etické výchově. Pak teprve lze mluvit vedle samostatné hodinové dotace také o kvalitním průřezovém včleňování Etické výchovy do školního programu.

Školám, které by Etickou výchovu rády nejprve vyzkoušely, s co nejmenšími zásahy do stávajícího ŠVP, lze doporučit pravidelnou výuku Etické výchovy nepovinně. Respektive povinně volitelně či nepovinně, jako kroužek. Názvy nepovinného předmětu jsou různé, tak například kroužek Etické výchovy na jedné konkrétní střední škole jsem nazvala „Na férovku“.

Leckde si ředitelé škol uvědomují, že pro školu potřebují solidní formu systematické práce se sociálním klimatem, Etická výchova podává pomocnou ruku. Staví klima důvěry, kde k mravnímu jednání nevedou psané zákony a školní řády, ale vnitřní motivace chovat se dobře. Etická výchova plní funkci plošné, ověřené, účinné a relativně levné primární prevence sociálně-patologických jevů.