Linda Taláčková: Etická výchova 1.

Proč Etická výchova?

Vnitřní motivace žáka chtít se chovat dobře, autorita učitele, sebevýchova, struktura hodiny Etické výchovy, příklady etických problémů, výchovné společenství.

Etická výchova přivádí děti k tomu, že se samy od sebe, z vnitřní motivace chtějí chovat dobře. Žáci dnes znají svá práva a vědí o povinnostech dospělých ve škole. Aktuální problém s autoritou učitelů, včetně kyberšikany, není možné řešit návratem k totalitnímu autoritářství. Východisko z výchovy bez hranic je ve vnitřně motivovaném rozhodnutí žáka, že se sám chce chovat dobře. V Etické výchově se děti ve skupině vychovávají vlastně samy – sociálními interakcemi, jejich prožitím a bezprostřední reflexí. Etická výchova systematicky sahá po výchovném jádru, po sebevýchově.

Jak taková vyučovací hodina Etické výchovy, kde učitel má roli moderátora, vlastně vypadá? Nejprve jsou děti v konkrétní tvořivé aktivitě zcitliveny a zaujmuty pro určitý etický problém či sociální jev, často zdánlivě banální. Uveďme příklady (v závorkách témata Etické výchovy, která s příkladem souvisí). Ukázněné děti se cítí být šizeny při vyučování i jinde ve škole tím, že učitelé musí opakovaně věnovat pozornost žákům neukázněným, leč sociálně silným (asertivita, důstojnost, komunikace citů, vzory). Rodič/e a děti v rodině by se rádi dohodli na systému služeb při sobotním úklidu v domácnosti (spolupráce, kreativita, iniciativa). Žákyně, o které někdo ze třídy prohlásil, že naposledy u ní byly viděny peníze vybrané na výlet, se bezděky stane terčem pomluvy o zlodějce (empatie, pozitivní hodnocení druhých, mezilidské vztahy). Neoblíbený kluk ze sousedství potřebuje cestou ze školy pomoc (komunikace, iniciativa, prosociálnost).

Na dané téma jsou žáci zábavnou formou vtaženi do soustředěné sociální interakce. Dramatizací, četbou, společenskou hrou, meditací, vizualizací, pohybem, výtvarnou, hudební aktivitou, … Množství aktivizujících, zajímavých metod je nespočetné. Jako zlatý hřeb následuje bezprostřední společná reflexe této prožitkové aktivity v komunitním kruhu. V něm vzniká legitimní prostor pro vyjádření. Děti se učí diskutovat podle pravidel, přemýšlet o věcech z různých úhlů pohledů, vyjadřovat se taktně a zároveň otevřeně. Ovšem také něčemu, co činí potíž mnohým dospělým, učí se operativně reagovat na předřečníky a také mlčet a naslouchat.

Učitel v průběhu reflexe prakticky jen klade otázky a shrnuje řečené. Žákům je umožněno věc nahlédnout z vícero úhlů pohledu, takže často objevují, že etický problém nemusí mít jedno uspokojivé řešení. Děti vyváženě objevují sebevědomí i pokoru, toleranci i hranice. Ve sporných případech se v Etické výchově uplatňuje pravidlo: Co chceš, aby ti nečinili druzí, nedělej ani ty jim. Učitelé etické výchovy opakovaně shledávají, že většinou není třeba řešení etických tématat dětem vysvětlovat. Děti totiž rozdíl mezi dobrem a zlem ve většině případů rozlišují, a často jej dokonce umí sdělit, jenom to v běžné školní komunikaci ne vždy dávají najevo.

Teprve, jsou-li témata osobnostně-sociální a etické výchovy probírána prostřednictvím výchovného stylu, doporučovaného Etickou výchovou, který ve skupině žáků působí opakovaně a pravidelně, se děti totiž začnou v sociálním prostoru cítit natolik bezpečně, že se dokonce i v pubertálním věku aktivně angažují a samy před ostatními sdělují, co je správné a co nesprávné. Možná to už z rodiny znaly a řídily se tím. Jiné děti si však dobré postoje a chování z rodiny dosud neměly příležitost odnést. Etická výchova je pak šancí pro ně i pro další, mezi kterými se pohybují.

Ba co víc, známe povzdech: co se slušným chováním, je-li převálcováno ostrými lokty… Avšak zkušenosti škol, kde se Etická výchova již pravidelně celý rok vyučuje jsou takové, že za bezpečných laboratorních podmínek sociálních prožitků v Etické výchově děti pochopí význam a výhody dobrého chování natolik, že jej dokáží prosadit a obhájit i před silnými jedinci. V ideálním případě, který se dostavuje při pravidelném působení Etické výchovy, vyučované aprobovaným učitelem, se ze třídy stává výchovné společenství. Učitel nemusí být přítomen a děti se vychovávají vzájemně. Děti pak mají přirozenou tendenci přenášet svoje dobré návyky a postoje do dalších sociálních skupin, mimo školu. Zdvořilost a prosociálnost se stávají projevem síly a sebevědomí, nikoliv naopak.