Ivo Václav Fencl: Jak se tu žilo (a žije) klientům školství a vědy anebo něco řádek dělání do vlastního hnízda.

Vzkazy akademikům od kolegů za vodou (I.)

Na místo předehry

Se svými kamarády potrefenými vědeckými zálibami vedeme časté debaty na nejrůznější interdisciplinární témata. Někteří z nás se angažují i publikačně dodnes, ač by nemuseli. Posledních dvacet let každé léto přilétá od břehů Pacifiku na prázdniny i můj blízký spolužák z dětství, už taky v letech. Z jeho vypravování jsem si mohl postupně zrekonstruovat klikatou cestu k jeho vrcholové inženýrské kvalifikaci i komplikovanou školskou cestu jeho syna a dcery k titulům a pozicím, které lze z amerických i z našich evropských a českých hledisek považovat za srovnatelné. On sám z řehole vědy dobrovolně vystoupil, když se už nemohl vrátit do vlasti, a tak jeho universitní kariéra skončila v ještě sadámovském Bagdádu, aby pak z finančních důvodů pracoval jen v soukromém sektoru. Moje životní cesta k vědecké kvalifikaci byla odlišná, za ambice jsem se rozhodl platit (ne)konformitou, pokorou až k sebeponižování, později bizarními profesionálními mutacemi i v dělnických povoláních, profesní fluktuací, jak to přinášely léta tzv. normalizace pro humanitně orientované excentriky, kdy z důvodů nevyžití kvalifikace bylo možné měnit zaměstnání skoro ze dne na den dle libosti, neboť práce bylo tehdy dost a fungovala tichá mezi-občanská protirežimní solidarita, takže dá mluvit o jakési gorkovské nebo chcete-li hrabalovské třetí universitě života. Díky za ni! Moudrostí Almy Mater a slušností svého vědeckého gestora jsem nebyl ale nikdy úplně vyloučen z akademické obce, „jen“ převeden o samostatné vědecké přípravy, stal jsem se na léta soukromým badatelem, kdy vše odviselo od mojí vůle, sebezapření, cílevědomosti, odhodlání, trpělivosti rodiny až číše přetekla. Na štěstí v mém oboru věd o umění žádné zvláště nákladné přístrojové vybavení jsem nepotřeboval, přístup do ústavů, knihovních fondů a sbírek byl volný a v mojí režii…Čas je neúprosný soudce a dnes, kdy jsme oba dva a další spolužáci už „ za vodou“, mnohým jejich správně nastavené chameleonské mimikry umožnily vše přežít, některým dokonce fungovat ve vědeckých „strukturách“, dokonce dosáhli nejvyšších akademických postů, můžeme konečně vidět vše, co bylo a je, jako z odstupu a z nadhledu, pokud je to vůbec v ochabujících lidských silách starců, a dokonce na tato témata být občas i ve sporech.

Syndrom vyvolenosti tzv. intelektuálních a uměleckých elit

Do sebe zahleděná a přezrálá zdejší vědecky a učitelsky potrefená obec, zabydlená ve zdech starého a nově budovaného vysokého školství a v ústavech ctihodné České akademie věd, propadá dnes panice, i když každá z jiných důvodů. I ve snech ji straší přízraky konce jedné blahobytné epochy, kdy bylo sladko bádat a vyučovat nebo vědu a vědecky výzkumnickou a pedagogickou aktivitu aspoň předstírat. Do konce osmdesátých let jsme tu měli tři úplné university se stabilizovanými a režimně znormalizovanými týmy, jimž svým kvantem deseti fakult kralovala starobylá Universita Karlova. (Brno s universitou JEP mělo tehdy jen pět fakult, Palackého universita v Olomouci čtyři). Pro komplexní universitní vzdělání za přísných nároků zkoušejících na posluchače a při průběžném úbytku těch méně způsobilých (někteří nešťastníci odpadali i těsně před absolutoriem), kdy peníze ještě nešly za fámuly, to v našich historických zemích stačilo. Byla zde přece řada dalších specializovaných vysokých škol universitního typu s nižšími požadavky (jedna veterinární, pět samostatných pedagogických fakult, vysoká škola politická a vysoká škola policejní). Každá z nich měla svéráznou historii, často tristní, paradoxy a motivy jejich formování zatím unikají pozornosti, ač důsledky, například ve školství, sklízíme dodnes. Například tím, že pedagogické fakulty před pádem bývalého režimu dostaly od vládnoucí strany a vlády pravomoci na vzdělávání i tzv. středoškolských profesorů, řečeno starší dnes skoro zapomenutou a starým i novým režimem potlačovanou „demokratickou“ terminologií. (Dnes šéfují středním školám občas i paní učitelky s kvalifikací na první stupeň nebo na mateřskou školu, jsou-li vysokoškolsky vzdělané, taktéž tělocvikáři nebo kolegové s kvalifikací matematika či chemie jen pro 6.-9. třídu základních škol aj… Humanitně orientovaných ředitelů je poskrovnu. Psychologové jsou kapitola sama pro sebe… Sic!)

Na tomto podloží a z jeho odnoží kontinuálně zbujelo a zbujnilo, místy i povadlo a úplně zaschlo vysoké školství po roce 1989, to by ale vyžadovalo několik stránek zvláštního analytického textu. Pod tlakem z MŠMT na tzv. „úplné university“, původních osm vysokých škol technického zaměření ( např.ČVÚT Praha s původními pěti fakultami, VŠCHT Praha se čtyřmi fakultami, VŠ v Plzni a Pardubicích, Liberci a Ostravě), jedna vysoká škola ekonomická, vysoké školy zemědělské (Praha, Brno,Lednice- dohromady s osmi fakultami ! ), čtyři vysoké školy umělecké, tři vysoké školy vojenské a tři vysoké školy teologické prodělaly po převratu všechny svérázně komplikované osudy.

Po roce 1990 jen některé speciální „nestátní“ nebo „cizokrajné“ střední a vysoké školy tu byly založeny „na zeleném drnu“ jakoby od nuly se speciálními programy, personálním vybavením, režimy, klientelou, zřizovateli a sponzory. Jsou de facto nebo jen snad právě tyto školy pro ty skutečné budoucí elity mezi bývalými, stávajícími a budoucími elitami?!

Aby bylo učiněno zadost „spravedlnosti“, řečeno zde s nadsázkou, ani na bývalé zasloužilé disidenty nebylo po listopadovém převrat zapomenuto a po nedobrých zkušenostech jim byla státem založena a vydělena fakulta sociálních věd, jakýsi pohrobek vysoké školy politické, spjatá zejména se jménem postaršího laskavého a moudrého muže z Patočkovy přízně, mezi studenty známým pod přízviskem profesor Banalita.

Klientelistický charakter českého neo-kapitalismu i ve školství a vědě má v Česku ale hlubší kořeny. Základním jeho znakem je starší nepotismus, klanová a stranická struktura. Každý kdo někam a k někomu patří je tu ve výhodě, všichni ostatní jsou v nejlepším na druhém místě. Vyžadovalo by zvláštní analýzu rozkrýt učitelské, vědecké a umělecké dynastie v některých specializacích (například v oboru právních nebo lékařských věd), ale i na dalších universitách a fakultách i v Akademii věd, kdy pozice občas přechází z manžela na manželku, z kamaráda na kamaráda, z otce na syna nebo dceru, často tak, že pro uplatnění nejsou ani potřebné předepsané předpoklady nebo vědecká kvalifikace, stačí vysokoškolský diplom i z úplně jiného oboru a ruka je v rukávě. Ruku na srdce. Někde je to ještě horší, když vznikají jakési svérázné rodinné líhně na vědce…

Formální vzdělání je zde zfetišizováno, na něj si tu nenechají jinak vědecké klany sáhnout. Ty tam jsou časy, kdy císař pán mohl jmenovat rovnou universitním profesorem například excelentního básníka nebo kritika, který kdysi někdy s potížemi přeskočil lať nastavenou mu maturitou a formální vysokoškolské vzdělání neměl.

Realistická evaluace a auto-evaluace je v nedohledu, místo toho máme importované náhražky

O kontrole úrovně jakosti starých a zcela nových vysokých škol a jejich personálním obsazení a vývoji po převratu toho dodnes mnoho nevíme, nejvíce ústním podáním nebo na základě osobní zkušenosti, i když se tu občas na fakultách objevily pokusy zpracovat metodologie vnitřního auditu kvality i nové personální strategie. Zde pominu bez komentáře zahraniční zprávy o našem školství.

Zhruba lze říci, že žádný z předlistopadových akademiků a universitních vědců tu neutrpěl diskriminací, ba naopak, ruka ruku vždy umyla, podle zásady odpusťme si, co jsme si, v nejhorším případě se „nenahraditelní“ profesorští a docentští koryfejové přesunuli na jiné a jen trochu odlehlejší pracoviště. Někde a u někoho to ovšem chtělo notnou dávku frustrační tolerance, flexibility, drzosti a starých kolegiálních kontaktů. Formálně akreditační předpisy kateder a ústavů tomu všemu nahrávaly nejspíš záměrně a vznik nových vysokých škol včetně soukromých to jistil. Byl to proces, který jsem už jinde mnohem dříve na České škole a v Britských listech popsal ve školství základním a středním, kdy stranicky nomenklaturní školské managementy si směly zřídit školy soukromé nebo se usadily přímo v ministerstvech a ve výzkumných ústavech. Na odborníky perzekvované a exkomunikované z vědy i z příbuzných povolání bývalým režimem, když se občas v dobré víře vrátili „od lopaty“ zpět na university, se normalizované osádky pracovišť vedené nejzdatnějšími chameleony, co přežili i studentskou listopadovou revoltu, dívaly jako na vetřelce přišedší z jiné planety- i proto tam neměli na růžích ustláno a bylo jim dáváno najevo, že vlak jim dáno ujel a čekalo je minimálně šikanování formou speciálních úvazků.

Extenzivní vzdělávání a věda

Vysokoškolského vzdělání i věda a umění tu mělo a má dosud hlavně extenzivní, málo kooperující, ale i málo konkurenční režim, závisí zejména v některých oborech základního výzkumu na nápadech, intuicích, zájmovém zaměření, entuziasmu, osobních vazbách a kalkulacích jednotlivců. Věda je někdy jako droga: Být zde ryzím akademikem znamená dělat si čistou vědu a umění bez ohledu na její praktické použití, spokojit se s minimálním zaopatřením. Takový český modelingový mladý badatel-nadšenec v exkluzivním oboru třeba hudební vědy je ochoten si zaplatit svého cestu, i pobyt, i příspěvek na sympozium, dorazit sám s krosnou na zádech, spát na karimatce kdekoliv, jen aby se setkal s podobně potrefenými kolegy. Když se mu podaří protlačit se s referátem do hlavního panelu, je jako v sedmém nebi. Ptal jsem se jednoho takového sympatického muže, jestli je i ženatý a jestli mu to manželka toleruje? Pravil, že ani ve třiceti ještě děti nemají, a žena? „Ta taky dělá vědu.“ Zda mu na jeho vynaložené úsilí a náklady až potom přispěje jeho mateřské pracoviště, to bývá ve hvězdách.

V situaci, kdy přebujelé vysoké školství má dlouhodobý nedostatek vědecky graduovaných sil, umožňuje velmi slušné přivýdělky hlavně putujícím docentům a profesorům- někdy i létajícím po světě. Někteří z nich nedlouho před fyzickým vyhasnutím zde dokážou vyučovat v jednom týdnu i na třech vysokých školách vzdálených od sebe stovky kilometrů. Jak mohou dělat původní vědeckou práci, to je mi záhadou. Každý z nás pamatuje na excelentní přednášky starých profesorů, z nichž ti nejlepší měli dost času na posluchače i na cvičení, kde bylo možné vyjasnit problémy, které zůstaly nedořešené. I tehdy přednášeli vědečtí lemplové, kteří pohrdali svými žáky a fofrem jim četli přednášky ze skript cizích autorů a pečlivě při tom zakrývali titul, aby se posluchači nedozvěděli, odkud čerpají svoje moudra. Různé podoby marasmu přetrvaly, je to možná jeden z důvodů, proč přibývá tak pomálu mladších docentů a profesorů a proč ti nejzdatnější často vyučují na periferních universitách? Když je nouze nejvyšší a hrozí katedrám ztráta akreditace, dokážou si taková vědecká pracoviště vylíhnout docenta skoro na počkání. Mají přece kontakty a jiná spřátelená universita jim takového docenta- docentku posvětí a oni jí pak zase na oplátku. Je to svérázný výměnný obchod, který se stal už i mezinárodní, zejména ve spolupráci s universitami v Polsku nebo na Slovensku. Pěkně děkuji za takové husarské vtípky a příležitosti!

Soustředění na extenzivní výuku si ovšem vynucuje politická objednávka - úkol vyprodukovat s graduovanými tituly, aspoň bakalářskými, co největší procento zdejší populace. Extrémní feminizace ve školství zavinila také extrémní zájem o studium neexaktních oborů zejména ženami, takže řada zavedených technických vysokých škol si naroubovala na kmenový základ i ne-technické a dokonce umělecké studijní programy. Některé technické university zas mají tu drzost, možná to je ale ze zoufalství, přetransformovat se rychle v tzv. úplné university. Do toho je tlačí ministerstvo kultu, z něhož putují demoralizující peníze údajně až za fámuly, takže o co jde, když ne jen a hlavně o peníze. Ruku v ruce s tím souvisí pokles nároků na znalosti a dovednosti i při absolutoriu. Zkuste si párkrát vyhodit posluchače ze semináře, od zkoušky nebo dokonce od státnic, a skončíte. Napsala mi loni v mailu jedna posluchačka pátého ročníku, když v rámci týmového e-learningu ve skupině dostávala příliš velké porce textů k analýze: Už mě s tím neobtěžujte, mě stejně zajímají jen koně a muzika. Pak se divila a zlobila…

Na závěr trošku nostalgie

Vidívám občas některé šedivé slovutné koryfeje věd například v kavárně Slavii, jak zasedají po polednách kolem velkého kavárenského stolu v zadním povýšeném traktu, odkud jsou trošku z polo šera ještě vidět Hradčany. Na nedalekých židlích, dole s bezprostředním výhledem na nábřeží a Vltavu, jsem také párkrát už před skoro padesáti lety sedával s jednou legendou české historiografie podruhé s legendou české literární vědy a kritiky. Sedávali tam také známí čeští básníci. Patřilo tenkrát k dobrému tónu, že do humanitních klubů se někteří předváleční profesoři i docenti nechali provázet mladými adepty vědy, snad aby jejich režimní kritici viděli, že ač odstaveni, mají žáky a pokračovatele.

Tyhle esejistické řádky si ale nedělají nárok na preciznost a na definitivnost soudů, sám mám máslo viny na hlavě, možná tenčí vrstvou než jiní. Pohlcen a opět vyvržen z útrob režimních netvorů nahlížím souvislosti jinak, než ti, kdo byli vždy trvale uvnitř, Pegas je nikdy neshodil do bláta všednodennosti, byli přec jen inteligentnější, zasvěcenější, flexibilnější. Nicméně jejich dnešní solidarita, je možná zase jinak falešná, má jen jinou frazeologii, i v jejich očích mohou být sebeklamy, proto někteří drží hubu a krok, mají už zadní vrátka, sebe sama pod náhubkem já jim jej nezávidím. Možná celoživotně bojí o vybojované a teď náhle ohrožené závětří svých institucí, o úřady, obrok, vybojované pozice i s tituly. Mají docela obyčejný lidský strach o svou existenci, že budou vypuzeni z věží ze slonoviny, a nejsou si jisti, zda za zdmi paláců obstojí?