Pavel Táborský: Melounek sem, melounek tam

Iniciačním obřadům, při kterých se prostřednictvím různých rituálů stává nedospělý jedinec plnoprávným členem společenství zasvěcenců, předcházejí obvykle zkoušky fyzické a duševní připravenosti. Už v pravěkých kulturách provázel přijetí jinocha do starší skupiny rodu kult různého druhu tělesného zraňování, od vytloukání zubů po obřízku. Velmi dobře jsou známy zasvěcovací úkoly indiánů, jejichž prostřednictvím získával budoucí mladý bojovník často své jméno. Přinést zuby grizzlyho, případně skalp bílého muže patřilo k úkolům jednodušším. V naší kultuře se rituální zkouška dospělosti nazývá maturitou.

Odborníci, kteří za uvedený pakatel pár let řeší jistě nezištně onen náročný úkol, jsou nepochybně obeznámeni se základním problémem vzdělávání našich nedospělců. Ten jak známo vyvěrá zejména z omezeně funkčního procesu učení a vyučování. V souvislostech s výběrem učiva v přiměřené kvantitě a v logické mezipředmětové provázanosti se nedaří na základě individuálních schopností vzdělávaných vytvářet neformální zájem o stanovený obsah a tím podpořit jejich osobní vnitřní motivaci k poznání. Což je pak často provázeno nezvládnutým uměním učit se a mizivou schopností většiny žáků a studentů získat návyky průběžné přípravy na vyučování. To vše následně souvisí s existencí cíleného upevňování vlastností osobnosti včetně těch morálních.Z uvedených skutečností pak vyplývá i sporná funkčnost samotného vyučování a koneckonců i celého vzdělávacího systému. A možná i něčeho většího. Neboť výchova a vzdělávání je základem kvality společnosti. Josef Švejk by jistě dodal:“ A navopak.“

Kdo někdy odpovídal za výrobu bábovky nebo raketoplánu, asi potvrdí, že průběžná kontrola procesu tvorby je pro výsledný efekt činnosti často podstatnější než sebelépe připravené závěrečné prověření. Zavedením jakéhokoliv konečného zkušebního aktu se neduhy celého vzdělávacího systému nevyřeší. Pouze se posílí povědomí, že důležitější než průběžné a pravidelné celoživotní vzdělávání je zvládnutí jedné, byť rozsáhlejší zkoušky a dokonce i převzetí příslušného dokumentu o jejím absolvování. Někdy i za každou cenu, neboť i certifikát je svým způsobem zboží.

Zavedení jednotné státní závěrečné zkoušky má prý kromě jiného přinést dostatek informací o kvalitě vzdělávání.Získat po vyhodnocení zkoušek podklady pro srovnávání výsledků studia na jednotlivých zařízeních a mít skutečný přehled o celkové úrovni znalostí, tomu bude bránit asi tolik proměnných, kolik má průměrný potulný pes blech. Přesto to ale mohou být údaje zajímavé a statistiku rozhodně obohatí. Praktické využití však nebude snadné. Zásahy do sítě škol často ovlivňují místní politiku.O možných úskalích připravované akce svědčí i skutečnost, že velkou pozornost věnují autoři samotnému utajení příslušných testů. Počin je to chvályhodný, procento úspěšnosti bude jistě v našich podmínkách značné.

Už před zavedením „státní maturity“ je možno empiricky konstatovat, že úroveň vzdělávání je značně různorodá co do kvality i kvantity. Výrazné rozdíly ve výsledcích jsou patrny mezi různými typy středních škol. Studenti postrádají zejména schopnosti využívat získané poznatky k řešení složitějších problémů.Objevují se nedostatky v porozumění textu, které hraničí s funkční negramotností. Nedaří se přistupovat k řešení úkolů s využitím mezipředmětových vazeb a uplatňovat žádoucí tvořivý přístup. Tato a další zjištění budou jistě poučná, zřejmě však budou postrádat vhodnou didaktickou terapii. Vývoj poznání ale nepochybně funguje, a tak snad mnohé nedostatky odstraní systém celoživotního vzdělávání. Optimismus do žil pak nalije škarohlídům a maximalistům vědomí, že nikdo není dokonalý.

Lze chápat snahu mnohých pedagogů obhajovat konání maturitní zkoušky, neboť její existence patří k těm několika málo prostředkům, které přinutí část studentů posledního ročníku dotčených středních škol k určitému pracovnímu úsilí. Přes veškerou snahu a úctu k tradici však zůstane toto konání pouhou jednorázovou zkouškou se všemi omezeními, které takový akt provázejí. Rozhodně nelze v jejím rámci prověřit celkovou orientaci adepta v příslušných předmětech a jen obtížně se dobrat poznání o zvládnutých kompetencích v žádoucích oblastech.


Levnější a didakticky účinnější postup se přímo nabízí.

Na mnoha vysokých školách existuje systém kreditů udělovaných za postupné zvládání programu studia. Kdyby se nemalé finanční prostředky a úsilí všech odborníků na maturitní zkoušku nasměrovaly na vytvoření souboru objektivního hodnocení výsledků zvládnutí jednotlivých dílčích kroků učiva v průběhu celého studia a do absolutoria školy se dále započítávala průběžná aktivita studentů, výsledný efekt vynaložených milionů by mohl být průkaznější. Absolutorium všech ročníků školy na základě příslušného počtu kreditů by bylo zřejmě dostatečně přesvědčivé pro přiznání kvalifikace, platového zařazení a případné přijetí k dalšímu studiu. Spektákl zvaný maturita by mohl zůstat pro milovníky tradic jako nadstavbový systém odborných zkoušek úzké oborové specializace a rozšířené jazykové přípravy.

Termín „státní maturita“ tak nemusí být nutně zaměňován za pojem „stádní“. Vždyť na základním faktu, že vzdělanostní úroveň absolventů jakéhokoliv studia bude vždy různorodá, jednotný systém jejího prověřování mnoho nezmění. Jen tok finančních prostředků bude opětně směrován mimo tolik potřebnou oblast vlastního výkonu výchovy a vzdělání. Vnitřní dluhy školství jsou přitom nemalé. A to je skutečnost, kterou by měl zákonodárný sbor řešit především. Zabývat se zákonnými normami pro průběh léta fungující jednorázové zkoušky, byť na závěr středoškolského studia, se zdá být poněkud zvláštní. Nesvědčí to mimo jiné i o neustálém zpochybňování odbornosti pedagogů? Parlament přece také doposud zákonem neupravuje všechny běžné profesní pracovní postupy. A k nim patří diagnostika a terapie nejen v medicíně, ale i v pedagogice.

Pro českou školu autor upravil text z deníku Britské listy.