Tomáš Jurčík: Státní maturity – kulhající experiment

Před 15 lety neformální skupina kolem Petra Roupce a Františka Kozla, tehdejšího předsedy Výboru pro školství, vědu, kulturu, mládež a tělovýchovu v Poslanecké sněmovně, začala hledat cesty, jak kontrolovat práci učitelů. Už tehdy hovořili o celostátních testech na závěr základních a středních škol. Když se Petr Roupec stal šéfinspektorem, rozhodl se Českou školní inspekci přetvořit na čistě byrokratický aparát, jehož úkolem nebude vedle kontrolní funkce a šíření dobrých zkušeností předních učitelů mezi ostatními pedagogy, jak tomu bývalo v dřevních dobách, nýbrž pouhé konstatování zjištěných nedostatků.

Oba jsme bydleli spolu s jeho náměstkem Vladimírem Valešem na ubytovně MŠMT. Večery jsme občas trávili společně, takže se nám Roupcovy plány na totální přeměnu ČŠI na čistě byrokratický aparát podařilo alespoň částečně obrousit. Petr Roupec měl a zřejmě i nadále má sklony považovat za optimální byrokratické metody řízení.

Když jsem v roce 1993 za Společnost středoškolských pedagogů a následně za celou Pedagogickou unii vypracoval návrh zákona o pedagogické komoře, patřil k jejím odpůrcům. Tvrdil, že se připravuje Národní rada pro vzdělání, která se bude skládat po jedné třetině z národohospodářů, z politiků a pedagogů, proto komora bude zbytečná. Tehdy oba návrhy vyšuměly do ztracena. Když po čase z vedení ČŠI odešel, s překvapením jsem zjistil, že aktivně pracuje ve skupině pedagogů, kteří připravují pedagogickou komoru. Byl jsem do oné skupiny také přizván. Mé naděje na úspěch však brzy pohasly, protože Petr Roupec si komoru představoval nikoli jako fórum pro širokou pedagogickou veřejnost, nýbrž pouze jako jakýsi centrální orgán, který by učitelům s příslušným vzděláním a za členské příspěvky dával souhlas k jejich činnosti. Hlavní cíl komory – metodická činnost a výchova pedagogických osobností - by zůstal popelkou. Když se Roupec později stal náměstkem ministra školství, opět o komoře nechtěl ani slyšet.

Tyto řádky píši s jistým sebezapřením, protože mimo pedagogické otázky jsme spolu vycházeli dobře. Bohužel vše svědčí o jeho přesvědčení, že nejlepší způsob řízení školství je postavit všechny učitele do latě a požadovat od nich plnění toho, co jim vrchnost nařídí. Že to spolu s celostátně určenými výstupy, jejichž prostředkem jsou státní maturity, vede k unifikaci vzdělání, protože všechny školy budou muset své žáky připravovat na předem připravené testy, je nabíledni. Ubíjena bude individualita učitelů, špičkové školy budou upadat do průměru. Nemalou zásluhu na tomto nežádoucím trendu má právě Petr Roupec.

Úředníci MŠMT a jejich poradci budou rozhodovat například o tom, co žáci mají číst. Pokud v literárních testech budou obsaženy otázky o předepsaných autorech a vyjmenovaných dílech z povinné četby, vracíme se do padesátých let. Proč máme nutit žáky, aby četli právě toho autora z daného období či literního směru? A proč právě to dílo, a nikoli jiné od téhož autora? Místo výchovy k individualitám se vrátíme ke stádní výchově. Dnes na rozdíl od dob minulých, kdy jeden knihu přečetl a obsah nechal spolužákům opsat, stačí kliknout na google a napsat příslušné heslo do řádku na monitoru. Oč efektivnější je nechat jednotlivým žákům možnost, aby si sami zvolili dílo některého autora z probíraného období a seznámili s ním celou třídu i s ukázkami z něj i s odkazy na autora.

Pokud budou státní maturity z literatury, měly by testy být zaměřeny na znalosti o jednotlivých epochách a literárních směrech, ale výběr autorů a ukázek k nim by měly být čistě věcí žáků, nikoli tvůrců testů. Pro žáky je mnohem prospěšnější učitel, zapálený pro nějakou věc, i když v důsledku hlubokého výkladu jednoho fenoménu ošidí něco nebo někoho jiného, než učitelský řemeslník, který dbá na to, aby vše vyložil stejnoměrně v rámci časových možností. Vzpomínám, jak jsem se občas snažil splnit požadavek přesné příprav na hodiny. Zejména v paralelních třídách to byla pohoda. Ze školy jsem chodil s hlavou lehkou. Jenže pokaždé jsem po dvou či třech týdnech zjistil, že úroveň dovedností žáků klesá. Proto jsem se vždy vrátil k mnohem namáhavějšímu, ale efektivnějšímu způsobu výuky podle momentální situace ve třídě.

Dovedu si představit i relevantní testy v gramatické a stylistické části zkoušky. Dovedu si představit bezchybné testy pro cizí jazyky. Avšak představa, že vyučující informatiky budou nuceni připravovat žáky na maturitu z něčeho, co zastarává nikoli za čtyři roky, ale za několik měsíců, je přímo hrůzná! Na otázku, zda vypracování mantinelů pro učitele, co musí naučit, aby jejich žáci uspěli při státních maturitách, bude pro celkový vývoj vzdělanost národa prospěšné či nikoli, nemůže být odpověď jiná než záporná.

To, že v důsledku vzniku mnoha nových škol klesá úroveň vzdělání, nevyřešíme tím, že za velké náklady zjistíme, jaký je stav. Představa, že učitelé začnou učit mnohem lépe než dosud, platí pouze u malého procenta z nich. Většina učitelů učí naplno, protože ve své činnosti nachází svou seberealizaci. Že k tomu nemají náležité podmínky, není jejich vina. Ani to, že někteří by měli dělat spíše něco jiného, co by je více uspokojovalo, ale nemohou, protože v důsledku směšně nízkého ohodnocení učitelské práce je nemá kdo nahradit.

Pedagogická komora

Když jsem v roce 1993 přišel s návrhem zákona o pedagogické komoře za ministrem Petrem Piťhou, odbyl mě s tím, že si to přečte, až mu přinesu rešerše o pedagogických komorách v zahraničí. Doslova alergičtí k návrhu komory byli školští odboroví předáci, kteří se báli, že by jim ubyli členové. Proto se Pedagogická unie rozhodla dát návrh zákona o komoře přímo do Poslanecké sněmovny, aby mohl projít jako poslanecká iniciativa. Bohužel se do věci vložila Asociace pedagogů základních škol, protože ve společné komoře by je střední školy převálcovaly, a urychleně vypracovali vlastní návrh komory pouze pro základní školy. V dubnu 1994 jsem Františku Kozlovi předal dvacet paré návrhu zákona, aby je dal všem členům svého výboru. Slíbil, že to udělá okamžitě. V říjnu jsem se zeptal Ing. Kouckého, člena jeho výboru, zda už jednali o našem návrhu. Nevěděl o ničem, nikdo z výboru od Kozla nic nedostal.

Stalo se, že lékařská komora začala dělat potíže. Schvalování profesních komor bylo pozastaveno. Začalo se hovořit o přípravě obecného zákona o komorách, který umožní jejich jednodušší ustavování. Ukázalo se, že šlo pouze způsob, jak se nás zbavit, protože slibovaný obecný zákon nebyl k projednání nikdy předložen. Zato byly bez problémů ustaveny komory daňových poradců, exekutorů apod.

Pokud by existovala pedagogická komora, která by byla partnerem MŠMT ze zákona stejně jako odbory, byl by vývoj našeho školství podstatně racionálnější, bez přílišného podléhání názorům těch lidí, kteří se právě dostali k moci. Nedocházelo by ani k plýtvání finančními prostředky, které mohly být využity mnohem efektivněji. Členství v komoře by niterně zavazovalo členy k tomu, aby se chovali v souladu s tím, co od nich společnost očekává. Navíc by komora při prosazování finančního zabezpečení školství měla mnohem větší sílu, než mají současné skomírající školské odbory. Otázky Kodexu učitele nebo Standardu kvality práce učitele by byly dávno vyřešeny. Úroveň škol by nebylo nutno uměle zvyšovat formou centrálního zkoušení, protože co nejvyšší úroveň školy by byla věcí cti jednotlivých vyučujících i celých učitelských sborů. Mezi průměrně vzdělanými absolventy by ze středních škol odcházeli i špičkově připravení budoucí umělci, vědci a technici, protože na každé škole jsou mezi průměrnými pedagogy i jejich špičkoví kolegové.

Nová nepolitická vláda má ve školské politice možnost napravit škody, které byly způsobeny nekompetentními kroky všech polistopadových politických vlád. Prvním krokem k tomu by mělo být vypracování a projednání návrhu zákona o pedagogické komoře a jeho předání do Poslanecké sněmovny, která bude mít čas ho projednat, tedy zřejmě až do té, která vzejde z předčasných voleb. Dalším krokem by měl být odklad státních maturit až do doby, kdy budou bez problémů realizovatelné. Stejně by bylo vhodné odložit práce na Standardu kvality práce učitele jakož i přípravy Kodexu učitele až po vzniku pedagogické komory.