Jaroslav Pinkas: Etická výchova na školách

Ve středu 13. 5. uspořádalo MŠMT koferenci k problematice etické výchovy na školách. Mělo jít o završení diskuse, která se na stránkách RVP.CZ odehrávala už od ledna. Musím přiznat, že mi tato diskuse utekla, v současné době se diskutuje např. nad standardem a vůbec, jsem také učitel a musím někdy i učit. Nicméně téma etiky mě zajímá a tak jsem se do krásného prostředí Clam Galllasova paláce v Praze vypravil.

Byl to pro mě šok. Etická výchova zde byla prezentována výhradně jako výchova k prosociálnímu jednání. Stále dokola se opakovaly tytéž mantry: zavedení etické výchovy vytvoří prostor pro řešení špatných mezilidských vztahů. Vše mělo nádech antické tragédie: jako by jiná cesta ani neexistovala. Buď zavedeme etickou výchovu nebo... nebo se stane asi něco hrozného. Mě však spíše vyděsila navrhovaná podoba etické výchovy. O tom, že etika je především filozofickou disciplínou, výchovou k hodnotám, tázáním se po dobru, hledání dobra se příliš nehovořilo. Místo toho se zdůrazňovala interaktivita, zážitková pedagogika a simulace, nacvičování scének atp. Nic proti prosociální výchově. Právě proto máme v RVP průřezové téma „Osobnostní a sociální výchova“, které se, jak bylo mimochodem na konferenci konstatováno, ale bez valného ohlasu, s návrhem etické výchovy víceméně překrývá. O čem to vlastně vypovídá?

Myslím, že o našem školství. Výchova se redukuje na technický výcvik, vůle a chtění se nadřazuje nad realitu. Na hluboké problémy naší společnosti se hledají rychlá a jednoduchá řešení. Kritické myšlení je stále více vnímáno jako exkluzivní záležitost úzké skupinky intelektuálů, které nemá bezprostřední vztah ke každodenní zkušenosti a je ze světa každodennosti vytlačováno. Ba více, je vnímáno jako cosi, co je zbytečné a nepotřebné, namísto kritické reflexe, odtažité, nutící vystoupit z každodenní rutiny, z jistoty bezprostřední zkušenosti je stále více preferován prožitek vedoucí k okamžitému „naplnění“. Za obzvláště nebezpečné považuji skutečnost, že tyto v zásadě marketingové postupy pochopitelné ještě tak v komerční sféře pronikají i do školství. Kritická reflexe je považována za cosi v zásadě škodlivého. V návrhu etické konceptu etické výchovy se tak můžeme například dočíst: „Etická výchova ovšem nepřichází s moralizováním a planým filozofováním, jak by se na první pohled mohlo zdát. Její obsah je založen na postupném osvojování si sociálních dovedností, jako je naslouchání, empatie, asertivita, prosociálnost a mnohé další.“

Odmítání „odstupu“ a adorování „přístupu“ je projevem extrémní individualizace, maximální seberealizace a zároveń jakékoli nechuti k teorii. Stáváme se tak pomalu, ale jistě prosťáčky božími. Amputujíce systematicky svou sebereflexi, vcházíme do božího království, do čistého světa neustálého objevování, stáváme se permanentními batolaty objevujícími stále totéž: chyceni do smyčky totální banality. Jak krásné, jak jednoduché, jak čisté. Jímá mě hrůza, že tomuto procesu škola nejen nebude bránit, ale dokonce na něm participovat.

Vrcholem cynismu a nekompetence byl návrh, aby se etická výchova zavedla pokud možno co nejrychleji, bez ohledu na chybějící materiální, metodickou a finanční podporu. Vždyť oni si s tím učitelé poradí, oni jsou na takové zacházení zvyklí (to tam skutečně zaznělo, to cituji!). Pravda, akademická obec se tím nezabývá, pravda, chybí vyškolení učitelé, pravda, nejsou na to peníze, ale kdo by se takovými „prkotinami“ nechal odbýt. Jenom a´t učitelé pracují, oni jsou přece zvyklí. Děti jsou drzé. O Tempora, O Mores! Je třeba rychle něco udělat. Politici hřímají. Inu, zřídí se nový předmět. Co na tom, že není z čeho brát (finančně, ani z hodinové dotace). Co na tom, že metodicky nic není připraveno, nejsou proškolení učitelé. Zinscenujeme realitu (simulacemi a prosociálním výcvikem) a ona se možná zhmotní. Že bych to už někde slyšel? Jistě, poručíme větru, dešti.

Přitom etická výchova je potřebná a je velice potřebná. Je třeba dětem ukázat co je dobré, ale ne takto humpolácky. Je třeba etická témata implementovat do výuky. Ale vždyť ono se to už děje! Ve společenskovědních oborech je v podstatě jakékoli téma tématem etickým. Vždy hodnotíme, vymezujeme, klasifikujeme, vztahujeme k naší současnosti. Například dějepis, který učím je bez etického rozměru zcela nemyslitelný. Smyslem jeho výuky je vlastně pochopit kořeny naší současnosti, genezi našich hodnot, jejich historický vývoj, vymezení vůči jiným hodnotám. Poznání vede k pochopení, pochopení vede k (sebe)přijetí. Myslím, že spíš než simulace scének. Tím děti tak trochu degradujeme na německé ovčáky.

Nepodezírám Etické fórum ČR, které za tímto návrhem stojí z nějakých nečestných úmyslů, naopak. Ale cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Vyzývám naopak katedry filozofie a občanské výchovy, aby se ozvaly, dříve než bude pozdě. Vždyť tady se zadělává na totální devalvaci pojmu etika. Ministerstvo pak, aby své plány ještě zvážilo, aby proběhla ještě diskuse, tentokrát širší, reprezentativnější a vícehlasá. V Clam Gallasově paláci to chvílemi vypadalo jako v chrámu Panny Marie sněžné 30. července 1419. Společenství víry tehdy triumfovalo. Země se z toho vzpomatovávala po zbytek století. Jistě, je to paralela nadsazená a provokující. Ale pojďme o tom ještě diskutovat.