Ivona Dömischová: Evaluace praxí

Souvislá pedagogická praxe, která je součástí všech učitelských studijních programů na našich pedagogických fakultách patří k výrazným mezníkům v životě každého studenta během jeho studia na vysoké škole. Slouží zejména k získání prvních praktických zkušeností a je současně jednou z možností, jak aplikovat získané vědomosti a dovednosti v praxi.

Pokud se do jeho mysli zapíše v tom pozitivním slova smyslu, zcela jistě ovlivní i odhodlání nastoupit do jinak velmi náročné učitelské profese.

Pokud však dojde k jakémukoli selhání, zklamání či jiným negativně působícím souvislostem, může dojít až k zatvrzení a odmítnutí učit vůbec. Chtěla bych se s vámi podělit o reakce studentů samotných, o jejich dojmy, hodnocení a poskytnout tak úhel pohledu jedné strany, strany budoucí pedagogické generace.

Jako vyučující didaktiky cizího jazyka na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, přicházím každoročně do styku se studenty, budoucími pedagogy, kteří své praxe realizují na všech typech základních a středních škol.

Mám tedy možnost porovnat očekávání studentů, s jakými odcházejí na své „časově omezené pedagogické působiště“ a naopak následně vnímat jejich reakce na praxi již realizovanou.

Pedagogickým praxím nemůžeme odepřít jeden základní fakt, mají své nezastupitelné místo ve vzdělávání naší budoucí pedagogické generace a mohou být velmi silným motivačním, ale i nemotivačním faktorem pro naše budoucí kolegy.

Pro účely tohoto příspěvku jsme realizovali malé dotazníkové šetření mezi studenty 3. ročníku ve snaze zjistit jejich bezprostřední reakce na právě vykonané praxe na základních školách v ČR.

Otázky se týkaly dvou hlavních oblastí: první oblast, ke které se měli studenti vyjadřovat, tvořili učitelé. Učitelé, se kterými se během praxe setkali, kteří jim byli nápomocni. Nešlo o blíže vymezenou skupinu učitelů např. podle aprobovaného předmětu. Druhou oblast tvořili samotní žáci.

Základním úkolem bylo přiřadit k prvním dvěma kategoriím, tedy k učitelům a žákům, všechna možná pozitiva a negativa, která by dané skupiny charakterizovala a současně vystihovala pouze vymezené období jejich praxe.

Pokusím se nyní velmi stručně nastínit, jaká převládající pozitiva a negativa charakterizovala „prototyp českého uvádějícího učitele“.

Je to člověk velmi ochotný a vstřícný, mající skvělý přístup k žákům, dobré znalosti, dávající studentům z fakulty volnost, respektující jejich názory, metody i nápady, se kterými se snaží své vyučovací hodiny obohatit či zpestřit. Je to osoba investující svůj volný čas do školních aktivit, které jsou nad rámec jeho vyučovacích povinností, osoba sehraná s kolektivem, se svými žáky. Po přečtení těchto pár řádek se nám může zdát, že to snad není možné, tolik superlativů najednou. Ale je tomu opravdu tak a díky za to, paní a páni učitelé, že svou práci takto zodpovědně berete, a že jste vzorem pro vaše budoucí kolegy.

S takovým pozitivním ohlasem na vykonané praxe se setkáváme velmi málo. Zcela jistě si tito pedagogové zaslouží velké díky.

Pokud se podíváme na druhou skupinu, skupinu charakterizující negativní stránku praxe, vyjde nám následující charakteristika: Je to člověk s negativním postojem k žákům, držící se hesla: „Hlavně, když neruší“. Špatně se s ním komunikuje, není ochoten poradit, zhodnotit, zda se mi má výuka povedla, posoudit, co jsem dělal(a) špatně. „Osoba, která zasahuje v průběhu výuky do mých aktivit, nedává mi prostor k realizaci mých nápadů“. Dokonce se v celkových hodnoceních objevila i taková sdělení, že jsou celkově dnešní žáci považováni za neschopné, a proto se s nimi raději moc nedělá. Velmi emotivně na mě působila poznámka jedné studentky, která si posteskla, že si celou dobu praxe na její základní škole připadala „navíc“. Také sdělení typu: „ Před praxí jsem váhala, zda budu učit nebo ne, po praxi jsem se rozhodla, že určitě učit nebudu.“, působí až odstrašujícím dojmem.

Zde se tedy dostáváme do zcela opačné roviny se zcela opačnými reakcemi. Možná budou učitelé z praxe s tímto výrokem souhlasit, a třeba i nahlas na základě svých mnohaletých zkušeností kvitovat rozhodnutí nejmenované studenty, jen je třeba si uvědomit, že praxe by neměla být důvodem či tím činitelem, který studentku do konce života odradí od učitelské profese, profese náročné a naší společností nedoceněné.

Musím podotknout, že by nebylo vůbec přirozené, kdyby se studenti setkávali během svých praxí jen se samými pozitivy, i negativní reakce nás mohou posunout dále, mohou nám do jisté míry posloužit jako odstrašující příklad.

Dovolím si na tomto místě trošku nostalgie. Nezbývá nám nic jiného než pevně doufat, že do budoucna bude přibývat studentů, kteří se na základě své praxe pro učitelské povolání rozhodnou a v daleké budoucnosti budou pro studentky, kteří přijdou k nim na své praxe, tím motivačním faktorem, který kdysi i oni obdivovali u svých uvádějících učitelů.