Česká škola: Dalibor Martišek: Když trefíte husu

Lidová moudrost praví, že trefená husa se vždycky ozve. V případě mých článků o školství to zase až tak neplatilo. Ne že bych postrádal odezvu a diskusi. Ale potrefené husy se jaksi příliš neozývaly. A když, tak proto, že jsem jim jen trochu provětral peří. Před několika dny ovšem nějaká husa dostala přímý zásah. A je velmi zajímavé, že se ozvala mně, i když ji trefil někdo úplně jiný.

Úpadek úrovně některých studentů a karikaturu vzdělávání na některých školách připouštějí i někteří propagátoři moderních metod. Zastávají však názor, že moderní metody za to nemohou.

Zkusme se tedy zamyslet. Věříme-li úpadku úrovně některých studentů, musíte připustit, že dříve byli studenti "lepší". Lepší v tom smyslu, že měli lepší vědomosti, dovednosti nebo chcete-li (jak se dnes říká) kompetence. Proč? Byli snad dřívější žáci a studenti lépe vzdělavatelní nebo inteligentnější? To bych si tvrdit netroufl. Může snad za klesající úroveň "společenská atmosféra" (tím myslím sdělovací prostředky, "nezávazné manuály", "RVPy", rodiče apod.)? Možná. Když jsem ale hudroval právě na to, sami někteří zastánci reforem mi svérázným způsobem dávali najevo, že všechno, co není zrovna napsáno v zákoně, považují za irelevantní.

Takže co zbývá? Učitelé a vyučovací metody. Kteří a které? Ti "staří" učitelé a ty "staré" metody? To sotva. To by totiž studenti byli mizerní už dávno a jejich úroveň by tudíž nemohla klesat. Takže "noví" učitelé a "nové metody". Z tohoto důvodu považuji ekvivalenci

"noví učitelé" a "nové metody" <=> úpadek

za zcela prokázanou.

Přímou souvislost mezi moderními metodami a úpadkem vzdělání ostatně nevidím jenom já. Stejného názoru je 91% respondentů ankety portálu iHNed.cz . "Moje ekvivalence" je samozřejmě značná zkratka a zjednodušení. V žádném případě nechci tvrdit, že za všechen marasmus současného školství mohou výhradně "noví učitelé" a výhradně "nové metody". Zrovna tak na druhou stranu netvrdím, že každý učitel, který učí dvacet let, je dobrý a všechno, co se používá půl století, se musí jen a jen chválit. Musím ale bohužel konstatovat, že špatných učitelů a špatných metod nutně musí být dnes víc než před lety. Jinak by totiž úroveň studentů nemohla klesat.

Několik dní poté, co jsem tuto úvahu naťukal do jakési diskuse, mi přišel tento mail:

NAŠE ŽHAVÁ SOUČASNOST

Reaguji na váš článek o reformě školství. Učím na ZŠ. Snažíme se dělat reformu a lidé jako vy nám hážou klacky pod nohy. Jistěže nechci obhajovat nedokonalé RVP, ale řekněte mi, kolik let jste učil na ZŠ? Jak můžete jako matematik prohlásit, že špatné výsledky žáků v testech např. PISA jsou důsledkem reformy? Cožpak nevíte, že každá reforma se projeví až po určité době? Běžte učit na ZŠ a ukažte nám, jak to máme dělat. Teď nejsou děti stejné jako před 30 lety. Mně je 26 let, pamatuji si dobře, jak nás učitelé nenaučili komunikovat, řešit problémy, diskutovat…
Sbohem. XY

Text jsem nechal zhruba v původní podobě. Autor mi snad promine, že jsem vynechal jeho jméno a že jsem si dovolil opravit gramatické chyby.

Nejsem v žádném případě zastáncem unáhlených závěrů. Vím, že dobrý učitel (stejně jako třeba dobrý elektrikář) se často pozná až tehdy, když má za sebou kus práce. Ale špatný učitel (stejně jako špatný elektrikář) se někdy pozná okamžitě. Autor tohoto textu mi například připomíná elektrikáře, který doporučuje zkoušet napětí v zásuvce navlhčenými prsty.

Především je třeba říci, že svým výpadem útočí možná dobře, ale určitě na nepravého. Text s názvem Naše žhavá současnost jsem totiž pod nohy reformátorům nehodil já, ale jeden můj vážený kolega, kterého v souvislosti s výše uvedeným výplodem nehodlám jmenovat.

Dále je třeba říci, že na ZŠ jsem sice nikdy neučil, ale například s krocením divokých puberťáků svoje zkušenosti mám. Začínal jsem totiž kdysi na učňáku a hned jako čerstvý absolvent jsem musel dělat "třídního profesora" osmatřiceti učňům v oboru s úžasným názvem Pomocné zednické práce. Učni pocházeli často z tehdejších zvláštních škol a nic horšího tehdy nebylo. Učitelé se tam dost často báli chodit a výuka připomínala krocení divoké zvěře. Přesto jsem musel být tenkrát vděčný za to, že vůbec můžu učit. Moje snažení v tomto prvním působišti trvalo sedm let, tedy asi třikrát déle, než celá praxe dnešního předčasně sebevědomého učitele.

Když moji žáci přicházeli, často se neuměli ani pořádně podepsat. Když odcházeli, uměli například zapíchnout kružítko a dali dohromady i trojčlenku. Dokonce občas pozdravili a sem tam i poděkovali. Ač je Brno dost veliké, docela často dnes svoje první žáky potkávám. Žijí celkem normálním životem, vehementně se ke mně hlásí, a na moje "matematická rodea" s nostalgií vzpomínají. "Jóó, kde jsou ty staré zlaté časy," říkají.

Na rozkaz "běžte učit na ZŠ a ukažte nám, jak to máme dělat," mám jednoduchou odpověď. Nepůjdu a neukážu. Jednak nejsem žádný poskok současných postpubescentů a pak - pokud má takový výrostek o lekci kantořiny skutečný zájem, vždycky se najde někdo, kdo mu toto "řemeslo" předvede. Osobně mám to štěstí, že se občas v takové hodině objevím. To když je potřeba přímo ve třídě domluvit nějakému stávkujícímu počítači a jindy to časově nevychází. A zatímco se vrtám v neposlušném stroji, jsem svědkem toho, jak se paní učitelka s nekonečnou trpělivostí snaží vecpat do dětských hlaviček povědomost o tom, kolik je pět krát šest, a vždy znovu a znovu vysvětluje, jaký je rozdíl mezi tím, když potřebuji něco objet, a tím, když jdu na oběd. Má můj obdiv. Zkouším si představit před tou tabulí sebe a zjišťuji, že na něco takového bych asi neměl (pana XY si tam ovšem představuji ještě podstatně hůř, než sebe).

Jistě, mládež je dnes jiná než dřív. Před šedesáti lety takový typický kluk uměl dělat luky a šípy a z kapsy mu čouhal vlastnoručně vyrobený prak, před kterým se třásli všichni havrani v širokém okolí. Uměl Pythagorovu větu a dal dohromady i trojčlenku. Když přišlo na věc, pozdravil a poděkoval. O třicet let později byla situace zcela jiná. Na luky, šípy a praky nikdo ani nevzpomněl. Kluci stavěli zesilovače, reprobedny a barevnou hudbu. Znali Pythagorovu větu a dali dohromady trojčlenku. A když přišlo na věc, uměli pozdravit a poděkovat. Dnes je to zase jinak. Kdo dnes ví, co to byla barevná hudba? Dnešní puberťák hraje počítačové hry, umí používat mobil jako kameru a své pubertální zábavy s oblibou vystavuje na internetu. A místo havranů se třesou učitelé. Pythagorova věta dnes není důležitá a trojčlenku dnes dohromady skoro nikdo nedá. A zdravit či děkovat? Jděte se bodnout! Jak by to žák mohl umět, když toho dnes není schopen ani jeho učitel? Nemění se totiž jen děti. Jak jsem se právě mohl přesvědčit, mění se rychle i jejich kantoři. Byly doby, kdy si kandrdas, kterému ještě ani neoschl diplom, nedovolil kolegům rozkazovat. Zvláště ne těm, kteří učili už v době, kdy on sám byl ještě na houbách.

Ano, každá reforma se projeví až po určité době. Na vysokých školách pozorujeme úpadek vzdělanosti teprve tak pět šest let. Můj první článek na toto téma nedávno oslavil páté narozeniny (Čtení jako z Cimrmana, Učitelské noviny 2/2004). V internetových diskusích se však stále častěji objevují příspěvky typu "skutečně se u nás učilo a vychovávalo tak od Marie Terezie asi do roku 1993. V současnosti neučíme. Pokoušíme se o to, alespoň poctiví kantoři, přes všechny překážky, které jsou nám kladeny do cesty."

Všimněte si, jak obdivuhodně to do sebe časově zapadá. V roce 1993 se základní školství vrhá do reforem. Bezhlavě, jak jinak v našich zeměpisných šířkách? Startují "nové metody" a tím i slevování nároků, kterému se musí postupně přizpůsobit školy střední a které se s dětmi postupně táhne celou školní docházkou. Za deset dvanáct let úpadek dorazí na vysoké školy. Podle mého názoru velice výmluvné.

Moji učitelé před nějakými čtyřiceti lety určitě neměli ve svých plánech hodiny komunikace ani lekce umění diskutovat. Přesto mě komunikovat i diskutovat naučili. Já jsem před třiceti lety ve svých "výchovně vzdělávacích plánech" musel mít všechno možné i nemožné. I když ani tam výuka diskuse a komunikace nebyla, přesto i moji žáci komunikovat uměli.

V době, kdy se plány učitelů začaly hemžit všemi možnými i nemožnými komunikacemi, bylo naší potrefené huse asi tak deset let. Verbálně, nonverbálně a paralingválně komunikovat se tedy učila dobrých třináct let. Přesto se to, jak sama přiznává, ve škole nenaučila. A jak tak čtu text, který stvořila před pár dny, nenaučila se to ani nikde jinde, protože to neumí dodnes.

A tak mi nezbývá, než si položit jednoduché otázky: Jak chce takový člověk učit něco, co sám neumí? A jak asi vychovává ten, kdo sám evidentně vychován není? Dovolte mi, abych tyto otázky ponechal bez odpovědi. Těch odpovědí a důsledků se totiž docela děsím.