Na lékařích mi vždy imponovalo, jak uměli stát jeden za názorem druhého. Dovedli hájit názor svého kolegy, byť se ukázal později jako problematický. Nesnížili se k pomlouvání svého kolegy - jiného lékaře. Asi to dnes už tak docela neplatí, ale solidarita lékařského stavu mi byla vzorem i pro mé učitelské vystupování. Přestože jsem si s léty pedagogické práce o vzájemné podpoře učitelů nedělal žádné iluze.
Jako učitel jsem se snažil od samých začátků pedagogického působení chovat tak, abych nepoškodil a nezneuctil práci některého svého kolegy. Zvláště toho, který vedl mé žáky před tím, než mi je předal. Přitom jsem byl často nejen samotnými žáky a jejich rodiči, ale bohužel i některými kolegy-učiteli provokován k tomu, abych se vyjadřoval k jejich domnělým chybám, používaným nevhodným metodám práce, způsobům jednání se žáky a rodiči. Jako kolega jsem se k takovému chování nikdy nesnížil. I když jsem měl někdy pocit, že vyzyvatelé mají v lecčems pravdu, nikdy jsem necítil potřebu a ni neměl dost přímých důkazů, abych mohl oprávněně vynášet nějaké soudy. Později jako ředitel jsem takové důkazy měl z přímých hospitací v hodinách učitelů. Ani tehdy jsem zjištěné poznatky proti učiteli vědomě nepoužil. Neviděl jsem v tom smysl své ředitelské role. Jaký by to mělo pro kritizovaného učitele přínos a jak by to pomohlo celému sboru a mojí vedoucí roli na škole? To ale neznamená, že jsem nedokázal jednoznačně viděné nedostatky učiteli vytknout. Dělo se tak ale zpravidla mezi čtyřma očima, bez svědků, s cílem kritizovanému kolegovi pomoci chyby odhalit, případně mu poradit jak hledat nápravu.
Občas na mně někdo z rodičů chce slyšet názor na práci jiného učitele, mého kolegy z učitelského sboru školy. Slušně, ale rozhodně takové žádosti odmítám s odůvodněním, že nejsem přítomen při výuce, a proto nemohu na základě zprostředkovaných sdělení vynášet veřejně soudy o jeho práci. Proto mne mrzí, když se dozvím na veřejnosti podrobnosti o stylu práce jiného učitele, které vycházejí často pouze z hodnocení učitelových žáků, nebo dokonce jiného kolegy. Postoj dítěte-žáka dovedu pochopit, ale přístup kolegy učitele pochopit neumím, ani nechci a kategoricky ho odsuzuji. Kdykoliv jsem na začátku nového školního roku dostal k výuce žáky, které jsem dostatečně neznal, snažil jsem se poznat styl a metody učení učitele, který žáky naposledy učil. Osvědčilo se mi pohovořit si s tímto učitelem a požádat ho o počáteční spolupráci. Většinou jsme se na ní lehce domluvili. Často jsem při výuce používal zcela jiné metody práce i způsob klasifikace, než můj předchůdce. Nikdy jsem se ale nesnížil ke kritice práce a metod jeho práce před žáky nebo jejich rodiči. Na nový způsob jsem žáky převáděl postupně, nejdříve s použitím způsobu učení mého předchůdce a jen zvolna s nimi zkoušel nové postupy. A při výrazně jiné klasifikaci jsem upravoval známku postupně. Nikdy ne skokem, ze čtvrtletí na čtvrtletí, ale v průběhu celého školního roku. Chránil jsem tím před stresem žáky, ale také kolegu, který až dosud děti učil. Viděl jsem v tom projev kolegiality a vzájemné úcty a spolupráce. Chránil nás oba před oprávněnou negativní reakcí žákových rodičů na příliš tvrdou změnu hodnocení jejích dítěte. Chtěl jsem při takových změnách dát žákům čas, aby si na můj jiný způsob učení postupně zvykali a přizpůsobovali se mu. A sám sobě vytvořil časový prostor k co nejlepšímu poznání žáků, dříve než o nich provedu svůj veřejný soud, odlišný od hodnocení předchozího kolegy-učitele.
Možná že někdo chce vidět v mém postupu projev slabosti a sníženého stupně profesní sebedůvěry. Já to tak nevnímám. Vlastní názor na žáka bych měl co nejvíce konfrontovat s názorem ostatních kolegů učitelů, kteří v konkrétní třídě učí. Ale navíc brát v úvahu názor a hodnocení učitelů, kteří žáka učili v přecházejících létech. Vzájemná podpora a výměna názorů k problematice výuky dané třídy a jednotlivých žáků je zárukou objektivního pohled. Navíc zvýrazní pocit žáků, rodičů a celé veřejnosti, že my učitelé pracující ve škole s jejich dětmi máme společný zájem na tom, abychom je vedli úspěšně a spravedlivě.
Publikováno na blogu autora http://blog.rvp.cz/dedvseved/prispevky/umime-byxt-navzajem-kolegialni.html
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat