ČMOS PŠ pokládá zákon o pedagogických pracovnících za velmi významnou právní normu, která vytváří rámec pro ukotvení postavení pedagoga a jeho profese. Jedním z definičních znaků pedagogického pracovníka uvedených v § 2 zákona o pedagogických pracovnících je, cituji „je zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy“.
Pokud odhlédnu od výjimky, kterou zákon připouští, a která ani pro obsah tohoto semináře není významná, pak zákon výslovně stanoví, že činnost pedagogického pracovníka může být vykonávána jen v pracovněprávním vztahu. Proto je obsah tohoto vztahu, práva a povinnosti pedagoga a jeho zaměstnavatele, kvalita regulace právními předpisy důležitou součástí podmínek práce každého pedagogického pracovníka.
Jakými faktory jsou pracovněprávní podmínky pedagogických pracovníků ve školství vytvářeny a ovlivňovány?
Je to zejména:
- Kvalita pracovněprávních předpisů – tedy jejich přehlednost, srozumitelnost, jednoznačnost formulací nepřipouštějící různé výklady atd. Za pracovněprávní předpisy považuji pochopitelně i předpisy upravující odměňování práce a předpisy k zajištění BOZP.
- Druhým faktorem je praktické uplatňování pracovněprávních předpisů – tedy dodržování litery i účelu zákonů i podzákonných norem při výkonu závislé práce.
- Třetím faktorem ovlivňujícím pracovněprávní podmínky pedagogických pracovníků je dostatek finančních prostředků k využití možností zlepšení situace pedagogů
K bodu 2. : Zákoník práce jako základ pracovněprávních vztahů zdůrazňuje v § 14 odst. 1 a 2 tyto požadavky: cituji
„(1) Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
(2) Zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů.“
Součástí zmíněných základních zásad pracovněprávních vztahů je i ustanovení o oprávnění odborových organizací vystupovat v pracovněprávních vztazích včetně kolektivního vyjednávání.
Správná aplikace pracovněprávních předpisů v praxi zaměstnavatelů vyžaduje především jejich dobrou znalost, dále kontrolu dodržování předpisů i s nezbytnými sankcemi za jejich porušování a v neposlední řadě i pohotové řešení soudních sporů v pracovních věcech.
Českomoravský odborový svaz pracovníků školství má podrobný a široký přehled o uplatňování pracovněprávních předpisů v praxi škol a školských zařízení. Svoje poznatky získáváme činností nejen při poskytování právní pomoci členům odborového svazu – její součástí je i zastupování zaměstnanců v soudních sporech se zaměstnavateli. Mohu zodpovědně konstatovat, že se v této odborové aktivitě setkáváme s celou řadou nedostatků.
· Jde např. o mnohdy nejasný obsah pracovních smluv.
· Řada těchto, ale i jiných, právních úkonů má vady způsobující neplatnost – jsou neurčité, zaměstnanci se předem vzdávají svých práv.
· Postup zaměstnavatelů vůči zaměstnancům-pedagogům lze někdy těžko považovat za souladný s dobrými mravy jak požaduje zákoník práce.
· Odborové organizace upozorňují, že nejsou respektována jejich oprávnění, vedení škol nepostupuje podle zákona ani při kolektivním vyjednávání.
· Řada pochybení se objevuje v oblasti platové, a to i při zařazování pedagogů do platových tříd, zápočtu praxe či provádění srážek z platu.
· Ještě jsme se úplně nezbavili nešvaru uzavírat termínované pracovní poměry v případech, kdy pro to není důvod (tedy na volná místa).
· ČMOS PŠ v několika případech úspěšně zastupoval naše kolegy v soudních sporech o platnost odvolání z funkce ředitele.
Ve výčtu problémů by bylo možno pokračovat, není to však cílem mého příspěvku.
K bodu 3. Dostatek finančních prostředků ovlivňující pracovněprávní podmínky pedagogických pracovníků je téma, kterým se zaobíráme kontinuálně od 90 let.
Propady reálných platů zaměstnanců ve školství, deficitní prostředky na ostatní neinvestiční výdaje škol v roce 2008. Nejasnosti ve financování v roce 2009 a jistě další faktory z dlouhodobého hlediska mohou být příčinou výsledků srovnávání v šesti desítkách zemí, jak zveřejnily agentury, že nejnespokojenější učitelé na světě jsou v Česku. A nespokojenosti učitelů se není co divit.
Nechci výsledky tohoto výzkumu podrobně rozebírat, není zde dostatek časového prostoru. Snad je pozitivní konstatování představitelů ministerstva školství v médiích : Klíčová je podpora učitelů. Bez motivovaných a kvalitních učitelů není změna možná.
( deník Právo 11. 12. 2008 )
Příklady dalších možných nespokojeností :
- současná liberální právní úprava dává prostor pro individuální či kolektivní smlouvy v možnosti poskytování dalších benefitů, rozšiřování různých práv a výhod zaměstnancům. Ale reálné poměry v regionálním školství jsou někde jinde.
Uvedu jen jeden konkrétní příklad: Ustanovení § 192 odst. 3 zákoníku práce účinné od začátku letošního roku dává možnost poskytovat zaměstnancům náhradu platu nepřevyšující průměrný výdělek i za první 3 dny dočasné pracovní neschopnosti, které jsou jinak tak zvaně neplacené. V kolika školách a školských zařízeních bude reálné toto ustanovení využít? Tedy právní úprava dávající nějaké možnosti a výsledná skutečnost se v praxi mohou poněkud rozcházet. Proto nestačí posuzovat jen pracovněprávní podmínky pedagogů vymezené právními předpisy, ale i ty „reálné“ podmínky vymezené faktickými finančními zdroji – to platí i v oblasti platů a dalších.
Nyní se vrátím k problematice právních předpisů jako faktoru, který zásadně určuje pracovněprávní podmínky pedagogických pracovníků ve školství. Chci se přitom zaměřit na souvislosti s chystanou novelou zákona o pedagogických pracovnících.
Základním předpisem, který upravuje pracovněprávní vztahy, je zákoník práce. Týká se prakticky všech zaměstnanců při výkonu závislé práce a jde o právní úpravu samostatnou, ucelenou a jednotnou. To je nesporná výhoda. Zároveň je ale nutno konstatovat, že komplexní a jednotná úprava pracovněprávních vztahů nemůže dostatečně reflektovat specifika těchto vztahů v případě některých kategorií zaměstnanců. Zákoník práce řeší tento problém pro vymezené skupiny osob uplatněním principu delegace nebo principu subsiadiarity. Pedagogičtí pracovníci byli s účinností od 1. ledna 2008 při tzv. technické novelizaci zákoníku práce jmenovitě uvedeni v ustanovení jeho § 5 odst. 5, kde se zákoník práce uplatňuje subsidiárně, to znamená, že upravuje jejich pracovněprávní vztahy, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
To znamená, že jejich pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Platí tu tedy princip subsidiarity zákoníku práce a možnost úpravy pracovněprávních vztahů ve zvláštních předpisech je velmi široká. ČMOS PŠ inicioval toto nové ustanovení v zákoníku práce s tím, že jako zvláštní předpis bude využit zákon o pedagogických pracovnících. Očekávali jsme, že novelou zákona budou řešeny alespoň problémy, které se vyskytly a nebyly překonány při přípravě vyhlášky o pracovním řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení. Jedná se zejména o pracovní dobu, sjednávání místa výkonu práce, řešení otázky povinnosti pedagogických pracovníků setrvávat na sjednaném místě výkonu práce po celou pracovní dobu, nebo jen po dobu přímé pedagogické činnosti a prací s ní bezprostředně souvisejících.
S předloženým návrhem změn zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících v tomto směru spokojeni nejsme. Konstatuji, že některé naše zásadní připomínky a návrhy do něho promítnuty nejsou a vůbec návrh novely nedostatečně využívá možnosti dané ustanovením § 5 odst. 5 zákoníku práce a nesplňuje s tím spojená očekávání, že budou respektována specifika práce pedagogických pracovníků.
Běžně uplatňovanou praxí bylo a je, že u pedagogických pracovníků se požaduje přítomnost na pracovišti zaměstnavatele v době, kdy je tato přítomnost nezbytná a ve zbývající části si pedagogický pracovník pracovní dobu rozvrhuje sám a v jeho dispozici je i určení místa výkonu práce.
Návrh § 22a) odst. 2 novely zákona o pedagogických pracovnících vymezuje povinnost přítomnosti na pracovišti zaměstnavatele kromě vyjmenovaných případů i v ostatních „případech, které stanoví ředitel školy“. Návrh nepředpokládá, že by šlo o případy, kdy je přítomnost pedagoga na pracovišti zaměstnavatele nezbytná. Dává se tedy pravomoc řediteli, požadovat přítomnost na pracovišti zaměstnavatele i tehdy, kdy by mohl pedagog vykonávat práci na jiné místě. To je právní úprava, která pedagogickým pracovníkům nijak zvláštní výhodu nedává a negarantuje.
Navrhujeme proto doplnit, že ředitel může nařídit přítomnost pedagoga na pracovišti jen v případech, které přítomnost na pracovišti vyžadují. Rozlišení případů, kdy je přítomnost pedagoga na pracovišti nutná a kdy nikoliv, nečinilo a nečiní v praxi žádné problémy. Proto námitky, s nimiž jsme se setkali, že toto rozlišení může být sporné, že není řečeno kdo a jak to bude určovat, považujeme za malicherné a za záminku jak se vyhnout řešení, které jasně a jednoznačně upraví tuto oblast právního vztahu mezi pedagogem a jeho zaměstnavatelem.
Navržené znění § 22a) odst. 3 předpokládá možnost, aby se ředitel školy s pedagogickým pracovníkem dohodl na jiném místě výkonu práce než je pracoviště zaměstnavatele (pokud nejde o výkon přímé pedagogické činnosti). Tento návrh lze ale těžko považovat za speciální úpravu ve vztahu k zákoníku práce, protože § 2 odst. 4 zákoníku práce definující závislou práci uvádí, že jde mj. o práci vykonávanou „v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě“. Návrh novely zákona č. 563/2004 Sb. se v tomto tedy nijak neodchyluje od platné úpravy obsažené v zákoníku práce a nenaplňuje očekávání s ním spojená.
Speciální zákonná úprava umožněná zákoníkem práce by měla ponechat na vůli samotným pedagogům, na kterém místě a jaké době budou vykonávat část svých pracovních povinností, které nevyžadují jejich přítomnost na pracovišti zaměstnavatele. Tvůrčí povaha pedagogické práce prakticky znemožňuje předvídat, jaká místa bude pedagog využívat v rámci výkonu prací souvisejících s přímou pedagogickou činností. Snaha vymezovat dohodou přesně určená další místa výkonu práce než je pracoviště zaměstnavatele, by proto v praxi přinášela zbytečné problémy a bezdůvodně omezovala prostor daný liberální úpravou pracovněprávních vztahů.
Poslední věta navrženého znění § 22a) odst. 3 stanoví, že náklady spojené s výkonem práce ve smyslu věty první hradí pedagogický pracovník. Taková úprava by ovšem znamenala značný průlom do principu, podle nějž náklady výkonu závislé práce nese výhradně zaměstnavatel a zásadně je nelze přenášet na zaměstnance. Na základě této úpravy by mohlo docházet k výkladům docházejícím k závěru, že vztah mezi pedagogickým pracovníkem a jeho zaměstnavatelem není závislou prací. Takový závěr je ovšem z našeho pohledu neakceptovatelný, a proto je třeba podrobným výkladům předejít odpovídající dikcí příslušného ustanovení. Takovou – podle mého názoru – adekvátní dikci navrhuje ČMOS PŠ – pak uvedu dále.
ČMOS PŠ vzhledem k těmto nedostatkům nově navrhované úpravy navrhuje toto znění § 22a) odst. 3 zákona o pedagogických pracovnících. Cituji:
„V době, kdy pedagogický pracovník není ve smyslu odst. 2 povinen být na pracovišti zaměstnavatele, vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, a na místě, které si sám určí. Náklady, které pedagogickému pracovníkovi vzniknou výlučně v souvislosti s výkonem práce na jiném místě než na pracovišti zaměstnavatele podle věty první, se nepovažují za náklady vzniklé v souvislosti s výkonem závislé práce, a není-li dohodnuto jinak, hradí je pedagogický pracovník.“
Předložená novela zákona o pedagogických pracovnících obsahuje ještě jednu změnu, která z pohledu zaměstnanců-pedagogů znamená zhoršení dosavadní úpravy - přesněji řečeno zhoršení oproti postupu, který byl doporučen ve společném výkladu MŠMT a ČMOS PŠ. Jde o vymezení, které hodiny přímé pedagogické činnosti mají být považovány za tzv. „nadúvazkové“ a které jsou tedy odměňovány podle § 132 zákoníku práce příplatkem ve výši dvojnásobku průměrného hodinového výdělku.
Za nadúvazkové hodiny mají být uznány hodiny přímé pedagogické činnosti pouze v případě, že pedagogický pracovník v daném týdnu splnil stanovený týdenní rozsah přímé pedagogické činnosti. Z toho vyplývá, že když pedagog nesplní „základní“ úvazek - bez ohledu proč - nelze hodiny, které by jinak byly nadúvazkové v daném týdnu takto uznat. Např. ve čtvrtek má učitel podle rozvrhu učit v nadúvazkových hodinách – na určitý týden ale připadne Velikonoční pondělí (tedy svátek), nebo v úterý bude ředitelské volno, nebo učiteli bude ve středu určena nějaká mimoškolní akce, na níž bude konat dozor místo výuky. Pak má smůlu a řádně dle rozvrhu odučené hodiny ve čtvrtek mu jako nadúvazkové nebudou uznány.
Jsem pevně přesvědčen, spolu se svými kolegy odboráři, že to není správné, že to je protiprávní postup. Jako argument pro toto tvrzení použiji analogii s právní úpravou přesčasových hodin (§ 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce). Zdůrazňuji, že neztotožňuji tzv. nadúvazkové hodiny přímé pedagogické činnosti s přesčasovou prací, mluvím pouze o analogii – což je postup v právní praxi i teorii uznávaný a používaný.
· práce přesčas je definována jak.o „práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby … atd.“, jak stanoví (§ 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce;
· v § 132 zákoníku práce, pokud jde o příplatek za tzv. „přespočetné hodiny“ se uvádí, že za hodinu přímé pedagogické činnosti, kterou pedagogický pracovník vykonává „nad rozsah hodin stanovený ředitelem … podle zvláštního právního předpisu“.
V případě přesčasových hodin je bez jakýchkoliv problémů aplikován § 348 zák. práce, kde se vymezuje, které doby se posuzují jako výkon práce (mimo jiné doba, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, nebo doba dovolené).
Nikoho zatím nenapadá požadovat na „běžném“, tedy třeba nepedagogickém zaměstnanci, aby si v týdnu, kdy je Velikonoční pondělí nejprve doplnil počet hodin do stanovené týdenní pracovní doby a teprve další hodiny by se mu uznávaly jako přesčasové. Skutečnost, že tento postup je běžně aplikovaný a bezrozporný, dokládá i výklad publikovaný např. již v roce 1974 – v publikaci Dr. Jaroslav Luhan: „Práce přesčas“, nakl. Práce 1974. Dovoluji si citovat: (a není důvod s touto dobou v této právní věci spojovat žádné politikum) – tedy citace:
„Jak bylo vyloženo v kapitole Co je práce přesčas, doba čerpání dovolené na zotavenou se posuzuje jako výkon práce pro pracovněprávní účely (stanovené v zákoníku práce), a tedy i pro uřčení rozsahu práce přesčas a pro posouzení, které hodiny práce (směny) jsou hodinami práce (směnami) přesčas.
Jestliže tedy např. pracovník v týdnu čerpá jeden den dovolené (s osmihodinovou pracovní dobou), v jiném dnu v témže týdnu pracuje dvě hodiny nad stanovený harmonogram a přitom v ostatních dnech v týdnu odpracuje dobu podle tohoto harmonogramu, jsou ony dvě hodiny prací přesčas.“ – konec citace.
„Přespočetné hodiny“ jsou, podle mého názoru, definovány v podstatě stejně (hodiny nad nějaký stanovený rozsah). Jaký je důvod proč v případě přesčasů aplikovat § 348 zák. práce a v případě „přespočetných hodin“ toto ustanovení opominout? Zatím jsem se nesetkal s žádným zdůvodněním rozdílných přístupů. Třeba jej uslyším dnes na tomto semináři.
ČMOS PŠ po zvážení všech okolností navrhuje v § 23 odst. 4 návrhu novely první větu formulovat takto:
„Za přímou pedagogickou činnost nad stanovený rozsah se považuje vykonaná přímá pedagogická činnost podle odstavce 3 i v případě, že pedagogický pracovník nesplnil ředitelem stanovený týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti vyplývající z týdenního rozvrhu přímé pedagogické činnosti, protože nepracoval v době, která se posuzuje jako výkon práce 8b), nebo místo výkonu přímé pedagogické činnosti vykonával práce související s přímou pedagogickou činností.“
Návrh odborového svazu vychází z právního názoru, že ředitelem stanovený týdenní rozsah hodin přímé pedagogické činnosti je nutno považovat za splněný nejen v případech podle § 348 zákoníku práce, ale i v případech, kdy z důvodů na straně zaměstnavatele namísto přímé pedagogické činnosti koná pedagog práce s ní související. Bylo by nelogické, aby fikce výkonu přímé pedagogické činnosti byla uplatněna v případě překážky v práci (kdy pedagog vůbec nepracuje) a nebyla naopak uplatněna v případě, kdy práci vykonává – byť jde o práce související s přímou pedagogickou činností (např. výkon dozoru při akcích školy, výkon prací v den tzv. ředitelského volna apod.).
Vážení účastníci semináře,
domnívám se, že opět čelíme přes malá pozitiva v novele zákona o pedagogických pracovnících zhoršování podmínek práce pedagogických pracovníků. Připomínky ČMOS PŠ k navrhovaným změnám zákona o pedagogických pracovnících by měly být pečlivě zvažovány v dalších fázích legislativního procesu. Pokud k tomu dnešní seminář přispěje, splnil svůj účel. Nestačí totiž pracovněprávní podmínky práce pedagogů jen popisovat, budiž úkolem nás všech usilovat o jejich zlepšení. Jinak pořád bude stále platit : Sliby –chyby.
8b) § 348 zákoníku práce
František Dobšík
0 komentářů:
Okomentovat