Prvou zkušenost se situací vyjádřenou v nadpise jsem měl se svým nejlepším kamarádem, jehož otec byl naším učitelem fyziky. Jako žáci 7. ročníku jsme brali stav celkem normálně. Docela normální to ale tak docela nebylo. Taťka - učitel (kamarád mu mezi námi říkal familiérně fotr) svého syna při vyvolání nikdy neoslovil jménem, ale neutrálním: Hmmm. Trochu jsme se tomu divili, ale nikdo z nás se tehdy neuměl do jejich situace vžít. A tak jsme oba podezřívali, že jsou domluveni na zkoušení i na obsahu zadávaných písemných zkoušek a na nás jen hrají nějaké divadlo. Více jsem pochopil teprve o dva roky později, kdy jsem se ve stejné situaci ocitl sám.
Bylo to sice jen jedna vyučovací hodina volitelného kreslení týdně na střední škole, kam jsem postoupil, ale i to stačilo k tomu abych rychle pochopil, že taková rodinná dvojrole není vůbec snadná. Často jsem se ocitl v situaci, kdy jsem tápal v jaké z nich oba právě vystupujeme. A jak jsem se do této neobvyklé situace dostal? Nejdříve musím přiznat, že na kreslení jsem byl vždy neuvěřitelné "dřevo". A otec mne přemluvil k této volbě, protože věřil že mne této pro budoucího učitele užitečné dovednosti naučí. Nepodařilo se mu to. Naopak, trpěl jsem svojí neschopností mnohem více. Viděl jsem jak mého "učitele" moje neschopnost mrzí a je nešťastný z toho, že jeho kantorské schopnosti na moji neschopnost nestačí. Malování mi tak zůstalo hendikepem na celý život, ale naštěstí jsem kreslení nikdy na učit nemusel.
Za nějaký čas se mi obě role zrcadlově převrátily. Stal jsem se učitelem své vlastní dcery. Dokonce jsme po 4 roky, kdy jsem ji učil matematiku, fyziku a informatiku, byl zároveň i jejím třídním učitelem. Na malé škole to nebyla nějak neobvyklá situace a vyplynulo to ze situace na škole v roce, kdy jsem na ni přišel učit. Na začátku byl otevřený rozhovor otce s dcerou se základní otázkou, zda je ochotná tento křest ohněm podstoupit. Popsal jsem ji svoji dávnou zkušenost s otcem svého kamaráda i se svým vlastním tatínkem-učitelem. Dcera přesto souhlasila, ale myslím si, že toho později nejednu litovala. Měl jsem výhodu v tom, že byla dobrá žákyně a s učením neměla problémy. Ve škole jsem ji oslovoval jménem, jako doma a jak ji oslovovali i její spolužáci. A mohu odpřísáhnout, že dopředu neznala téma zadávaných písemných prací. Stejně tak nikdy nevěděla že pro třídu nějakou zkoušku připravuji. Ona mi zase nežalovala na své spolužáky jejich slabiny a prohřešky. Přesto musela často překonávat nedůvěru a podezření svých spolužáků, že jsme předem domluveni. Oba jsme si oddychli, když po 4 létech školu absolvovala a odešla studovat na střední školu - technického zaměření, kde s úspěchem maturovala. Cítil jsem to jako zadostiučinění za vše co jsme si oba prožili.
Moje osobní zkušenost z obou pólů vztahu rodič-učitel kontra dítě-žák mi dovoluje vyjádřit jednoduchý závěr: Chtějí-li takovou situaci oba se ctí zvládnout, pak se musejí chovat a jednat ve škole zcela přirozeně, tak jako by takový blízký vztah mezi nimi neexistoval. To samé ale musí být i doma, ve vztahu obou v rodině. Je to hodně těžké a vyžaduje to sebeovládání a hodně taktu na obou stranách. A občas také značnou dávku hereckého umění při tak častém střídání životních rolí. Ale to přece patří k profesi učitele. Musím přiznat, že jsem docela vděčný za to, že jsem si ve svém pedagogickém životě mohl tuto náročnou dvojroli zahrát hned dvakrát.
Publikováno na http://blog.rvp.cz
Oldřich Suchoradský
0 komentářů:
Okomentovat