Ondřej Liška: Je třeba zlepšit péči o nadané děti

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ondřej Liška se ve svém pravidelném sloupku na stránkách Učitelských novin zabýval vzděláváním talentovaných dětí. Pokud bychom měli soudit jen z dílčích zjištění České školní inspekce, patří práce s talentovanými dětmi spíše ke slabinám našeho vzdělávacího systému. Řada škol se někdy ani nezajímá o to, zda a jak konkrétně je žák nadán, v čem výrazně vyniká nad průměr. Z šetření České školní inspekce tedy vyplývá, že talenty se u náš plýtvá už v základním školství.

Osobně jsem sice přesvědčen, že situace zase tak kritická není. Určitě ale máme v dané oblasti co dohánět. Není třeba zdůrazňovat, jak významná je podpora mimořádně nadaných žáků a žákyň z hlediska malého státu bez významnějších přírodních zdrojů, jakým je Česká republika. Nemůžeme si dovolit tuto věc podceňovat.

Prvotní je samozřejmě otázka definice. Koho si představujeme pod pojmy „nadaný žák" a „nadaná žákyně"? O jak vysokou míru nadání vlastně jde? Vzápětí nato vyvstávají otázky praktické, z nichž je nejdůležitější ta, zda máme takové děti integrovat, nebo je vzhledem k jejich zvýšeným nárokům vzdělávat zvlášť.

Mimořádně nadané děti skutečně mají speciální vzdělávací potřeby. Ty však mohou a mají být uspokojovány mezi ostatními žáky. I v rámci širšího kolektivu je přece možné rozvíjet a podporovat výjimečné nadání. Příměr o exotických květinkách, kterým se nejlépe daří ve skleníku, je zcela zavádějící. Nejcennější je naopak přístup těch škol, které si sice žáky a žákyně nevybírají, ale zároveň jsou schopné připravit takové vzdělávací programy, jež stimulují i ty nejnadanější. Osobně jsem se několikrát přesvědčil, že je možné tyto dvě věci skloubit, i když to samozřejmě není snadné. Jinou cestu ale nevidím.

V širším slova smyslu jde totiž o všechny děti s horšími výsledky, než by odpovídalo jejich předpokladům. Hlavním cílem školy by měla být likvidace tohoto rozdílu. Je třeba ocenit všechny učitelky a učitele, kteří u „svých" dětí cíleně sledují, zda v tom či onom směru disponují výrazným nadáním, jež by stálo za podporu a rozvoj. Ani tento první krok totiž není triviální. Talent může někdy být opravdu nenápadný a nadané dítě má pak ve škole spíš problémy než výborné výsledky, které jsou vidět na první pohled.

Nepomoci při výuce handicapovaným je dnes nemyslitelné, u mimořádného nadání se to ale až tak dramaticky nebere. A to je chyba. Předpokládá-li někdo, že výjimečně talentované děti jsou vlastně ve výhodě a dokáží si poradit samy, hluboce se mýlí. I ony potřebují vysoce individuální přístup ze strany pedagoga. I kvůli nim je třeba diferencovat metody a formy práce a zajímat se o osobnost žáka. To ovšem vyžaduje zvládnutí profesních kompetencí, které to učitelům umožní.

Připravovaný standard učitelské profese, na kterém pracuje tým odborníků pod vedením prof. Karla Rýdla, bude určitě pamatovat i na tyto dovednosti. A dozajista by na ně měly pamatovat i pedagogické fakulty. Zatím to totiž zdaleka není běžné.

Ondřej Liška