12. listopadu 2008 byla na internetovém portále Česká škola zveřejněna reakce prof. PhDr. Karla Rýdla, CSc. na článek Sedm mýtů o informatice a ICT ve vzdělávání od autora Ondřeje Neumajera, který vyšel 4. listopadu na Metodickém portálu a 6. listopadu byl přebrán Českou školou. Tento příspěvek je krátkou polemikou s názory na význam ICT ve vzdělávání.
Zmíněný článek Sedm mýtů o informatice a ICT ve vzdělávání je, jak je v něm ostatně uvedeno, vyzývavě podaným výběrem nejčastějších mýtů, který měl vyvolat diskusi. Je zajímavé, že po zveřejnění mi do e-mailové schránky dorazilo devět reakcí, vyřídil jsem dva telefonní hovory. To lze považovat za netradičně silnou odezvu, která naznačuje, že článek někoho k polemice vyprovokoval. Odesílatelé si bohužel nepřáli reagovat veřejně a napsali raději na můj e-mail místo do diskuse pod článkem. Proto mne reakce ve formě samostatného článku potěšila a vnímám ji jako příspěvek k polemice „emancipace“ technologií ve vzdělávání.
Profesor Rýdl se ve své reakci pozastavuje nad tím, že nerespektuji takovou jednoduchou skutečnost, jako „…osobní přístup živého učitele, který je, jak je chronicky známo, v mnoha výchovných a vzdělávacích situacích stále nezastupitelný a nenahraditelný jinými, méně osobními technologiemi.“
O platnosti tohoto výroku jsem plně přesvědčen, stejně jako o skutečnosti, že jej ve svém článku nikde nezpochybňuji. Učitel je a i nadále bude nezastupitelným činitelem výchovně vzdělávacího procesu. Dokonce si myslím, že jeho význam vlastně stále stoupá. Moderní technologie mohou pedagogům v jejich úsilí při práci s dnešní generací studentů významně pomoci – jsou-li vhodně a efektivně využívány. Aby je učitelé uměli vhodně používat k dosažení plánovaných vzdělávacích cílů, musejí s nimi umět pracovat a musejí vědět, jakým způsobem je použít. Současná doba prostě klade na učitele stále vyšší a vyšší nároky.
Doba, kdy se prosazoval mylný názor, že informační technologie mohou nahradit učitele, je snad již dávno za námi. Jak je však často vidět, jejich nevhodná aplikace zůstává jako memento neustále vryta v paměti mnoha lidí, kteří tuto etapu elektronizace českého vzdělávání v minulosti zažili. Jiným příkladem vyžadujícím přehodnocení přežívajících dogmat je preferování využívání ICT k podpoře instruktivních metod vzdělávání před těmi konstruktivními – hlavním důvodem je samozřejmě to, že je to mnohem jednodušší.
Právě proto jsem přesvědčen, že je potřeba učitele v této oblasti vzdělávat, začlenit tuto oblast do portfolia dovedností, které učitelé ke své práci musejí ovládat. Proto také tvrdím, že ICT kompetence do standardu profesních činností učitele patří.
V dalším textu profesor Rýdl vysvětluje, proč není součástí pracovní skupiny MŠMT odborník na vzdělávací technologie: „A protože chápu, podobně jako řada dalších lidí, technologie ICT jen jako prostředky, nejsou tam ani další lidé jen proto, že rozumí zase jiným technologiím a prostředkům“. Na konci odstavce shrnuje „Podobně by mohla být vznesena námitka, že nám ve výčtu chybí např. expert na využívání tištěných učebnic a encyklopedií.“
Myslím, že uvedení této analogie přesně ilustruje postoj, ve kterém se naše smýšlení rozchází. Osobně považuji tradiční tištěné encyklopedie za příklad „technologie“, která je v současné době překonána (což neznamená, že je špatná, nebo že zcela vymizí). Její nová forma – elektronická, zpravidla on-line encyklopedie vytvářená a spravovaná komunitou – je produktem právě informačních technologií. ICT mají totiž jednu neuvěřitelnou výhodu – jsou univerzální. Mohou zprostředkovávat obsah různého (multimediálního) charakteru, být prostředkem různých forem a metod (spolu)práce. To zatím žádná z běžně dostupných technologií v minulosti v takové míře neumožňovala. Pokud tedy hledáme analogii k tištěným encyklopediím, jsou jí elektronické, případně on-line encyklopedie. Nikoli ale ICT jako celek.
I z tohoto důvodu tvrdím, že ICT mají mezi dalšími technologiemi výsadní postavení a je vhodné o nich takto při sestavování standardu učitelských činností přemýšlet.
Závěrem bych rád dodal, že v žádném případě nechci apriori kritizovat činnost pracovní skupiny pro standardizaci profesní činnosti učitele. Jejích členů si vážím a jako propagátor změn ve vzdělávání se těším na výsledek, který by se mohl stát důležitým krůčkem v posuzování kvality učitelského povolání. Skutečnost, že se jedná o pracovní skupinu MŠMT vnímám jako pozitivní potvrzení toho, že ministerstvo tuto problematiku považuje za důležitou.
Ondřej Neumajer
14. listopadu 2008
P.S. O obdobné polemice věnující se výhodám a nevýhodám on-line encyklopedií a využívání ICT ve vzdělávání obecně vyšel výborný dvoudílný článek Encyclopaedia Britannica a škola 2.0 na serveru Učitelský Spomocník.
Ondřej Neumajer
0 komentářů:
Okomentovat