Studentská výzva k 17. listopadu 2008: Blíží se dvacáté narozeniny naší demokracie. Čekají nás velkolepé ohňostroje, megakoncerty a kladení věnců. Jako studenti slavíme rádi a dobře víme, že 17. listopadu je proč. Poctivé narozeninové bilancování by ale mělo ukázat i jiné věci, než jak za dvacet let zbohatly naše pořadatelské agentury.
Nechceme se jen tak smířit s tím, že dnešek je lepší, než býval před dvaceti lety. Ano, je mnohem lepší. Stále se tu ale až příliš dobře daří předrevolučním mustrům chování, které nás zatím řadí spíš k Balkánu než k demokraciím západního střihu. Dnešek totiž není jen dobou svobody a leckde rostoucího blahobytu, ale stále také dobou korupce, arogance moci, všeobecné nedůvěry ke všemu společnému a společenskému, nebo také zarážející neúcty ke kulturnímu dědictví naší země.
Chceme proto oslovit ty, kteří nesou za naši zemi a její směřování největší odpovědnost: politiky. Myslíme si, že naše demokracie si od nich ke dvacetinám zaslouží dárek, takový, díky kterému by mohla trochu dozrát. Nechceme od nich nic nového ani neobvyklého: jen to, co už léta slibují a co mělo být přirozenou součástí naší cesty ke svobodě. Chceme, aby odstranili čtyři z největších legislativních absurdit. Chceme, aby:
- konečně zavedli slibovanou regulaci lobbingu
- definitivně omezili svůj vliv na jmenování mediálních rad
- už doopravdy omezili poslaneckou imunitu
- nadobro odstranili praxi legislativních přílepků
Regulace lobbingu
Ve vyspělých demokraciích je lobbing běžná a víceméně férová věc. V Česku je to takřka sprosté slovo. Není divu. U nás jsme totiž ze všech stran zahlcováni nevyřešenými korupčními kauzami, podezřelými zakázkami a mlžícími politiky. A jakmile slyšíme, že u politiků někdo prosazuje nějaký zájem, hned za tím tušíme špínu. Lobbista, ten je přece s politiky jedna ruka. Kličkuje po radnicích a sněmovních kuloárech, v mobilu má spoustu kontaktů a v kufříku alespoň pět v českých, které může za službičku vyskládat na stůl. Politik je spokojený, lobbyista je spokojený a občané zase ostrouhají.
Připadá vám to nadsazené? Jak to chodí doopravdy, se ale můžeme jen dohadovat. Veřejnosti totiž chybí jakákoliv možnost dozvědět se, co se za dveřmi našich politiků děje. Nemáme žádný zákon, který by lobbingu jasně stanovil pravidla a umožnil jeho kontrolu. Český politik se může stýkat s kýmkoliv a dohadovat s ním cokoliv. Lobbing u nás tedy může sloužit stejně tak dobré věci, jako i mafiánskému kšeftaření – viz kauzy Unipetrol, Gripeny a další.
> Přitom tradice Spojených států nebo Velké Británie, Nizozemí a dalších evropských zemí ukazuje, že to jde i jinak. Lobbing je tam docela normální práce, která může prospět také veřejnosti. Využívají ho zájmová občanská a profesní sdružení, aby zákony, které se jich týkají, postrčila správným směrem. Celé to funguje proto, že v těchto zemích má lobbing jasná pravidla. U nás může v klidu a potají lobbovat každý, kdo má dost peněz a sežene si ty správné kontakty. V Evropě mají lobbisté vlastní profesní sdružení s přísnými pravidly. Lobbisté musí mít registraci, musí přesně uvádět, čí zájem zastupují, u koho lobbují a jakými prostředky ho přesvědčují. Lidé tak vědí, s kým a proč se jejich zastupitel stýká a že ho lobbisté epřesvědčují penězi, ale argumenty. Lobbista pod veřejnou kontrolou si pak dá zatraceně pozor na nějaké nekalosti – stály by ho pověst i práci. A pro politiky bude mnohem těžší bratříčkovat se s postavami, které mají nečitelné zájmy.
Dokud u nás lobbing nezíská jasná a přísná pravidla, budou řeči o vymýcení korupce a klientelismu, které naši politici tak rádi vedou, jen planým žvaněním. Regulaci lobbingu nám už loni slíbila vláda. Na začátku letošního roku s tím halasně přišla i opozice. Naslibováno tedy už máme. Teď jen aby z toho byly i nějaké výsledky.
Mediální rady
„Když Česká televize natočí reportáž, o níž si budeme myslet, že je vůči nám tendenční, může o tom náš vyslanec s ředitelem promluvit a žádat vysvětlení. A třeba chtít, aby se podobné nedostatečnosti neopakovaly.“ To řekl David Rath novinářům. Zatímco v Německu nebo v Británii by takový požadavek považovali za vtip, u nás to příliš k smíchu není. Vzpomeňme například na ředitele Českého rozhlasu, který za kritickou reportáž vezl omluvu Pavlu Rychetskému osobně až do Brna. Politici tu mají v rukou páky, kterými svobodná média, snadno promění v bezzubá a nemohoucí zařízení.
Naši zákonodárci trpí představou, že jim má být dovoleno regulovat všechno – dokonce i média, která by jim měla nastavovat zrcadlo a do jisté míry dávat mantinely. Svoji představu pak naplňují prostřednictvím mediálních rad. Ty obsazují čistě politickým klíčem – a namísto uznávaných profesionálů v nich pak může zasednout třeba koulařka Fibingerová, málem i předrevoluční cenzor Kučera, případně – jako v radě ČT – Dana Makrlíková, která zároveň pracuje pro televizi Prima.
Veřejnoprávní média tak jsou ovlivňována radními, kteří se cítí být odpovědni konkrétním politikům, ne veřejnosti. Mají pak tendenci volit slabé a ustrašené ředitele, jimiž je možno snadno manipulovat. A ovládají média argumentem takzvané „vyváženosti“, což v praxi znamená povinnost mechanicky vyhovět všem politickým tlakům.
Změna k lepšímu se skrývá v nastavení zákona. U nás mají obsazení rad cele pod palcem poslanci. Je sice pravda, že o jejich složení rozhodují na návrh nezávislých sdružení. Jenže nic neurčuje, které organizace smějí kandidáty navrhovat. Není pak nic jednoduššího, než sehnat pro svého předvybraného koně jakékoliv pidisdružení, které je ho ochotno navrhnout. Pro srovnání: v Německu to mají v kompetenci i obecně respektované instituce, jmenované přímo v zákoně. I u nás by se nabízely univerzity, profesní komory či církve. Nejnutnějším základem ale je, že jmenovací pravomoc bude alespoň trochu rozdělená. To by si ale poslanci nesměli myslet, že mají patent na všechno.
Omezení poslanecké imunity
„Poslance ani senátora není možné trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“ To říká česká Ústava. Při současné úrovni české politické kultury stačí tyto dvě věty k tomu, že se zákonodárci s trochou šikovnosti vyhnou postihu za jakoukoliv špatnost. Senátorce Janáčkové takto projdou veřejně pronesené rasistické výroky (Senát ji nevydal, protože se prý stala „ obětí politického boje“) Není divu, že se imunita hodí lidem typu Vladimíra Železného: jste podezřelí z daňových úniků? Pořiďte si mandát.
Přitom nejde o to, že v praxi bývá mnohý hřešící poslanec či senátor nakonec imunity zbaven. Není totiž žádný důvod, proč by se měli poslanci lišit od ostatních občanů tak pochybným privilegiem. Privilegiem, které v nich posiluje pocit beztrestnosti a mocipanské nadřazenosti. Nehledě na to, že poslanci a senátoři mají důležitější úkoly, než zabývat se každým svým kolegou, který se někde v opilosti vyboural. Jistě, k účelovému nařčení může dojít. Ale od toho se máme snažit o nezávislost soudů a akceschopnost policie.
Ale především: proč má imunita chránit poslance i dávno potom, co opustil funkci? Na Západě, například v Německu, něco takového platí maximálně pro hlasování a výroky učiněné při výkonu mandátu. V Belgii či Lucembursku se veškerá imunita týká jen období, kdy zasedá parlament. A Velká Británie nebo Nizozemsko dokonce ukazují, že demokracie existuje i bez imunity. Navíc je tam vžité, že politik podezřelý z nekalosti prostě bez výmluv a bez průtahů odstoupí. V případě, že se ukáže jeho nevina, získá své křeslo zpět.
Rozsah zdejší imunity je zkrátka nesmyslný. V zájmu nás všech přeci je, aby se každému podezřelému mohla podívat na zoubek policie a justice – ne jenom poslanečtí soudci amatéři.
Zrušení legislativních přílepků
Zákonodárci se od ostatních lidí neliší jen posvátnou aurou beztrestnosti, ale i jakousi speciální logikou, nám občanům dosti neproniknutelnou. Pár příkladů: Zákon o provozu na pozemních komunikacích, kterým byl zaveden „bodový systém“, zahrnoval novelu zákona o vinařství a vinohradnictví. V živnostenském zákoně narazíme na novelu upravující zákon o zoologických zahradách. Mluvíme samozřejmě o přílepcích. V zákonech kvůli nim vzniká takový zmatek, že přinejmenším pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ se stává v podstatě nesmyslným. Není přeci dost dobře možné hledat pravidlo z jedné konkrétní oblasti v celé sbírce zákonů.
Jenže to není všechno. Poslanci mají, zdá se, své přílepky velmi rádi. Umožňují totiž obejít běžný schvalovací proces a uniknout pozornosti médií, veřejnosti a často i ostatních poslanců. Není tak problém prosadit pochybné věci, které by jako řádný zákon nikdo neschválil – nebo alespoň ne tak snadno. Přílepek ovšem může posloužit i k fikanějším manévrům: znehodnotí zákon, který je poslancům nepohodlný. Letos v únoru si například poslanci už opět chtěli omezit imunitu. Na poslední chvíli ale k návrhu byla přidána pasáž, která zbavila komunální politiky odpovědnosti za přidělování veřejných zakázek. O přílepku se tentokrát vědělo předem, zákon nebyl přijat a poslanci byli z obliga – hrdinně přece zabránili ještě mnohem absurdnější beztrestnosti.
Proti přílepkům loni v lednu zakročil Ústavní soud. Precedens proti zákonům s přílepky už tedy máme. Jenže na rychlost, s jakou poslanci přílepky produkují, ústavní soudci nemohou stačit. Tuto praxi je prostě potřeba odstranit přímo v poslanecké sněmovně.
V mnoha evropských zemích obsahuje jednací řád parlamentu nebo přímo sbírka zákonů různé fígle, které brání poslancům přidávat do zákona kdykoliv cokoliv. A nejsou nijak komplikované. Leccos se vyřeší tím, že návrhy na změny v zákonech je možné podávat pouze kolektivně. Třeba v pěti poslancích jako v Belgii nebo jen za celý výbor, získá-li v něm návrh podporu jako v Maďarsku. Ještě účinnější je stanovit pravidlo o podávání pozměňovacích návrhů s předstihem. V Estonsku je to nejvýš deset dní po prvním čtení, v Litvě alespoň po 48 hodin před druhým čtením. A ve třetím čtení už by se návrhy neměly předkládat vůbec, to je už jen pro drobné korigování. Po celou dobu může být navíc zákon dostupný veřejnosti na internetu.
Dvě až tři jednoduché úpravy v jednacím řádu sněmovny a mohli bychom se přílepků zbavit. Zbavili bychom se tak zmatku v zákonech i nečitelného prostoru pro prosazování pochybných zájmů. Stačila by dobrá vůle poslanců. Že se s tím dosud nic nestalo? Ale vždyť už víte – poslanci mají své přílepky velmi rádi.
více
***
Ať už jde o regulaci lobbingu, odstranění politického vlivu na média, omezení poslanecké imunity nebo zákaz přílepků, nijak nezáleží na tom, jestli je ideologie politiků oranžová, modrá nebo růžová s fialovými puntíky. To, co si od zákonodárců ještě po dvaceti letech musíme vyprošovat, má většina demokracií od Lotyšska po Spojené státy už dávno vyřešené. Pokud u našich politiků zase převládne pohodlnost nebo obavy o ztrátu vlivu, bude to za rok pěkná oslava: naše demokracie sice oslaví dvacet let, ale bude pořád jenom nezodpovědnou puberťačkou, kterou cloumají kdejaké sobecké a momentální zájmy.
> Za rok se toho dá stihnout hodně. I ve sněmovně. Nechceme toho snad tak moc, když žádáme:
Politici, dejte nám dárek k narozeninám.
V Praze k 17. listopadu 2008 (v abecedním pořadí)
Jakub Bachtík, student bohemistiky a dějin umění
Martin Benda, student politologie
Jaroslav Bican, student politologie
Jiří Boudal, student filosofie a sociologie
Silvie Čadská, studentka práv
Josef Dubec, student filosofie a divadelní vědy
Jindřich Fejfar, student sociologie a mediálních studií
Vít Horák, student sociologie
Jan Kolman, student architektury
Silvie Mitlenerová, studentka anglistiky a amerikanistiky
Tereza Selmbacherová, studentka sociologie
Jan Skalík, student sociologie a environmentalistiky
Lukáš Tóth, student ekonomie a logiky
Martin Voráč, student sociologie
Připojte se
dokument
0 komentářů:
Okomentovat