V souvislosti se zjištěními učiněnými v rámci výzkumu PISA 2006 se do popředí zájmu pedagogické veřejnosti znovu dostává otázka po spravedlnosti našeho školského systému. Popravdě jsou ta zjištění v podstatě identická s těmi z minulého mezinárodního měření: Náš vzdělávací systém je poměrně selektivní a reprodukuje sociální status.
Může být – čísla o tom svědčí a není důvod je zpochybňovat. Se snahou zmírnit sociálně reproduktivní tendence české školy se ostatně setkáváme už od poloviny minulého století – vzpomeňme na urputnou snahu socialistických vlád zvýšit podíl dětí z dělnického prostředí mezi vysokoškolskými studenty. Čím urputnější, tím marnější, dodejme pro úplnost.
V polistopadových dějinách jsou podobné snahy zřejmou terapií elitářského traumatu – různými afirmativními akcemi se snažíme zahánět pocit viny z Romů ve zvláštních školách, z dětí výkonově rozdělovaných do tříd A, B a C, apod. Na druhou stranu ovšem obnovujeme víceletá gymnázia, masivně posilujeme jazykové třídy (po druhém ročníku ZŠ) a jednotná škola je něco jako sprosté slovo. Nerozumíme si a nevíme, co chceme.
Dnes je časná selekce dětí opět předmětem oprávněné kritiky; poukazuje se mimo jiné na to, že vzdělávací výsledky studentů osmiletých gymnázií neodpovídají jejich výlučnému postavení v systému a deváťáci ze základek jim v mnoha srovnáních dají na frak. Důvodem, proč jsou některé děti studenty nižšího gymnázia a jiní žáky základky, je především ten, že ti první mají tatínka advokáta a maminku tlumočnici, zatímco tatínek těch druhých obrábí hřídele a maminka uklízí v nemocnici. Přemýšlí se, co s tím.
Odcizení jako program
V duchu podobných úvah pak vzniká na ministerstvu školství skupina pro sociální programy a v jejím rámci odbor pro rovné příležitosti. Mezi hlavní témata odboru řadí jeho ředitelka vzdělávání dětí ze sociokulturně znevýhodněného prostředí ( viz UN 31/2008, str. 8). Dřív se říkalo „socioekonomicky znevýhodněného“, dnes je důležitější ono kulturní pozadí. Není to banální, není to slovíčkaření. Ukazuje totiž to, oč se v rámci celého vertikálního sociálně kulturního posunu dítěte snažíme.
Primárně nám jde o to, aby děti rodičů s výučním listem či děti rodičů se středoškolským vzděláním získávaly vyšší vzdělání stejně často jako děti rodičů s vysokoškolským vzděláním. Neznamená to ovšem jen to, že jim nabídneme určité kompenzace: přístup k technologiím a k informačním zdrojům nebo že budeme formou stipendií financovat některé náklady na jejich vzdělávání. Znamená to také, že se pokusíme přesvědčit je o významu vzdělání, změnit jejich sociální a kulturní vzorce chování, že zkrátka revidujeme jejich hodnoty. Že je jejich rodině odcizíme.
Přesně tohle totiž chceme. Chceme, aby dítě, jehož rodina se baví při primitivní estrádě na Nově, sledovalo dokumentární film na ČT2. (Chápejte to prosím také jako metaforu, asi je jasné, o čem mluvím.) Abychom jej vytrhli z jeho „nepodnětného sociokulturního prostředí“ a zasadili je do nějakého „podnětného“. Abychom kultivovali jeho intelekt, jeho vkus, jeho emoce. A to až do té míry, že hodnoty a preference své rodiny nejednou nahlédne jako pomýlené, odmítne je a bude jimi pohrdat.
Každému, kdo se teď ježí, že o ničem takovém přece není řeč, bych rád připomněl, že těmito „rodinnými hodnotami“ nemusí být jen tendence léčit se bylinkami a pouti chodit k muzice. Mezi toto rodinné stříbro může patřit také bagatelizace krádeží, pohrdání vzděláním a snaha žít na úkor sociálního systému. Revidovat u dětí právě tyhle mentální stereotypy nám přijde přirozené; nemáme v takovém případě pocit žádné kulturní indoktrinace. Jenže nejde říct „a“ a neříct „b“. Buď chceme, aby děti přijaly hodnoty středních vrstev (což jsou hodnoty předávané školou), nebo ne. Nic mezi tím není.
Jediná cesta k důstojnosti
Pokud to děti udělají, budou šťastnější? Bude jejich dětství harmoničtější, bude-li dětstvím postupného odcizování? Nemluvím teď o budoucím uplatnění v dospělosti, tady je přínos nepopiratelný. Mluvím o tom, jestli kulturní propast, kterou máme tendenci hloubit mezi žáky základních škol a jejich sociokulturně nepodnětnou rodinou, nebude zaplacena daní odcizení, rostoucího vzájemného ostychu, zapíraného (oboustranného) pohrdání a v posledku samoty.
Socialistické vlády totiž sice usilovaly o to, aby se syn zedníka stal stavebním inženýrem – ale řemeslo mělo současně zlaté dno a dělnickou prací se nepohrdalo. Ten úžasný despekt k nižšímu dosaženému vzdělání přichází až v polistopadových letech. Roste tendence činit ze vzdělanosti málem etickou kategorii a na nevzdělanost pohlížet jako na všestranné selhání – nejen intelektové, ale obecně lidské. Ke vzdělanosti neexistuje důstojná alternativa. Oč vytrvaleji jsou o tom děti ve škole přesvědčovány, o to ostentativněji se některé rodiny vůči takovému paradigmatu vymezují. O děti z těchto rodin se pak bojuje zoufalý zápas, v němž jsou ony samy na určité rovině vždycky těmi poraženými.
V období mediálního zájmu o spory mezi Romy a českým státem o to, zda masivní umisťování romských dětí do zvláštních školy bylo rasovou diskriminací, také zaznělo, že romští rodiče umístění svého dítěte do zvláštní školy zhusta sami požadovali – právě v obavě, aby se jim děti neodcizily. Nevím, zda to tak bylo. Ale pokud ano, rozuměl bych tomu. Byla by to naprosto legitimní obava.
Abych tenhle příspěvek k nespravedlnosti českého vzdělávacího systému nějak uzavřel: Nemám vlastně žádný rozumný argument proti tomu, že se pokoušíme děti málo vzdělaných rodičů, jejichž hodnoty se buď míjejí s hodnotami středních vrstev, nebo jsou s nimi rovnou v rozporu, z jejich vlivu vymanit, resp. tento vliv marginalizovat. Že se jejich děti pokoušíme převychovat. Že se pokoušíme jim je vzít. Jen se mi nechce stavět tyto rodiče do role těch, jimž ze všech sil pomáháme – a dokonce na to už máme i odbor.
Petr Kukal
0 komentářů:
Okomentovat