Pozice učitele a učitelky ve společnosti je podle řady průzkumů jedinečná. Pedagogičtí pracovníci se prý těší úctě jako málokterá profese. Taková je alespoň obecná představa o významu kantorské práce (často se říká i „poslání“). Jenže jaká je realita, když sestoupíme z makroskopických výšin ke konkrétnu? Jsou skutečně titíž rodiče, kteří se v obecné rovině o povolání učitele vyjadřují vzletně a s úctou, schopni chovat se s patřičným respektem i ke konkrétním učitelkám a učitelům, kteří vzdělávají jejich děti? Ne vždycky.
Jistěže nelze vymáhat vážnost jen na základě příslušnosti k určité profesi. Koneckonců máme učitele vynikající, dobré i slabší. Nedá se očekávat, že se všichni budou setkávat se stejně vřelými reakcemi, protože by to ani nebylo spravedlivé. Problém je spíš v tom, že existují i rodiče, kteří nejsou ochotni dostát ani elementární slušnosti. Shodneme-li se na tom, že za výchovu dětí odpovídají v první řadě právě rodiče, a že děti jsou tedy do značné míry jejich věrným odrazem, vidíme jednu z příčin zhoršujícího se chování žáků a žákyň v posledních letech.
Rodiče by přitom měli být jedním z vrcholů pomyslného trojúhelníku života každé školy (zbylé dva představují pedagogové a žáci). Svou účast na dění ve škole však namnoze podceňují, a to je chyba. Konstruktivní a aktivní rodič s pozitivním přístupem je pro školu k nezaplacení.
Vezměme si takovou kyberšikanu, tedy mstivé, opakující se a nepřátelské chování, jehož cílem je ublížit oběti za použití moderních informačních a komunikačních technologií, například mobilních telefonů. Faktem je, že některé školy málo využívají nástrojů, které mají k dispozici. Přitom zákaz používání mobilů během výuky stanovený školním řádem je velice účinné opatření, jež leckde s úspěchem zavedli. Pochopitelně není všespásné a mnohem víc záleží na autoritě samotného pedagoga. Jenže tu zase podrývá postoj některých rodičů, který se následně přenáší i na děti. Je to svým způsobem začarovaný kruh, ze kterého vede cesta jen přes jasnou a zřetelnou podporu učitelům ze strany vedení jejich školy, zřizovatele a v neposlední řadě i ministerstva. Žádný pedagog se nesmí cítit jako sám voják v poli. Má-li navíc na své straně rodiče jako konstruktivního partnera, je to polovina úspěchu.
Na ministerstvu v současné době sestavujeme pracovní tým, kam budou přizváni akademičtí odborníci, zástupci nevládních organizací, experti v oblasti nových komunikačních a informačních technologií. Tento tým připraví návrhy opatření, jež by měla kyberšikaně bránit, a také metodické návrhy postupu v případě jejího výskytu. Jde o relativně nový jev, který se však nebezpečně rozšiřuje, a proto je třeba mu čelit včas a dostatečně razantně.
V autobiografii spisovatele A.C. Nora jsem nedávno narazil na pasáž, v níž autor vzpomíná, s jakou reakcí se setkal jeho spolužák, který hrubým způsobem napadl oblíbeného učitele. „Tento nevkusný a neslušný kolega sklidil ovšem rozhořčení všech žáků, a ti zachovali pan učiteli svou úctu a obdiv.“ Taková imunitní reakce je samozřejmě daleko nejúčinnější, jenže se nedá vynutit. Ke zdravé atmosféře ve škole však může přispět každý. Rodiče nevyjímaje.
Článek vyšel v Lidových novinách pod názvem "Jak bránit kyberšikaně" u příležitosti Světového dne učitelů.
Ondřej Liška
0 komentářů:
Okomentovat