V současné společnosti je trvale verbálně deklarována klíčová priorita - vzdělání a znalosti. Již menší pozornost je věnována těm, kteří v dosahování této priority mají klíčovou a jedinečnou úlohu. Tedy učitelům. V české společnosti se postupně objevila řada fenoménů, které na první pohled skutečně nejsou vidět. Jejich společným atributem je právě jejich skrytost, jejich nejasné projevy, nepopulárnost a z toho vyplývající snadné popření jejich existence. Přesto je užitečné se jimi zabývat a zkoušet je popsat. Možná, že leckomu leccos připomenou.
Prvním fenoménem je konflikt mezi maximalizací požadavků na učitele a obecným vnímáním této profese ve společnosti. Rodiče a studenti jaksi samozřejmě chtějí, aby učitel jejich dítěte byl téměř dokonalý a tuto dokonalost předpokládají. Všichni chtějí mít hodnou paní učitelku a skvělého profesora na vysoké škole. Prakticky totéž si představuje ministerstvo školství, v jehož pojetí je učitel celoživotně se vzdělávající, tvořivý a flexibilní člověk s nekonečnou energií zvládat další a další úkoly, které jsou před něj ze všech stran předsunuty. S tím ostře kontrastuje pojetí hodnocení této práce obecně. Stačí se podívat do řady diskusí na internetu, nebo zajít do místního hostince, nebo se prostě začít o školství někde bavit. Uslyšíte dosti nevybíravou spršku despektu a barvitého popisu učitelských výhod ve vnímání běžné veřejnosti („dyť maj prázdniny“, „odkecaj hodinu a je to“, „stejně je ta úča blbější než táta“, „chvíli pohlídaj děti“ apod.)
Z výše uvedeného vyplývá druhý fenomén. Pokud někdo tuto profesi vykonává, a chce se dobrat pozitivní akceptace svého chování, je jeho pozice velmi obtížná. Existuje samozřejmě velmi malé procento učitelů, kteří jsou takřka světci, maximálně se obětují pro své povolání a jsou natolik přesvědčeni ohledně jeho smysluplnosti a významu jeho vykonávání, že jsou ochotni ho dělat prakticky dokud neumřou hlady a bez ohledu na vnímání této profese okolím. Jsou to takoví kněží učitelské profese s nekonečnou trpělivostí a silami. Velká většina učitelů však tuto charakteristiku nevykazuje. Jsou to normální lidé, kteří mají ke své práci vztah, ale také ji (zejména po delší době) posuzují z hlediska toho, kolik energie do ní vkládají a kolik se jim dostává zpět. A tady vzniká problém. Tito lidé, pokud v současné době usilují o akceptaci svých snah a snaží se třeba bojovat s oním despektem vůči učitelské profesi, jsou vystaveni následujícímu fenoménu. Pokud na situaci školství a obtížnost své profese poukáží, dostane se jim právě oněch despektních vět. Pokud vytrvají a prokážou, že oni takoví nejsou, že se po odučených hodinách odpoledne připravují na další den, že se věnují svým žákům i mimo výuku, že dělají hodiny zajímavé, pak dojde k rychlému obratu a okolí jim řekne – no jo, tak to když jseš tak schopný a aktivní, tak co v tom školství ještě děláš? A to je neprůstřelná věta. Učitel obvykle neví, co má odpovědět. Cítí uvnitř své mysli vztah ke své práci a velký rozdíl oproti jiným profesím, které by sice vykonávat mohl, ale řada věcí mu v nich chybí. A tak řekne něco v tom smyslu, že má svou práci rád, že tam má výsledky atd. No a okolí otočí – tak si nestěžuj! A je vymalováno. Takže buď jseš, milý učiteli, neschopný a flákáš se, pak si pozitivní akceptaci nezasloužíš. Pokud jseš schopný, pak se ale divíme, že jsi ve školství. A pokud tam i přesto dobrovolně jsi, tak si nestěžuj.
Třetím fenoménem je kladení požadavků na učitele. V českém školství nejde o to, co člověk dělá, ale co dělá navíc. Takže taková maličkost jako je výuka samotná a činnosti s ní související už prakticky nikdo neřeší. Za to bují projekty, granty, externí aktivity, vycházení vstříc rodičům – prostě všechno další. Ne že by ty aktivity nebyly zajímavé, podnětné, žádoucí. Problém je ovšem v tom, že často to končí tak, že ten hlavní „core business“ školství, tedy výuka samotná a její výsledky, se paradoxně ve školství stává popelkou. Učitel, který pojede s dětmi do Anglie, je výrazně atraktivnější než ten, který s nimi poctivě celý rok procvičoval konverzaci. To se ale přenáší i do ohodnocení z toho mála, které české školství má. Nějaké detailní zkoumání výukového procesu se příliš nepěstuje, a pokud ano, tak pouze formálně a jako předpoklad toho, aby učitel mohl ve škole být. Nebo se to provozuje formou poukazování na lepší a ještě lepší pedagogické metody, o kterých ještě nikdo neslyšel a které by mohly být konečně ty správné a inovativní. Někdy to připomíná první republiku, kdy se rojily různé geniální metody výuky jazyků. Zase – nic proti nim, ale nejsou samospasitelné. Výsledkem tohoto procesu je především nejistota učitele, jak a podle čeho bude hodnocen a jestli jeho „core business“, to znamená snaha mít vzdělané a úspěšné žáky, vůbec bude někoho zajímat. V podstatě jsou a mohou být na učitele kladeny požadavky nekonečné. Většina to chvíli vydrží na základě počátečního nadšení, a pak buď rezignuje, protože ví, že stejně ty nekonečné nároky nemůže splnit, a nebo ze školství odejde, a jiný zaměstnavatel jim stanoví reálné cíle, které po jejich splnění dobře zaplatí. To vede k demotivaci, syndromu vyhoření, fluktuaci, ztrátě ideálů a demotivaci učitelů.
Čtvrtým fenoménem je již naznačené vnímání učitelské profese ve společnosti. Z konfliktu popsaného v prvním bodě se rodí obecné vnímání učitelské profese charakterizované asi nejpregnantněji větou, kterou učitelé tak často slýchají, pokud někomu prozradí, že pracují ve školství. Tedy „ty jseš ve škole, jooooo? A proooooč?“, nebo „jó, vy učíítééééé?“. V tom je obsaženo v zásadě všechno. Zatímco majitel restaurace, bankovní úředník, sportovec nebo ekonom požívá ve společnosti úctu a tichý respekt, učitel je subjektem pochybností a tudíž je možno na něj v zásadě svést všechny problémy, které se školstvím a jeho výsledky souvisí, s tím, ať to už konečně „nějak“ řeší. Takový rozsah odpovědnosti a sběru společenských problémů dnes má málokterá profese.
Přes všechny tyto fenomény se ovšem v české vzdělávací politice stále objevuje podivná představa, že situace učitelů se zlepší tehdy, až teda konečně začnou pořádně makat a školství se dostane na jakousi (blíže nedefinovanou) dobrou úroveň. Tato představa je živena jak zvenku, tak ale i zevnitř školství. I v rámci interního hodnocení jednotlivých učitelů přetrvává jakýsi eufemismus ve smyslu „ty se tady tak nepředřeš, tak by ti to mohlo takhle stačit“. V tom se právě projevuje jakési sebepodcenění učitelské práce. Zatímco automechanik či instalatér rozhodně o svých výkonech nepochybuje a směle fakturuje (a v několika málo případech řeší reklamace), učitelé vzájemně a i navenek jsou vlastně občas i ochotni připustit (možná právě pod tlakem toho, že jim jejich práci společnost neuznává), že by se mohlo ještě zlepšit tohle či támhleto. To samozřejmě mohlo (vždycky). Je ale nesmyslné to udávat jako důvod špatné situace učitelů. Hloubku toho průšvihu není nutné znovu připomínat, stačí provést komparaci mediánu příjmů v rámci naší ekonomiky a také v rámci OECD. A že by učitelé v jiných zemích byli v průměru o tolik lepší, je (selským rozumem vzato) nesmysl. Možná dělají leccos jinak. Ale to instalatéři v zemích OECD také.
Dalším negativem je, že vzhledem k tomuto pojetí je české učitel absolutně neodolný proti jakýmkoli makroekonomickým fluktuacím. Takže jak na začátku devadesátých let, tak nyní, kdy je v ekonomice vysoká míra inflace, hodnota jejich výplaty relativně klesá. Ale zatímco jiné profese si do kolektivních smluv ex ante na základě významu své práce zabudují inflační doložky, a totéž udělají (se souhlasem klienta) všechny finanční instituce například v produktech soukromého pojištění, učitelé nic takového nemají. Tudíž, pokud se inflace přihodí, jsou opět nucení trapně a v zásadě poníženě obhajovat svoji práci a prosit, aby jim laskavě bylo přidáno. Opět se v těchto okamžicích objevují argumenty typu „a co uděláte za ty peníze lépe?“. Odpověď je jednoduchá – nic. Inflace znehodnocuje platy, není-li dorovnána, hodnota té samé práce je příští rok o inflaci menší. Pokud tedy učitelé přistoupí na to, že za dorovnání inflace budou pracovat více, pak tvrdě prodělávají a hlavně si uzavírají cestičku za skutečné zlepšení své práce požadovat nikoli inflační dorovnání, ale relativní zlepšení svých výplat ve srovnání s ostatními. Za domácí úkol si každý čtenář-učitel může spočítat, jak je na tom bude na konci roku 2009 oproti lednu 2007, i pokud se sliby ohledně rozpočtu na rok 2009 naplní (což vzhledem k makroekonomickému vývoji není, i přes optimismus MŠMT, vůbec jisté).
Obecně tedy je pozice českého učitele nezáviděníhodná. Asi už nikdo nepředpokládá, že by to mělo být tak, že se školství stane dobrým zaměstnavatelem, že po několika letech práce v něm si většina učitelů bude moci říci, že se jim tam dobře pracovalo a že si tam také za svoji práci vydělala odměnu, která jim umožní ve společnosti plnohodnotně žít, ale také realizovat klíčové životní investice, ať už do bydlení, nebo do vlastních dětí. To je v jiných profesích běžné, ve školství na to nedosáhne ani Zlatý Ámos. Těm málo učitelům, kterým se to alespoň částečně podaří, nezbývá než jít do funkcí, kde díky funkčním příplatkům dosáhnou na platy, které mají v jiných odvětvích řadoví zaměstnanci. Všichni se ale tváří, že školství ještě „jede“, pokud někdo poukáže na problémy, je na něj pohlíženo jako na škarohlída či flákače. Ale tím se problémy nevyřeší.
Co s tím? I na stránkách České školy, ale i ve světě najdeme spoustu návodů nebo příkladů dobré praxe. Základem je náprava platového ohodnocení, ale tak, aby bylo odolné proti makroekonomickému vývoji. To musí být doprovázeno změnou chápání učitelské profese ve společnosti. Společnost (tedy kombinace mechanismů státu a trhu) musí vytvořit učitelům takové podmínky, aby mohli svoji práci vykonávat poctivě, dobře, naplno a s vědomím její společenské akceptace. Jistě, že vždy budou (jako v každé profesi, třeba i v Parlamentu nebo na Wall Street) existovat jednotlivé černé ovce – špatní učitelé. Ty musí systém průběžně eliminovat na základě jasných kritérií (i když se osobně domnívám, že špatného učitele poznají především jeho žáci a že jich moc ve školách není, protože by to sami s žáky těžko vydrželi). Ale nesmí dělat to, co dělá teď – tedy s poukazem na pár selhání nebo špatných zkušeností systematicky likvidovat podmínky pro dobrou práci učitelů. Finanční, ale i společenské, což začíná už od toho, jak rodiče doma o paní učitelce mluví. Zkusme to tedy se školstvím vzít poctivě, s důvěrou, bez předsudků, s dostatkem zdrojů a velkorysostí spojenou s transparentní kontrolou výsledků. Už je nejvyšší čas.
Jan Mertl
0 komentářů:
Okomentovat