Na konci vakací před učiteli, žáky a studenty i rodiči opět leží břemeno učení nebo výuky. Novináři to vědí, a tak budeme v médiích určitě číst lecjaké výroky o školství. Chci vás několika agresivními myšlenkami poněkud znepokojit tak, abyste si včas našli chvíli k hlubšímu přemýšlení o dnešním českém vzdělávání a o školství i o tom, co se o něm tvrdí. Je tu k ovšem přemýšlení i ruský imperialismus, domácí zkorumpovanost bezvýznamných lokálních politiků v ministerském křesle, hokej a jiná významná témata. Na rozdíl od těchto osudových témat však ve vzdělávání můžete něco udělat vy sami. O budoucnosti totiž rozhodne vedle ohřívání klimatu taky úroveň vzdělávání národa.
Vzdělavatelé mládeže a vzdělavatelé učitelů hořekují nebo lají, že mládež přicházející na vysokou školu není dost naučená, kultivovaná ani chytrá. Rodiče a osobnosti vědy naříkají, že učitelé nejsou dost chytří a lidští. Je to tak, taky na to věříte? Nebudu tu opakovat ani vyvracet desítky stereotypů, které čas od času o dětech, učitelích a o vzdělávání vyslovují i lidé dosti zkušení a vzdělaní. Kdyby byla naše národní vzdělanost vysoká, nejenže by bylo ostudné opakovat dokola staré stereotypy například o tom, že ve škole si děti nemají jenom hrát (to netvrdil ani Komenský), ale obě strany by braly velmi vážně taky to, jak školu vidí a co o vzdělávání říkají děti a studenti. Ale mezi českými vzdělanci si toho všiml málokdo. Přitom průzkumy na to se najít dají. Když se někdo šťourá v problematice školství, měli bychom si dávat pozor, co ho k tomu doopravdy vede. Jen položím otázku, a vy si odpovíte sami. To je to první, co můžete udělat pro českou vzdělanost. Aby to, co o školství veřejně tvrdí různí akademici, padalo do půdy dobře připravené a nerostl z toho ve vás ani v obecném povědomí plevel:
Hořekuje se nad dnešním všeobecným vzděláváním opravdu proto, že ubližuje dětem a poškozuje národ, anebo naříkač naříká proto, že kdyby se dobrého vzdělání dostalo každému, mohl by svou pozici ztratit on a jeho skupina, kteří jsou u nás tradičně vyvolení k společenské prestiži a k moci? V tom je velikánský rozdíl: To první by byl projev zodpovědnosti za národ, to druhé by byl projev skupinové stupidity.
Kdybyste chtěli, aby vzdělávání od základní po vysokou školu bylo dobré, jen těžko byste mohli zároveň zastávat názor, že má být jen pro někoho. Jen pro ty chytré ze vzdělaných rodin. (Takové je podle výzkumů české školství dnes – lepší vzdělávání dává stát přednostně – více než kde v Evropě - těm, kdo mají i lepší rodiče.) Ale slýcháme hlasy, které varují, že pokud se zvýší počty vysokoškoláků, klesne úroveň vzdělanosti. No, vzdělanec by mohl vědět, že vysoké školy bývají buď vědecké, nebo praktické, a že dělat si průměry je na nic. Údaje o průměru na poli vzdělanosti svědčí jen o průměrnosti inteligence nebo o mazanosti toho, kdo jich využívá. Rozumnější je vědět, jak dobrý je který obor na určité univerzitě…
Je jasné, že vyučovat nadané je děti je milé a snadné. A že ve třídě, kde se děti chovají jako tlupa loupežníků, je učitelství těžké a nepříjemné, stejně jako vyučovat třídu tupou a línou. Ale můžeme utéct do gymnázií a nechat raubíře a lenochy si myslet, že loupit nebo válet se je normální jen proto, že je to dnes běžné? Nebo je máme nějak tvrdě zpucovat?
Bohužel nemůže dobře fungovat školství, které by chytře vzdělávalo chytré a z nechytrých dělalo poslušné občany-otroky, co budou těm chytrým bez odporu sloužit. To zatím vždy pomáhalo k nepěkné fašounské nebo bolševické revoluci zaměřené na likvidaci těch chytrých v národě. A navíc to přímo škodí i při učení: záměr o tom, co a proč budeme vyučovat a jak tomu vyučovat, se pokazí, když je provoz výuky ve třídě naladěn výlučně na ty hodné budoucí akademiky. Budou postrádat střety s viděním z jiných hledisek, a nenaučí se sociálním dovednostem a nabudou zpupného vztahu k spoluobčanům. Nebudete dobře vzdělávat ani akademiky, když vaše výuka nebude zároveň hovět i k vzdělání těch ostatních: praktiků i tvořivců, podnikatelů i prostých zaměstnanců. Typy studijní i typy praktické se musejí učit žít spolu, aby sebou neopovrhovali ani si nezáviděli. Kdyby byli dnešní čeští vzdělanci opravdu chytří, museli by se včas starat, aby v národě co nejvíce přibývalo rozumných a nerostlo hlupství. - A teď se zamyslete nad současným školstvím. K čemu spíše míří to, co se děje ve školách?
Spletitými hromadami informací, do kterých jsou školní děti zahrabávány ve skoro každém z vyučovacích předmětů, prolezou jen ti opravdu silní. Ale mají silné jen některé svaly: Na zadku – dovedou dřepět a šrotit nazpaměť. Mají silnou, asi dost nezdůvodněnou důvěru v to, že sešrotováním spousty učiva, které se jim za léta školy nikdy neseřadilo v pořádný smysl, se nakonec doškrabou k vysoké škole, kde se nějaký smysl snad objeví. V učení je trpělivost cennou a vzácnou předností! Ale u nás se s ní zachází tak, že si většina premiantů představuje, že v životě je stačí hlavně vědět všechny ty údaje, „orientovat se“ v širokém poli zapamatovaných znalostí. Dnešní zaměstnavatelé naopak říkají, že mají málo lidí, kteří se umějí taky rozhodovat, taky něco se spolupracovníky vyjednat, vzít za něco vlastní odpovědnost K tomu školy našeho sedače nevedly. On dokáže přečíst tlusté spisy a pak vlastními slovy říct obsah. Zná všecky termíny, ale má-li vysvětlit pojem, zoufale koktá. Má-li vymyslit řešení problému, čeká na příkazy shora. Nejsou takoví všichni absolventi, a nejsou takové všechny školy, máme i skutečně dobré odborníky, ale těch prostě máme v národě neskutečně málo. Schopné mladé lidi by měla ve vysokém počtu vypouštět každá z těch asi 4.000 základních škol a dalších 2.000 středních. Aby řemeslníci byli slušní, pracovití a vynalézaví, aby obsluha byla vlídná pohotová, aby se voliči nedali snadno obalamutit ani znechutit a aby politici nebyli zpupní a hrabiví. Dokud u nás záleží jednání lidí hlavně na tom, s jakou se narodili povahou a do jaké rodiny, nedělejte si naděje, že se udrží kultura proti všelijakým richterům. Společná práce ve škole učí zpupného potlačit své sklony a nesmělého vystoupit na obranu ušlechtilé věci. Nenadělá z dětí anděly, ale může bránit tomu, aby se z hovadismu jednou stala norma. Ani po vysokoškolském studiu nemáme schopných mladých lidí tolik, aby poté, co ti nejlepší odejdou do cizích služeb (proč asi?), zůstalo k dispozici pár poctivých politiků, dost lékařů, kteří neuvažují mechanicky, a hodně učitelů lidsky vyrovnaných a odborně rozumných. O tom, jak nám chybějí inteligentní novináři, ani nemluvím.
Možná si myslíte, že přeháním, že se už ve školách tolik nešprtá, a naopak že tam už vůbec není řád. Ale vím, jaké problémy dělá učitelům uvést do praxe moderní postupy ve výuce, při kterých děti opravdu přemýšlejí, zkoumají, píšou, učí se: zabírá to úžasnou spoustu času, takže by učitel nestihl všecko probrat. Co všecko? Všecka témata, která se mají podle učebnice a osnov vyučovat. Z padesáti témat byste takto stihli za rok sotva pět. Jenže byste naučili žáky o těch pěti tématech a o všech dalších uvažovat, zkoumat je, s druhými nad problémy daného oboru bádat a řešit je. Ale to se ve většině škol dosud jakoby nepočítá. Hlavně probrat témata.
To neznamená, že škola nemá dávat dětem poznatky, že je nemá učit údajům a poučkám. Z toho obviňují reformu vzdělávání různí varovní starci. Populárními hesly o ohrožení kultury a vzdělanosti národa však jen zakrývají skutečnou podstatu: Nejde o to, že by se děti neměly naučit údajům, že by neměly znát historii nebo třídění rostlinné říše. Ani nejde o to, aby škola byla nebo nebyla hrou, jak to dosud omílá kdekterá redaktorka. Dobrá výuka nemůže probíhat, aniž by dávala dětem příležitost získávat obojí: znalosti i dovednosti. Kvůli tomu, aby ovládly některou důležitou dovednost v biologii, dějepise, češtině i matematice, vždy potřebují nezbytné údaje. Ale teprve badatelskými, zkoumavými a vůbec aktivními operacemi s daty při práci, která dítěti dává věcně smysl, se informace ukládají hluboko do paměti. Tedy nikoli říkáním, nikoli kontrolními otázkami a testy, nikoli čučením do učebnice, ale užitečnou prací s informacemi. Stejným procesem, jaký bude v člověku fungovat po celý život a kterým bude jednou bojovat proti stařecké demenci.
I elitářské školství, když ignoruje skutečné procesy učení, je pro národ špatné – protože vytváří elitu příliš maličkou. Slibné výhonky národa spíše oholí než pohnojí. A pro školství demokratické je ovšem výuka zaměřená na trpělivé šprty úplně vadná – avšak u nás i nejvýše respektovaní profesoři věří na to, že jen někdo je pro vzdělávání dost dobrý a že na chudé musí být přísnost, nikoli pomoc. Co můžete udělat jako čtenáři tohoto článku a jako občané, je to, že si při dalších výzvách všeho druhu – ať od státních institucí, nebo známých profesorů a jejich spolků – vždy vyjasníte, ke které z variant míří: zda k oddělování zrna od plev, nebo k demokracii. Zda k zachování něčí mocenské pozice ve společnosti i za cenu potlačení jiných skupin, anebo k posílení společenské stability v příštích padesáti letech. Naučila vás škola nic si nenalhávat ani v případě, že by vaše vlastní poznatky svědčily proti vám?
Kdyby se vzdělání mělo nabízet každému, muselo by se ovšem pojetí obsahu výuky silně promyslit a zlepšit: Muselo by být docela jasné a srozumitelné (a někde dostupné k veřejnému čtení), co si vlastně mají děti ze školy odnášet v každém z vyučovacích předmětů. A to, co si odnesou, by muselo být rozumné, obhajitelné, bez fachidiotských představ typu „budou znát a určovat slovní druhy“. Co v chemii nebo v češtině si má odnášet i ten, kdo nebude dále pokračovat na studiích VŠCHT nebo na bohemistice. A ovšem i to, co zásadně důležitého a dětsky ovládnutelného si má pro další studia odnést ten budoucí specialista. A navíc i vychovat člověka se sebúctou a slušností. Tedy všecky tři možnosti? Naučit jak informacím, tak práci s nimi a také lidskosti. To právě v pojetí i ve výuce dosud silně kulhá. Jednotlivý dobrý učitel se o to snaží, ale školský systém, který si zdejší rodiče jeho žáků coby voliči dovolují udržovat, mu hází klacky pod nohy a klády na hlavu: Jak má někdo zvládnout individualizaci výuky, když nejsou peníze na kopírku, a když vyučujete ve třídě, kde je třicet dětí, kde není ani dost místa na knihovnu, počítače a hlavně na pracovní pohyb? Nějaká ta interaktivní tabule v pracovně zeměpisu to nespasí. Je možné, že necháváme utrácet své daně za školství, které neumožňuje učiteli mít ve třídě asistenta, jenž by obstarával ty žáky, kteří potřebují jít odlišnou cestou? Nemyslete na asistenty k postiženým, i ti to mají těžké, ale chtějte asistenty i pro třídy s dětmi, které se mohou rozvíjet naplno. Váš obvodní lékař má k ruce sestřičku, a když sám nestačí na vaši chorobu, pošle vás ke specialistovi. Učitel má odedřít mechanické úkony ve výuce (a těch každý den je spousta kvůli hloupým předpisům i kvůli povaze učení samotného) a navíc i vyřešit jednotlivé problémy žáků s poruchami v učení, v rodině, v osobnosti… Jen málo škol má školního psychologa, a potřebovali by ho tam všichni. V minimu škol uvidíte na chodbách zákoutí, v nichž by se mohly učit skupinky žáků se zvláštními potřebami a zvláštním učitelem. Hloupý předpis dokonce zakazuje mít na chodbě i pouhé nástěnky, protože by mohly hořet během evakuace!
Rozum není domovem ani v administrativě českých škol, ani v pojetí cílů a obsahu vzdělávání, ani v metodách výuky ve většině tříd. Hodiny jsou málo účinné – učitel vyučuje, ale většina dětí se neučí! Zapisují si podle diktátu, jeden dva vyvolaní odpovídají na otázku, provedou cvičení v učebnici, někteří schytají známky, které jim však nevyzradí, co by měli dělat, aby byl výkon příště lepší. Jenže učení je něco jiného: je to proces, ve kterém se domněnky, nechápání i nové informace přeměňují v poznatky a ty se připravenými postupy ukládají do trvalé paměti. Na to je ovšem metoda „výklad a zkoušení“ málo. Musejí se dělat činnosti, v nichž se poznatky tvoří a uplatňují. Tak nám funguje mozek (vám taky).
Rozum a efektivita ovšem jsou v našem školství přítomny taky, ale jsou spíše jakoby na návštěvě u některých z učitelů, v nemnoha ředitelnách, v minimu učebnic. V současné reformě kurikula se dnešní školství pokouší o lepší uchopení předmětů, jsou tu rozumněji vymezené cíle, které by opravdu stály za vzdělávání. Ale zdaleka to není dost připravené – nejen učitelé na to pořád ještě nejsou připravení a učí se za pochodu, ale i tvůrci zákonů, předpisů a programů tomu rozumějí jen po povrchu. Vznikají učebnice, které honem honem tvrdí, že „odpovídají rámcovému vzdělávacímu programu“, ale stačí se do nich podívat, abyste viděli, jak hodně odpovídají starým osnovám a hlavně starému neúčinnému vyučování. Chcete-li prospět české vzdělanosti, prohlídněte si několik novějších učebnic v oboru blízkém vaší profesi. Myslete na laika, na dítě, které má získat něco důležitého, a napište – možná sem do BL? – o svém zjištění krátkou zprávu, aby druzí věděli o dobrých i o vadných.
Za pár let, co reforma běží, si ve školách učitelé zvykli na termín „klíčové kompetence“ a už neprskají, že je to „cizí slovo“. Teď se hledá, jak vyučovat, aby se ty důležité kompetence v dítěti budovaly. Co může česká veřejnost pro sebe udělat, je seznámit se s tím, co se kompetencemi myslí. Ve vaší škole je mají sepsané v RVP, najdete je na webu rvp.cz. První krůček je porozumět, že je tu jiný význam slova než je „oprávněnost k rozhodování“. Kompetence znamená ve škole vybavenost člověka určitou sadou vzájemně propojených vědomostí – dovedností – postojů, které mu umožňují podávat potřebné výkony. Například kompetence k učení se tak skládá z některých návyků či postojů i ze znalostí toho, jak postupovat, i z ovládání určitých postupů při učení. Patří do ní i umět v sobě vyvolat zájem o informace, které se potřebuji naučit, i znát a ovládat postup, jak si učení rozvrhnu v čase a jak si budu kontrolovat, zda jsem se naučil to, co jsem si naplánoval… Možná, že v nejbližších letech budou mnohé školy ještě pouze vykazovat, že požadované klíčové kompetence naplňují těmi činnostmi, které dělaly i předtím – starou výuku přiřadí pod nové hlavičky v lejstrech. Rodiče dětí i přátelé kolem školy by mohli pomoci tak, že se s obsahem kompetencí obeznámí a nebudou už od školy a učitele požadovat, aby odučil starou látku („jaktože jste ještě nebrali plazy, když v sousední škole už je náš synovec probíral?“), ani nebudou žádat, aby výuka byla nápadně podobná té, jakou zažili sami. Pomůžou tím, že nabídnou škole svou pomoc v tom, co sami umějí nebo mají, a na oplátku si vyžádají, aby je škola pozvala na pracovní schůzku, kde si různí učitelé navzájem vysvětlují, jak rozumějí vztahu mezi svou výukou v předmětu a předepsanou klíčovou kompetencí. (Je dost možné, že tohle ve vaší škole vůbec nedělají. Ale právě vy je k tomu přivedete. Možná jim zaplatíte ze sponzorské kapsy, pokud ji máte, dobrého lektora, který jim v tom pomůže.)
Učitelé v základních školách si trochu právem a trochu neprávem stěžují, že přibývá dětí hrubých, líných a neochotných a zanedbaných, anebo rozmazlených z rodiny. Rodiče zas nadávají, že škola nezvládá zpucovat jejich spratka, anebo že kazí jejich slušné a chytré dítě. Zahraniční pozorovatelé konstatují, že příznakem postkomunismu je, že lidé čekají, až TO někdo shora vyřeší, zařídí. Možná, že dobrá škola vytlačí tohle čekačství za jednu dvě generace z české populace a že komunismus konečně skončí. Ale možná, že se to školám nepodaří, pokud se bude česká menšinová inteligence taky chovat jako ti čekači, nebo dokonce si bude namlouvat, že my jsme přece do té školy taky chodili, a vůbec nám to neuškodilo…
Článek byl původně publikován na serveru Britské listy a publikujeme ho s laskavým svolením autora.
Ondřej Hausenblas
0 komentářů:
Okomentovat