Defilírka členů učitelského sboru s deskami plnými školních zpráv ve známém filmu pro pamětníky dokonale demonstrovala smysl nesmyslu školní klasifikace. Temná učitelská síla přináší smutečním krokem ortel, případně pochvalu převedenou do řeči čísel. Nastává hra, která povede k utvrzení nelogické představy, že důležitým není rozsah a obsah vzdělání, ale papír s vodoznakem, čísly a razítkem. Na neštěstí se dnes dokonce dá zakoupit i řádně vyplněný, případně získat tak, že se majitele vysvědčení vzdělávací proces dotkne jen minimálně.
Během školní docházky a na její závěr se vyžadují známky, znalosti jsou jakýmsi vedlejším produktem. Bez uzardění se vyučující zapřísahají svou objektivitou. Prý není pravda, že známka slouží jako trest za chování, prý se ve výsledném hodnocení neobjevují osobní sympatie nebo antipatie vyučujících. Učitelé prý klasifikují své svěřence bez ohledu na momentální duševní rozpoložení. I dítě pana starosty nebo základního sponzora nechají klidně propadnout.
Už i rozhodčí krasobruslení se nad sebou zamysleli, jen ve školství je prostá klasifikace stále údajně dokonalým prostředkem hodnocení výkonu. A bude tomu tak do skonání světa.
Tato folklorní zvyklost má tuhé kořeny. Všichni ji už nějaký ten pátek přijímají jako fakt. A vůbec přitom nevadí, že hodnotit školní pětistupňovou škálou znalosti, schopnosti a dovednosti jednotlivce je holý nesmysl, když uvážíme, že každý člověk je naštěstí od přírody neopakovatelná osobnost s geneticky danou odlišnou kvalitou výkonnosti. Zkrátka jsme od přírody různí, někteří i jiní. Velice rádi však všechno a všechny hodnotíme a klasifikujeme. Vesměs nás přitom objektivita vlastních hodnotících soudů netrápí. Kupodivu ale sami zažíváme zhusta pocity nedocenění. Neboť jak známo, potřeba po uznání je základní lidskou potřebou. A tak vlastní zkušenosti ze „známkování“ bližních i z občasného sebehodnocení a úporně zažitá tradice přidělovat výkonu čísla budou nepochybně zdrojem setrvalé tolerance školního klasifikačního běsnění.
Pedagogové, kteří tuto činnost dnes a denně vykonávají, se v ní stali odborníky z profese. Proto často vedou o způsobech hodnocení a klasifikace učené spory. Před a po vysvědčení se k nim přidávají rodiče a příbuzní žáků a studentů. Řeč se pak vede zejména o objektivitě hodnotitelů a důsledcích, které ze sdělených výsledků vyplývají pro „postižené“. Bohužel nebývá tento proces zcela nevinný. Neboť zejména nesoulad očekávaných představ rodičů s obsahem vysvědčení vedl i k nejedné naprosto zbytečné životní tragédii. Samotný fakt existence útěků z domova, ba i dokonaných dětských sebevražd a pokusů o ně jako následek takzvané školní neúspěšnosti by měl rozhodně vést k úvaze, zda stávající praxe přidělování známek k úrovni výkonu žáka je vůbec humánní.
Lze od školní klasifikace očekávat alespoň motivační funkci? Snad jen tradiční představa o magii čísel, která jedničce přisoudila význam dokonalosti, může zejména u mladších žáků vyvolávat kladné emoce. Co však napoví pětistupňová škála o skutečném zvládnutí daného učiva? Pro zdánlivou nedostatečnost si ji mnozí vyučující dokonce ilegálně doplňují o další mezistupně. Jakou kvalitu znalosti asi vyjadřuje horší čtyřka nebo lepší pětka? I přes veškerou snahu o standardizaci je klasifikace většinou pouhým subjektivním srovnáváním momentálního stavu vývojově různorodé úrovně znalostí, dovedností a schopností jednotlivců v daném kolektivu a čase. Proč tudíž srovnávat nesrovnatelné pomocí známek? Nenahrazují udělené stupně někdy pouze symbolický bič, případně cukr?
Školní vzdělávací výsledky žáků a studentů jsou oficiálně hodnoceny prostřednictvím klasifikace nebo prostřednictvím písemných zpráv. Nebylo by účelnější spojovat průběžné dílčí, pololetní i závěrečné stručné slovní hodnocení vždy s příslušnou dílčí, pololetní i závěrečnou klasifikací a používat k tomu pouhou dvoustupňovou škálu? Takto upravený hodnotící systém pak úzce provázat s konkrétním žádoucím cílem z obsahu daného učiva na základě kompetencí školního vzdělávacího programu a časového plánu.
Samotný proces vzdělávání i jeho obsah je ve své podstatě souborem dílčích postupných kroků. K jejich zvládnutí je kromě motivace nezbytné vnímat souvislosti a poznávat příčiny případných nedostatků. To pouhé číselné označení výkonu, případně obecné slovní hodnocení neřeší.
Všichni asi budeme souhlasit se skutečností, že například řídit auto umíme, nebo neumíme. Úroveň mezi těmito dvěma krajními body je sice možná, ale životu nebezpečná. Lze také očekávat, že praxe v běžném provozu setře výrazné rozdíly mezi pilotem F 1 a čerstvým absolventem autoškoly. Nejinak tomu bývá v praktickém životě s uplatněním premiantů a repetentů. O čem nás vlastně známky informují? O budoucím životním úspěchu?
Není například výpovědní hodnota tvrzení „Umí číst plynule.“, případně „Prozatím neumí číst plynule.“ podstatnější než jakákoliv jiná kvantifikace. Hodnotící a zároveň klasifikační konstatování „Stal(a) se čtenářem(kou).“, nebo „Doposud není čtenářem(kou).“, případně obecnější „Získal(a) vztah k mateřštině.“, nebo „Ještě nezískal(a) vztah k mateřštině.“ lépe vystihuje nejen úroveň zájmu o předmět, ale může navíc napomáhat ke směrování možné budoucí snahy o zlepšení. Je skutečně podstatné ze subjektivního pohledu vyčíslit pěti stupni míru vztahu?
Zná, nebo dosud nezná všechna písmena. Zvládl(a), nebo dosud nezvládl(a) slabikování. Rozumí, nebo nerozumí příslušnému dílčímu problému. Splnil(a), nesplnil(a) zadaný úkol. To by mělo zajímat naše „školní filatelisty“ před i za katedrou především. Doposud je klasifikace často účinnou zbraní nejedné „kulometné roty“ a nástrojem nedobré selekce. Přičemž dělení na jedničkáře, dvojkaře až pětkaře se v některých případech stává dlouhodobým a z pozice hůře zařazeného žáka obtížně měnitelným. Jedinou útěchou jsou jim potom informace, že i známé osobnosti často ve škole propadaly. Někdy jim pomůže i letmý pohled na zažloutlá vysvědčení rodičů. Možná by k tomuto účelu mohla posloužit i školní zpráva samotného přísného vyučujícího.
Po konkretizaci spojeného hodnocení a klasifikace by zřejmě museli sběratelé školních známek stejně jako jejich poskytovatelé časem přesunout značnou míru své pozornosti od pouhého sledování průměru, na jehož základě se stále mnohde stanovuje výsledná známka, ke skutečnému odstraňování konkrétních dílčích nedostatků. Aby závěrečné společné hodnocení a klasifikace měla kupř. podobu „Zvládl(a) ročníkový program.“ a nikoliv znění „Doposud nezvládl(a) ročníkový program.“
Aby byl hodnotící a klasifikační systém zcela úplný, stálo by za úvahu vrátit na vysvědčení kategorie mravů a pilnosti. Možná, že význam těchto pojmů není příliš staromódní.
Pavel Táborský
0 komentářů:
Okomentovat