K nejdůležitějším pilířům každé společnosti patří bez ohledu na momentální praxi v české kotlině vzdělávací politika. Jedná se o soubor opatření a kroků, které vedou ke konstituci a kultivaci vzdělávacího systému s cílem zabezpečit a umožnit všestranný rozvoj jednotlivce v kontextu potřeb a priorit jeho samotného, ale i doby a společnosti, v níž daný jedinec žije.
Tolik suchá teorie. Je zřejmé, že již od pradávna je v otázce praxe vzdělávací politiky přítomen významný rozpor. Na jedné straně se manifestuje v ideálu tereziánské a masarykovské jednotné školy, skýtající univerzální přístup ke vzdělání a vědění a diferencující mezi žáky na základě prokázaných schopností. Tento přístup byl v mezinárodním kontextu a historickým vývojem doveden do maxima v severském modelu veřejného školství s minimální selektivitou, vysokou prestiží učitelů a škol obecně a poskytování vzdělávací služby na principu v zásadě neomezené nabídky navádějící jednotlivce k celoživotní spotřebě vzdělávacích služeb bez „vyšponované“ vazby na trh práce či poptávku jednotlivce, za to s kritickou vazbou na výkon a motivaci jednotlivce při daném typu studia. Na straně druhé je tu princip friedmanovský, spočívající v principu individua volícího si na trhu vzdělávacích služeb optimální trajektorii své vzdělávací dráhy. V tomto modelu mají veřejné zdroje doplňkovou „sociální“ roli, prestiž učitele či školy je dána ekonomickým významem toho, co učí a jaké mají vazby na objektivně dané kapitálové toky v ekonomice a vzdělávací služba je zde „vzácným statkem“, jehož spotřeba se děje primárně na bázi tržní selekce a tudíž má charakter této služby úzkou vazbu na poptávku po ní.
Není cílem tohoto článku hodnotit, který princip je lepší. V řadě zemí se konec konců vyskytují vedle sebe oba dva, avšak nejsou mixovány – jen proporce jejich využití je rozdílná. Je však užitečné při úvahách o české vzdělávací politice mít na paměti jejich existenci. Ukážeme si, proč a nabídneme při tom laskavému čtenáři trochu netradiční pohled na českou v zdělávací politiku, který snad osvětlí příčiny současného nepříliš uspokojivého stavu v této tak důležité oblasti. Budeme se přitom věnovat pouze segmentu základních a středních škol.
V devadesátých letech bylo učiněno klíčové rozhodnutí, které v dlouhodobém kontextu zásadně změnilo charakter českého školství. S cílem umožnit vznik a rozvoj nestátních škol bylo stanoveno, že tyto školy mohou být, vedle příjmů ze školného, také příjemci státní dotace, která se v zásadě neliší od toho, co obdrží škola státní. Smyslem tohoto opatření bylo stimulovat rozvoj segmentu nestátních škol, které v souvislosti se svým vznikem a rozšiřováním potřebovaly prostředky na svůj rozvoj včetně formování pedagogických sborů. Jestliže taková škola získala od státu prakticky totéž, co státní škola vedle, a ještě si mohla „dovybrat“ peníze ze školného, pak samozřejmě jejich potenciál byl (a je) poměrně velký.
Jak je tedy možné, že za této situace nestátní školy již dávno nepřekonaly či nenahradily školy státní? V některých případech se tak již stalo – ale odpověď hledejme univerzálně. Je to proto, že státní školy i historicky odpovídají prvnímu z uvedených principů. Student s výkonem a předpoklady odpovídajícími danému typu školy obecně v českých podmínkách v zásadě nemá důvod jít na nestátní školu, protože na státní škole má vzdělání dostupné bez poplatku v momentu spotřeby a jediným filtrem jeho setrvání tam jsou znalosti, schopnosti a motivace, přesně podle prvního z uvedených modelů-principů.
Je tedy iluzorní se domnívat, že princip „budeme podporovat stejně všechny školy nezávisle na zřizovateli“ je ve skutečnosti principem umožňujícím rovnou soutěž škol vedoucí k maximální efektivitě. Když to hodně zjednodušíme, školy státní se chovají podle prvního z uvedených principů. Školy nestátní podle druhého z nich, protože to je jejich jediná šance – za školné musí svým studentům nabídnout něco navíc oproti škole státní – ať už je to mírnější hodnocení, lepší komfort pro studium, větší vazbu na praxi nebo větší vstřícnost k individualitám studenta v dobrém i špatném slova smyslu.
Tento systém – ač je hybridem – může relativně dobře fungovat, dokud se tolik nedíváme na krátkodobou efektivnost a „lijeme“ do školství v rámci národního hospodářství dostatek peněz v poměru k HDP s tím že předpokládáme, že penízky poslané do školství a tam spotřebované (proto stimulace neziskového principu v nestátních školách) se nám – jak věříme a k této víře je dostatek dobrých důvodů – vrátí v kvalitě budoucích generací. Pokud ale přijde fiskální restrikce, jako jsme tomu svědky v současné době, vzniká problém.
Pokud totiž financování státních škol ochabne v poměru k rozvoji ekonomiky (a k tomu stačí i inflace tak jak ji pozorujeme dnes), pak státní školy ztrácejí pozici, neboť jsou podstřeleny svojí závislostí na fiskální dotaci a tím, že v případě malé motivace pedagogů dané snížením reálných peněžních zůstatků, které mají k dispozici, přicházejí o klíčový atribut své atraktivity. Nestátní školy jednak mohou manipulovat se školným, jednak poptávka po vzdělání dětí je v těch sociálních skupinách, které jsou ochotné platit školné, značně vysoká (a tím vyšší, čím méně státní školy mohou plnit roli prvního z uvedených principů) – tudíž jejich pozice se de facto zlepšuje. A s tím se zmenšuje i poptávka elit po státních školách, protože nestátní jsou již dostatečně kvalitní, aby tuto poptávku uspokojily a nejlepší z nich se mohly začít chovat podobně, jako školy státní, tedy podle prvního z uvedených principů (což si mohou dovolit právě v okamžiku, kdy už není v okolí kvalitní škola státní).
Ve výše uvedených dějích jsou obsaženy prakticky všechny jevy, které už byly na České škole mnohokrát prodiskutovány, včetně nízkých platů učitelů, nízké prestiži školství jako zaměstnavatele i jako odvětví, přetahování žáků mezi školami, kvalita výuky a klesající požadavky na žáky. Jsem sice dalek tvrzení, že ekonomie je „imperiální věda“, které se všechno věcné podřizuje, na druhé straně je však užitečné hledat v podtextu reality ekonomické motivace.
Jaké je však východisko z této paradoxní situace? Jsou v zásadě tři. První z nich spočívá v pokračování poněkud „luxusního“ trendu stávající vzdělávací politiky, tedy dotací školám bez ohledu na zřizovatele. To však předpokládá fiskální expanzi v oblasti školství, tedy něco, co je v současné době asi spíše sen. Hlavním pozitivem této varianty je pokračování trendu plurality zřizovatelů a široká nabídka v zásadě hodně diferencovaných vzdělávacích možností. Je to však varianta opticky nejméně efektivní, jakkoli, jak prokázala i historie v devadesátých letech, nejvíce rozvojová (připomeňme, že právě díky ní vznikl segment nestátních škol i „obsahová“ diferenciace škol státních).
Druhá varianta při aplikaci na české podmínky předpokládá postupné opuštění financování nestátních škol z veřejných zdrojů. Tím se vyřeší problém nedostatku peněz ve státním školství, stát si bude moci velmi dobře zaplatit zaměstnance státních škol, a nestátní školy budou existovat pouze na bázi školného, jako je tomu např. ve Velké Británii. Tato varianta řeší problém nedostatku peněz ve státním školství, je však velmi tvrdá ke školám nestátním, protože většina z nich bez státní dotace nepřežije.
Třetí varianta je privatizace státních škol a distribuce části míst na nich formou „vzdělávacích kuponů“. To je v zásadě princip Friedmanův, systémově v něm státní školy nemají místo, ve své podstatě se stát omezuje na roli certifikační a roli sociální, na niž ovšem vynaloží v zásadě to, co by dal jinak do škol státních přímo v rámci druhé varianty (to vyplývá z empirických dat, ale i ze zkušeností podobných odvětví, jako je třeba zdravotnictví v USA).
Jinak řečeno – pokud chceme provozovat systém pluralitního školství, musíme počítat s tím, že náklady na takový systém budou vyšší, než na jednu z „čistých“ forem. V situaci fiskální restrikce se pak projevují negativní trendy, známé z každodenní praxe českého školství. Diskuse o vnitřní efektivnosti škol s tím nic společného nemají, stejně tak diskuse o pedagogických metodách. Současnému ministerstvu školství tak připadl těžký úkol. Buď obhájit a prosadit do budoucna nárůst prostředků pro školství – a teď myslím zejména platů zaměstnanců ve školství, protože každá škola jsou konec konců její zaměstnanci (dobrou školu vybudujete tak, že získáte dobré učitele a technické zaměstnance). Platy, které budou ve školách státních, budou pak tak jako dosud klíčovým vodítkem i pro mzdy ve školách nestátních. A nebo konstatovat, že v českých podmínkách se nárůst nedá čekat či prosadit, a udělat radikální krok směrem k druhé nebo třetí variantě. To přinese za cenu snížení plurality zvýšení efektivity vynaložených prostředků. Jinak řečeno, utáhneme si opasky – ale chceme si je v oblasti vzdělávání utahovat? A víme, o co při tom přijdeme?
Komplikovanou je tato situace proto, že se nedá vyřešit mimo rámec národohospodářského uvažování. Současná vzdělávací politika se úspěšně zabývá řadou věcí v oblasti pedagogické, v oblasti modernizace způsobu a forem výuky, internacionalizace a dalších progresivních trendů. Jenže to nestačí – respektive bez adekvátního národohospodářského rámce je to odsouzeno k neúspěchu a nebo pouhým „ostrůvkům pozitivní deviace“, nad nimiž můžeme jásat, můžeme je ocenit nebo třeba podpořit grantem, ale vzdělávací službu ve směru k průměrnému občanovi jako takovou obecně nezlepší.
Jan Mertl
0 komentářů:
Okomentovat